Když zpěvák Richard Müller přijel do Prahy na fotbalový zápas Sparty s Realem Madrid, na otázku, komu bude fandit, odpověděl: To je jasné, jsem stále Čechoslovák." Od málokoho zní tato věta přesvědčivěji.
Jste tedy stále Čechoslovák, ale prý se také považuje- te za amerikanofila.
Amerika byl můj dětský cestovatelský sen, který se mi podařilo naplnit po revoluci. Jel jsem s kamarádem na pár dní do New Yorku, a dokonce jsme tam natočili ilegálně klip. Lidé mají často vysněnou zemi, ovšem když ji pak navštíví, jsou zklamáni. Já jsem byl naopak o to víc nadšený. Fascinovala mě ta země i servis, který poskytuje. Sničím podobným jsem se nikde jinde nesetkal. Bohužel to utrpělo šílenou ránu po událostech, které se odehrávají v Afghánistánu. Nechci být omezený a zcela kvůli tomu přehodnotit svůj vztah k celé Americe, když vím, že všechno má v rukou jeden člověk, kterého si zvolili. Ale nechci také žádným způsobem podporovat stát, který nazývá odvetou brutalitu, jakou v Afghánistánu vykonává.
Před letošním 11. zářím byl váš vztah k Americe jen kladný?
To asi ne. Uvědomoval jsem si, že lidé tam nejsou zrovna nejvstřícnější.
Protože se považují za pupek světa?
Ale to oni jsou, a navíc jim to od útlého dětství vytrvale vtloukají do hlavy. Nicméně by mě teď hodně zajímalo, jak se po těch všech událostech změnila jejich existence a komunikace. Zřejmě si uvědomili, bohužel v té nejbrutálnější podobě, kterou bych nikomu nepřál, že existuje ještě něco většího, než je Amerika. V tomto případě větší zlo.
Neměl jste nikdy potřebu se k politice vyjádřit v textech?
Jsem přesvědčen, že v politice existuje jen jedna strana. Každý politik hraje na tu svou. My ostatní jsme mu posloužili tím, že jsme ho zvolili, a tím jsme pro něj skončili. Bojovali jsme proti Mečiarovi, a když se vláda vyměnila, za půl roku jsme zjistili, že je to stejné, jen se to jinak jmenuje. Jsem přesvědčený, že politici jsou ti poslední, kdo má zájem vyvést nás z krize. Forman geniálně řekl, že za peníze si můžeme koupit svobodu. A to množství svobody, které si mohu koupit já, mi bohatě stačí. Politika je téma, které mne není hodno.
Mluvme tedy o hudbě. Zdá se mi, že komorní poloha slovenské desky je vám přece jen o něco bližší než trochu dryáčnické české písničky.
Tak bych to nehodnotil. Podnět k českému albu jsem dostal od vydavatelství. A protože jsem měl tehdy za sebou jistou spolupráci s Hapkou a Horáčkem, která rezonovala nejen ve veřejnosti, ale i ve mně samém, řekl jsem si, proč ne. Album vznikalo zdlouhavě a postupně. A když se na celý proces dívám zpětně, je to pro mě prostě jedna z desek, které jsem natočil.
A kdyby přišla nabídka z České republiky od někoho jiného?
To je hypotetická úvaha. Ale když budu předbíhat událostem, velmi nezávazně jsme se dohodli na další české desce. Pokud se náhodou zrealizuje, nebude mít s panem Horáčkem nic společného. Když jsem o ní začal uvažovat, poprosil jsem o písničku Jarka Nohavicu, který k mému velkému překvapení souhlasil. A také Radka Pastrňáka. To jsou lidé, kterých si strašně vážím. Přes to všechno mám generální ambici si české album po textové stránce napsat sám.
Čím to, že jste nikdy nezpíval žádné převzaté skladby?
Neviděl jsem důvod. Svých oblíbených muzikantů si příliš vážím, než abych se pokoušel o nějakou jejich karikaturu.
Začínal jste jako hudební publicista. Jak se na toto povolání díváte teď, když jste na opačné straně?
Na začátku mi šlo především o rozhovory. Chtěl jsem se setkat s hudebníkem, kterého si vážím. Forma novinářského interview se mi zdála vznešenější a schůdnější, než kdybych přišel za někým a řekl mu, dobrý den, já jsem student gymnázia a chci si s vámi hodinu povídat. Dívámli se na celou věc se současnými zkušenostmi, rozhodně vím, že bych si nikdy nedovolil chtít po někom rozhovor a nic o něm nevědět. Případně mu dávat otázky, na které ani nemůže odpovědět, protože musí celou dobu opravovat moje chyby.
To se vám stává?
To se mi stává velice často a je to vyčerpávající. Na jedné straně to chápu, protože specializace novináře, který se chce v našich malých zemích uživit, nemůže být úzká, ale je to strašně smutné. A ještě smutnější je, že jsem si na to už zvykl. Přitom je to totéž, jako bych já vylezl na pódium a neuměl třeba texty. Říká se tomu profesionální čest.
Jak takové rozhovory zvládáte?
Komunikuji s novináři v rukavičkách, i když mám někdy zpěněnou krev. Dobře vím, že často stačí škaredý pohled nebo intonace a ten člověk, i když je třeba z rádoby seriózního plátku, o mně od té chvíle píše naprosté bludy. A nezainteresovaní lidé si přečtou časopis, kterému věří, a bez mrknutí oka si udělají názor. Novináři mají obrovskou moc a koeficient odpovědnosti je u mnohých pod prahem bolesti. Já vzhledem k tomu, kolik se o mně napsalo lží, beru s rezervou veškeré informace, které si o různých lidech přečtu. Jenže kolik lidí v tomhle státě má takovou zkušenost jako já? Pár.
To je ten věčný problém: co s bulvárem?
Lidé se živí různě. Někdo pro peníze vraždí, jiný láme ruce a nohy a někdo zase píše bulvár. Zní to asi tvrdě a já dobře vím, že jsem k tomu často sám zavdal příčinu. Ale když si uvědomím, s čím byly konfrontovány moje malé děti, přičemž obrovské procento z toho byly absolutní výmysly, a co mě stálo námahy, abych jim vysvětlil věci, které v nich stejně navždy zůstanou...
Jak se vyrovnáváte s tím, že jste díky takovým článkům získal větší popularitu než svou hudbou?
To se nedá nic dělat, ale těší mě na tom jedna věc. Ano, moje cena tím nepoměrně stoupla, popularita také, desky se víc prodávají, na koncerty začalo chodit podstatně víc lidí, ale nakonec zůstala ta muzika. Müller není spojený jednou provždy se skandálem, ale s Knížetem Rohanem nebo s Barokem. Lidé si neřeknou, aha, to je ten, co se opíjí, řeknou si, to je náš Růžička. V době, kdy ty aféry vrcholily, jsem koncertoval sám bez kapely. Odhaduji, že polovina lidí přišla na písničky a druhá polovina byla jen zvědavá, co se stane. Jsem přesvědčený, že jsem získal i ty druhé. Přišli, viděli koncert a možná se podivili. Aha, je na jevišti hodinu a půl sám a nemůže se za nic a za nikoho schovat. Nepozvracel se, nesvlékl se a nepropagoval drogy. Z koncertů nikdo neodcházel.
Co si myslíte o tom, že Iva Bittová nekoncertuje v České republice kvůli tomu, co o ní napsal bulvár?
Ivini příznivci jsou bezpochyby lidé intelektuálně zdatní, přesto to mnozí z nich cítí jako útok na sebe. Jako by nedokázali pochopit, že ne všichni jsme plechoví. Iva Bittová produkovala úžasnou muziku i díky tomu, že měla absolutní klid. A pak přišlo něco, co tu její pohodu narušilo. Její fanoušci by si měli uvědomit, že tu opravdu existuje rakovina zvaná bulvár, schopná někomu ublížit do té míry, že se nedokáže postavit před publikum s pocitem, že se tam nacházejí lidé, kteří o něm četli strašné věci. My ostatní jsme se s tím vyrovnali. Ona ne. Pevně doufám, že se s tím vyrovná, protože by to byla tragédie.
Asi před půl rokem jste v jednom rozhovoru řekl, že věříte ve šťastné zítřky. Už nastaly?
Viděl jsem v novinách fotografii Terezy Pergnerové se zapíchnutou stříkačkou v ruce a vzpomněl jsem si, že jsem o ní před pár lety viděl dokumentární film. Na konci konstatuje, jak to má všechno za sebou a jak je krásné žít. I proto se mi zdá neadekvátní jakoukoli formou své okolí přesvědčovat, že už jsem v pohodě.
Nemusíte nikoho přesvědčovat.
Tak dobře, těžko se mi o tom mluví. Díky" svému způsobu života jsem se dostal na hranici života a smrti, na hranici zákona a svého sociálního fungování. Říká se, že pokud nejde o život, nejde o nic. Když to trochu zjemním, mně o ten život šlo. Na druhou stranu pociťuji obrovskou svobodu v tom, že nelituju ničeho, co se stalo, s výjimkou rozpadu své rodiny. Ztratil jsem denní kontakt se svými dětmi. Ale beru to tak, že mě něco uvnitř tím směrem hnalo, a kdybych to nebyl zažil, neměl bych v sobě takový mír, jaký teď mám. To je důležité. Že ten mír mám sám v sobě. Že ta doba, kdy jsem musel předstírat nejen před jinými, ale i sám před sebou, skončila. To je definice mého momentálního stavu.
***
RICHARD MÜLLER (40) je absolventem Filmové a televizní dramaturgie a scenáristiky na VŠMU v Bratislavě. V roce 1984 založil skupinu Banket, která patřila k nejzajímavějším rockovým kapelám předrevolučního Československa a byla úspěšná i komerčně (například hity Po schodoch či Tlaková níž). Müller je jediným zpěvákem, který se dokázal prosadit s repertoárem ve slovenštině i v češtině. První česká písnička, kterou nazpíval, získala Duhovou desku Supraphonu za nejúspěšnější píseň roku 1989 (Štěstí je krásná věc z alba Penzion svět). Po účasti na albu Hapky a Horáčka Citová investice vydal loni sólové české album. Na předchozí slovenskou desku Nočná optika, která se stala na Slovensku nejprodávanějším albem roku 1998, navázal podzimním albem 01. Richard Müller je autorem knihy Americký denník a nositelem českého ocenění Fotografická publikace roku 1997. Samostatně vystavuje doma i v zahraničí. S televizní hlasatelkou Soňou Müllerovou má dvě děti.
Jste tedy stále Čechoslovák, ale prý se také považuje- te za amerikanofila.
Amerika byl můj dětský cestovatelský sen, který se mi podařilo naplnit po revoluci. Jel jsem s kamarádem na pár dní do New Yorku, a dokonce jsme tam natočili ilegálně klip. Lidé mají často vysněnou zemi, ovšem když ji pak navštíví, jsou zklamáni. Já jsem byl naopak o to víc nadšený. Fascinovala mě ta země i servis, který poskytuje. Sničím podobným jsem se nikde jinde nesetkal. Bohužel to utrpělo šílenou ránu po událostech, které se odehrávají v Afghánistánu. Nechci být omezený a zcela kvůli tomu přehodnotit svůj vztah k celé Americe, když vím, že všechno má v rukou jeden člověk, kterého si zvolili. Ale nechci také žádným způsobem podporovat stát, který nazývá odvetou brutalitu, jakou v Afghánistánu vykonává.
Před letošním 11. zářím byl váš vztah k Americe jen kladný?
To asi ne. Uvědomoval jsem si, že lidé tam nejsou zrovna nejvstřícnější.
Protože se považují za pupek světa?
Ale to oni jsou, a navíc jim to od útlého dětství vytrvale vtloukají do hlavy. Nicméně by mě teď hodně zajímalo, jak se po těch všech událostech změnila jejich existence a komunikace. Zřejmě si uvědomili, bohužel v té nejbrutálnější podobě, kterou bych nikomu nepřál, že existuje ještě něco většího, než je Amerika. V tomto případě větší zlo.
Neměl jste nikdy potřebu se k politice vyjádřit v textech?
Jsem přesvědčen, že v politice existuje jen jedna strana. Každý politik hraje na tu svou. My ostatní jsme mu posloužili tím, že jsme ho zvolili, a tím jsme pro něj skončili. Bojovali jsme proti Mečiarovi, a když se vláda vyměnila, za půl roku jsme zjistili, že je to stejné, jen se to jinak jmenuje. Jsem přesvědčený, že politici jsou ti poslední, kdo má zájem vyvést nás z krize. Forman geniálně řekl, že za peníze si můžeme koupit svobodu. A to množství svobody, které si mohu koupit já, mi bohatě stačí. Politika je téma, které mne není hodno.
Mluvme tedy o hudbě. Zdá se mi, že komorní poloha slovenské desky je vám přece jen o něco bližší než trochu dryáčnické české písničky.
Tak bych to nehodnotil. Podnět k českému albu jsem dostal od vydavatelství. A protože jsem měl tehdy za sebou jistou spolupráci s Hapkou a Horáčkem, která rezonovala nejen ve veřejnosti, ale i ve mně samém, řekl jsem si, proč ne. Album vznikalo zdlouhavě a postupně. A když se na celý proces dívám zpětně, je to pro mě prostě jedna z desek, které jsem natočil.
A kdyby přišla nabídka z České republiky od někoho jiného?
To je hypotetická úvaha. Ale když budu předbíhat událostem, velmi nezávazně jsme se dohodli na další české desce. Pokud se náhodou zrealizuje, nebude mít s panem Horáčkem nic společného. Když jsem o ní začal uvažovat, poprosil jsem o písničku Jarka Nohavicu, který k mému velkému překvapení souhlasil. A také Radka Pastrňáka. To jsou lidé, kterých si strašně vážím. Přes to všechno mám generální ambici si české album po textové stránce napsat sám.
Čím to, že jste nikdy nezpíval žádné převzaté skladby?
Neviděl jsem důvod. Svých oblíbených muzikantů si příliš vážím, než abych se pokoušel o nějakou jejich karikaturu.
Začínal jste jako hudební publicista. Jak se na toto povolání díváte teď, když jste na opačné straně?
Na začátku mi šlo především o rozhovory. Chtěl jsem se setkat s hudebníkem, kterého si vážím. Forma novinářského interview se mi zdála vznešenější a schůdnější, než kdybych přišel za někým a řekl mu, dobrý den, já jsem student gymnázia a chci si s vámi hodinu povídat. Dívámli se na celou věc se současnými zkušenostmi, rozhodně vím, že bych si nikdy nedovolil chtít po někom rozhovor a nic o něm nevědět. Případně mu dávat otázky, na které ani nemůže odpovědět, protože musí celou dobu opravovat moje chyby.
To se vám stává?
To se mi stává velice často a je to vyčerpávající. Na jedné straně to chápu, protože specializace novináře, který se chce v našich malých zemích uživit, nemůže být úzká, ale je to strašně smutné. A ještě smutnější je, že jsem si na to už zvykl. Přitom je to totéž, jako bych já vylezl na pódium a neuměl třeba texty. Říká se tomu profesionální čest.
Jak takové rozhovory zvládáte?
Komunikuji s novináři v rukavičkách, i když mám někdy zpěněnou krev. Dobře vím, že často stačí škaredý pohled nebo intonace a ten člověk, i když je třeba z rádoby seriózního plátku, o mně od té chvíle píše naprosté bludy. A nezainteresovaní lidé si přečtou časopis, kterému věří, a bez mrknutí oka si udělají názor. Novináři mají obrovskou moc a koeficient odpovědnosti je u mnohých pod prahem bolesti. Já vzhledem k tomu, kolik se o mně napsalo lží, beru s rezervou veškeré informace, které si o různých lidech přečtu. Jenže kolik lidí v tomhle státě má takovou zkušenost jako já? Pár.
To je ten věčný problém: co s bulvárem?
Lidé se živí různě. Někdo pro peníze vraždí, jiný láme ruce a nohy a někdo zase píše bulvár. Zní to asi tvrdě a já dobře vím, že jsem k tomu často sám zavdal příčinu. Ale když si uvědomím, s čím byly konfrontovány moje malé děti, přičemž obrovské procento z toho byly absolutní výmysly, a co mě stálo námahy, abych jim vysvětlil věci, které v nich stejně navždy zůstanou...
Jak se vyrovnáváte s tím, že jste díky takovým článkům získal větší popularitu než svou hudbou?
To se nedá nic dělat, ale těší mě na tom jedna věc. Ano, moje cena tím nepoměrně stoupla, popularita také, desky se víc prodávají, na koncerty začalo chodit podstatně víc lidí, ale nakonec zůstala ta muzika. Müller není spojený jednou provždy se skandálem, ale s Knížetem Rohanem nebo s Barokem. Lidé si neřeknou, aha, to je ten, co se opíjí, řeknou si, to je náš Růžička. V době, kdy ty aféry vrcholily, jsem koncertoval sám bez kapely. Odhaduji, že polovina lidí přišla na písničky a druhá polovina byla jen zvědavá, co se stane. Jsem přesvědčený, že jsem získal i ty druhé. Přišli, viděli koncert a možná se podivili. Aha, je na jevišti hodinu a půl sám a nemůže se za nic a za nikoho schovat. Nepozvracel se, nesvlékl se a nepropagoval drogy. Z koncertů nikdo neodcházel.
Co si myslíte o tom, že Iva Bittová nekoncertuje v České republice kvůli tomu, co o ní napsal bulvár?
Ivini příznivci jsou bezpochyby lidé intelektuálně zdatní, přesto to mnozí z nich cítí jako útok na sebe. Jako by nedokázali pochopit, že ne všichni jsme plechoví. Iva Bittová produkovala úžasnou muziku i díky tomu, že měla absolutní klid. A pak přišlo něco, co tu její pohodu narušilo. Její fanoušci by si měli uvědomit, že tu opravdu existuje rakovina zvaná bulvár, schopná někomu ublížit do té míry, že se nedokáže postavit před publikum s pocitem, že se tam nacházejí lidé, kteří o něm četli strašné věci. My ostatní jsme se s tím vyrovnali. Ona ne. Pevně doufám, že se s tím vyrovná, protože by to byla tragédie.
Asi před půl rokem jste v jednom rozhovoru řekl, že věříte ve šťastné zítřky. Už nastaly?
Viděl jsem v novinách fotografii Terezy Pergnerové se zapíchnutou stříkačkou v ruce a vzpomněl jsem si, že jsem o ní před pár lety viděl dokumentární film. Na konci konstatuje, jak to má všechno za sebou a jak je krásné žít. I proto se mi zdá neadekvátní jakoukoli formou své okolí přesvědčovat, že už jsem v pohodě.
Nemusíte nikoho přesvědčovat.
Tak dobře, těžko se mi o tom mluví. Díky" svému způsobu života jsem se dostal na hranici života a smrti, na hranici zákona a svého sociálního fungování. Říká se, že pokud nejde o život, nejde o nic. Když to trochu zjemním, mně o ten život šlo. Na druhou stranu pociťuji obrovskou svobodu v tom, že nelituju ničeho, co se stalo, s výjimkou rozpadu své rodiny. Ztratil jsem denní kontakt se svými dětmi. Ale beru to tak, že mě něco uvnitř tím směrem hnalo, a kdybych to nebyl zažil, neměl bych v sobě takový mír, jaký teď mám. To je důležité. Že ten mír mám sám v sobě. Že ta doba, kdy jsem musel předstírat nejen před jinými, ale i sám před sebou, skončila. To je definice mého momentálního stavu.
***
RICHARD MÜLLER (40) je absolventem Filmové a televizní dramaturgie a scenáristiky na VŠMU v Bratislavě. V roce 1984 založil skupinu Banket, která patřila k nejzajímavějším rockovým kapelám předrevolučního Československa a byla úspěšná i komerčně (například hity Po schodoch či Tlaková níž). Müller je jediným zpěvákem, který se dokázal prosadit s repertoárem ve slovenštině i v češtině. První česká písnička, kterou nazpíval, získala Duhovou desku Supraphonu za nejúspěšnější píseň roku 1989 (Štěstí je krásná věc z alba Penzion svět). Po účasti na albu Hapky a Horáčka Citová investice vydal loni sólové české album. Na předchozí slovenskou desku Nočná optika, která se stala na Slovensku nejprodávanějším albem roku 1998, navázal podzimním albem 01. Richard Müller je autorem knihy Americký denník a nositelem českého ocenění Fotografická publikace roku 1997. Samostatně vystavuje doma i v zahraničí. S televizní hlasatelkou Soňou Müllerovou má dvě děti.
