Simona Babčáková: Jsem děvče z hor, nenávidím zbabělost

Pohledem televizních diváků patří k Simoně Babčákové (44) obvykle kladné postavy chápajících zábavných žen. Teď si ale „střihla“ roli docela překvapivou. V televizním seriálu hraje ředitelku hotelu, která příliš sympatií zrovna nebudí. „Takovou mrchu jsem zatím ještě nehrála, takže mě baví. Zároveň se ale snažím pochopit, co jsou její motivace,“ říká třiačtyřicetiletá herečka.

Simona Babčáková | foto: Profimedia.cz

Co vám na aktuální roli ředitelky hotelu přijde nejzajímavější?
Je tam takový detail, že po 25 letech v manželství si s tchánem stále vykají. Když si představím, že by mi otec mého muže, u kterého pracuji a u kterého bydlím, dával každý den najevo, že jsem pro jeho syna nedostačující, tak chápu, že by vznikl velký strach, že mohu kdykoliv o všechno přijít. Z toho po letech může vzejít velká zášť a zloba. Takže rozumím tomu, proč se Renata chová, jak se chová, ačkoli já bych se touhle cestou rozhodně nevydala.

Působíte jako hodně empatický člověk. Souvisí s tím i vaše angažmá v projektech různých neziskovek?
Spousta věcí ve světě a ve společnosti mě trápí a bolí. Jako většinu citlivých lidí. Například mě ničí plýtvání, což je celoplanetární problém. A když už je směrem k umělcům upřená pozornost, tak mám potřebu tuto pozornost využívat a odklánět tam, kde si myslím, že to pomůže. Jsem ráda, že většina populárních osobností je navázána na nějaké společensky prospěšné projekty. Přeci jen lidé se na nás dívají a můžeme je v něčem inspirovat. Já bych je ráda inspirovala v tom, že je tady i něco zajímavějšího než chodit do práce, jíst, spát a koukat se na televizi. Že existence by mohla mít nějaký hlubší smysl a náplň.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Tvrdíte, že lidé podléhají dojmu, že jim jako umělci patříte. Stává se vám často, že vás na ulici někdo osloví způsobem, který je vám až nepříjemný?
Že se ke mně lidé hlásí, to se stává velmi často. Ale v okamžiku, kdy dotyčný člověk nepozdraví, neomluví se, že obtěžuje, nepožádá o chvilku času a místo toho přijde s automatickým vypálením požadavku na focení, tak to považuji za velmi hrubé a atakující. Je mi to krajně nepříjemné. Neustále jezdím městskou hromadnou dopravou, do auta se zahnat nenechám, ale už dochází k tomu, že vědomě nekontaktuju lidi očima, abych nepřitáhla nežádoucí pozornost. Tuto daň platím a je to pro mě určitý stres. Panuje tady takový úzus, že já jako herečka mám být vděčná divákům za to, že se na mě dívají a že to je nějaká součást mé služby jim. Ale já přitom vnímám, že má služba je právě moje umění. To, že je pobavím. Pokud ke mně někdo přistoupí s respektem a chce mi vyjádřit své pocity z mé tvorby, vždycky mě to potěší a komunikuji ráda.

Daleko větší prostor pro kontakt fanoušků se známými osobnostmi poskytují sociální sítě. Lidé tam ale často sklouzávají k hrubostem. Máte nějakou takovou zkušenost?
Na základě toho, že jsem podpořila sociálně komunitní projekt Klinika, mi jakýsi nácek napsal na Facebook velice vulgární zprávu končící přáním, aby mi uřízli hlavu. Chtěla bych opravdu apelovat na lidi, aby neignorovali tyhle násilnické postoje, aby to okamžitě nahlásili facebookové službě nebo policii. V současné protiimigrantské vlně se v mnoha lidech začíná probouzet ošklivá primitivní agresivita, která mi přijde skutečně nebezpečná. Tomu, co se děje celoplanetárně, nerozumím a nechci se k tomu vyjadřovat. Ale to, co se děje v české společnosti, mě děsí.

Nenapadlo vás, že se na čas odmlčíte a nebudete veřejně podporovat věci, které vyvolávají takové vášně?
Jsem děvče z hor, jsem tvrdohlavá. Nenávidím zbabělost. Spousta Čechů jsou zbabělci. Představa, že ohnu hřbet strachem před nějakým zakomplexovaným nešťastníkem, je nemyslitelná. Nemohla bych si vážit sama sebe. Naopak ve mně takoví lidé aktivují bojovníka, který se jen tak zastavit nenechá.

Simona Babčáková v divadelní hře Podivný případ se psem

V souvislosti s nedávným otřesným případem učitelky z pražské průmyslovky, k jejíž smrti přispěla šikana ze strany žáků, se hodně diskutuje o tom, kde se takové chování v dětech bere. Myslíte si, že jsou to čistě jen rodiče, kdo je za chování svých potomků zodpovědný?
Rodinné zázemí je určitě základ. Je to hodnotové pole, ze kterého dítě vychází. Zároveň si myslím, že i vzhledem k vyvíjejícím se technologiím je celkem jasné, že způsob výuky se musí změnit. V okamžiku, kdy si děcka jakoukoli informaci dohledají jedním kliknutím, je potřeba s nimi komunikovat jinak. Mně vlastně pokaždé všechny tyhle otázky vedou k jedné velké filozofické otázce: Kam jako lidstvo směřujeme? Protože odpověď na tuto otázku potom určí, co chceme děti učit a jak.

To se ale dostáváte trochu do slepé uličky. Tahle otázka se totiž jeví jako věčná.
Ale odpověď na základní otázku smyslu života určuje, jaké budeme mít potřeby a jaká budeme nastavovat pravidla. Pokud bychom vyhodnotili, že smysl lidského života je prožívání radosti a spokojenosti, museli bychom se ptát, co činí lidskou bytost šťastnou. A dle mého názoru ke štěstí potřebujeme bezpečí, sdílení, komunikaci a to, co nazýváme kulturou. Lidem chybí možnost společného zpěvu a tance a hraní si. Je to nutná psychohygiena. Naštěstí je stále spousta lidí, kteří si to uvědomují a snaží se svůj život naplnit smysluplně. Média o nich ale neinformují v takovém množství. Je potom smutné, že tyto snahy o zvýšení kvality života dehonestuje sám prezident a zesměšňuje je jako ,,pražskou kavárnu“, ke které se hrdě hlásím. A vůbec se mi nelíbí směr, jakým nás vede náš prezident, ani to, jak rozeštvává lidi proti sobě.

Jak moc se zajímáte o českou společnost a politiku? Sledujete aktuální dění?
Sleduji, protože se mě to týká. Protože to, co oni nařídí, já potom budu muset plnit. Zároveň si ale v rámci psychohygieny dávám takové pauzičky nebo spíš informační embarga, protože mě ty zprávy tak bolí a štvou, že to zasahuje do mého osobního života. Takže si dávám cílené přestávky a pak mám zase období, kdy se zajímám víc. Například okolo voleb je to jasné. Je potřeba mít představu, co se děje a nikoli volit náhodně. Také mě neskutečně štvou neustálé volby menšího zla.

Co konkrétně vás štve?
Inteligence a ušlechtilost je tady ještě z dob komunismu pranýřována takovým způsobem, že kultivovaní lidé do politiky jít nechtějí. Takže strategické pozice často obsadí lidé, kteří nemají, řekněme, etické rozměry. A často si lidé nedají s volbami práci. Pokud ženy budou volit ženy, tak nepotřebujeme kvóty. Musím přece volit někoho, o kom předpokládám, že bude hájit mé zájmy. Média v této oblasti nefungují dobře. Upozorňují jenom na negativní kauzy, ale o těch lidech, kteří pracují poctivě a dobře, se vůbec nedozvíme. A mezi námi, někdo v politice dobře pracovat musí, protože si žijeme dobře. My se o nich ale nedozvíme, takže u voleb pořád volíme jenom nějaké menší zlo. Zkrátka mi chybí kladné vzory, hrdinové a hrdinky.