Drama v životě herce a moderátora Alfreda Strejčka začalo před čtyřmi lety. Bez varování ochrnul. V kritickém stavu ho v nemocnici napojili na přístroje. Když už byl z nejhoršího venku, po více než roce na invalidním vozíku přišel zápal plic a bezvědomí. „Tehdy lékař volal Jitce i mým dcerám, ať se se mnou přijedou rozloučit, že se blíží konec,“ vzpomíná. Na hranici života a smrti balancoval ještě několikrát.
Máte krásné, ale ne moc časté jméno. Alfred. Neměl jste s tím jako dítě potíže? Měl jsem s tím velké lapálie. Tenkrát byla v oblibě zmrzlina Fredo. Děti ve škole na mě posměšně volaly: „Fredo-ledo!“ A tím jsem trpěl. Navíc jsem ještě neuměl říkat „r“. To jsem se naučil až v jedenácti letech. V té době jsme museli povinně sbírat sběrné suroviny: kosti, kov, papír... A ve škole vždy ukazovat lísteček, co jsme ve sběrně odevzdali. Bylo na něm napsáno naše jméno. Jenže ve sběrně, když jsem vyslovil „Alfed Sejček“, mi nikdo pořádně nerozuměl. Psali tam většinou Stehlíček, Sýkora... A paní učitelka mi to nechtěla uznat.
Ve snu jsem se ocitl na poště. Byla zavřená a já uvnitř. Přišla zaměstnankyně a začala mě mýt. Já se ohradil: „Co si to dovolujete!“ Odbyla mě: „Na poště musí být člověk čistý!“ Bezvědomí vyplodí neuvěřitelné věci.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
