Když vystoupil štíhlý, postarší anglický gentleman z vlaku na pardubickém nádraží, zapůsobilo to v dnešní automobilové době jako závan starých časů.
Na peroně jeho příjezd očekávala Jaroslava Moserová, senátorka a zároveň dvorní překladatelka všech jeho čtyřiceti knih. A také hlouček novinářů. Kamery a fotoaparáty neunikly pozornosti místních. "Kdo to přijel?", "Nevíte, kdo to je?" hučelo nádražní halou, když tudy starý muž se svým doprovodem pomalu kráčel. "Dick Francis," dostali stručnou odpověď - a bohatě stačila. Tomuto autorovi detektivek z dostihového prostředí u nás vyšlo čtyři a půl milionu výtisků knížek. "Neexistuje Čech, který by vaše knihy nečetl. Neexistuje česká rodina, která by neměla některou vaši knížku," pronesl kdosi později. A několik dalších - nejen paní Moserová - dodalo: "Jsou i takové rodiny, které je mají v knihovně všechny." Dicka Francise čekal v Pardubicích náročný den. V doprovodu už ne své ženy jako vždy, dokud žila, ale svého syna Felixe, putoval nejdřív na radnici, pak na univerzitu. Tady se dokonce na chvilku setkal i s prezidentem V áclavem Havlem, který se shodou okolností zrovna tento den věnoval rovněž pardubickému kraji. Unavený muž s hůlkou ("Při minulé návštěvě v Čechách ji ještě neměl," podotkla Jaroslava Moserová) ožil, když nadešla další část programu - návštěva pardubického závodiště. Rozhlížel se po závodní dráze a jeho oči zářily. Když se blížil k proslulému Taxisovu příkopu, zrychlil krok. Prohlédl si jej z obou stran. "Je to dobré," komentoval před několika lety upravenou překážku, která měla ve své původní podobě na svědomí mnoho pádů i životů koní. "Takhle není nebezpečný, ale je těžký," řekl. "To spíš Velká národní je teď možná až příliš lehká," dodal. Ovšem ironií osudu o pár dní později právě tento asi nejslavnější dostih na světě doběhlo - ovšem především vinou extrémního počasí - pouhých šest koní ze čtyřiceti. Jaroslava Moserová, která objevila Dicka Francise, jak sama řekla, mezi spoustou škvárů, přeložila všechny jeho knihy. A vzhledem k tomu, že se ví, že vztah autora a překladatelky už kdysi dávno přerostl v přátelství a vzájemné rodinné návštěvy, zajímalo všechny, jestli Dicka Francise při jeho psaní někdy sama ovlivnila. "Jednou jsem mu řekla, že dostihy jezdí i ženské, a on v knížkách ještě žádnou žokejku neměl," vzpomněla paní Jaroslava Moserová. "Pak se v jedné knize skutečně objevila." Zatímco ženu jako klíčovou postavu do díla Dicka Francise jeho česká překladatelka přivedla, zabránila naopak vstupu Pardubic do spisovatelova světa. Ten totiž při jedné ze svých dávnějších návštěv v Čechách říkal, že umístí děj příští knihy právě do Pardubic. Nedělej to, oponovala mu. Stačí malá kritika a budeš tady zakázaný autor. "Ale já nechci nic kritizovat, mně se tady líbí," odpovídal Dick Francis. Jeho žena Mary to pochopila přesně: "To jako myslíš, že by stačilo napsat: T ramvaj přijela jako obvykle o půl hodiny později?" - "Ano, přesně tak," odpověděla jí Jara, tedy Jaroslava Moserová: "Natož, aby byl anglický hrdina chytřejší než čeští příslušníci SNB!" Tak nakonec českého malíře Jaroslava Jírů, kterého Dick Francis přece jen použil jako předlohu pro postavu malíře v knize Motiv koní, raději umístil do Austrálie... Druhý den, když přebíral mimořádné ocenění při udělování nakladatelských cen nakladatelství Olympia za rok 2000, se Dicka Francise kdosi zeptal na jeho největší sen. Odpověděl: "Měl jsem v životě dvě ambice: být žokejem-šampionem a vyhrát V elkou národní. Šampionem jsem se stal v roce 1954. K vítězství ve V elké národní mi chybělo v roce 1956 pětadvacet yardů. A můj nynější největší sen? Aby mi bylo dvacet a já Velkou národní mohl jet znovu."
Na peroně jeho příjezd očekávala Jaroslava Moserová, senátorka a zároveň dvorní překladatelka všech jeho čtyřiceti knih. A také hlouček novinářů. Kamery a fotoaparáty neunikly pozornosti místních. "Kdo to přijel?", "Nevíte, kdo to je?" hučelo nádražní halou, když tudy starý muž se svým doprovodem pomalu kráčel. "Dick Francis," dostali stručnou odpověď - a bohatě stačila. Tomuto autorovi detektivek z dostihového prostředí u nás vyšlo čtyři a půl milionu výtisků knížek. "Neexistuje Čech, který by vaše knihy nečetl. Neexistuje česká rodina, která by neměla některou vaši knížku," pronesl kdosi později. A několik dalších - nejen paní Moserová - dodalo: "Jsou i takové rodiny, které je mají v knihovně všechny." Dicka Francise čekal v Pardubicích náročný den. V doprovodu už ne své ženy jako vždy, dokud žila, ale svého syna Felixe, putoval nejdřív na radnici, pak na univerzitu. Tady se dokonce na chvilku setkal i s prezidentem V áclavem Havlem, který se shodou okolností zrovna tento den věnoval rovněž pardubickému kraji. Unavený muž s hůlkou ("Při minulé návštěvě v Čechách ji ještě neměl," podotkla Jaroslava Moserová) ožil, když nadešla další část programu - návštěva pardubického závodiště. Rozhlížel se po závodní dráze a jeho oči zářily. Když se blížil k proslulému Taxisovu příkopu, zrychlil krok. Prohlédl si jej z obou stran. "Je to dobré," komentoval před několika lety upravenou překážku, která měla ve své původní podobě na svědomí mnoho pádů i životů koní. "Takhle není nebezpečný, ale je těžký," řekl. "To spíš Velká národní je teď možná až příliš lehká," dodal. Ovšem ironií osudu o pár dní později právě tento asi nejslavnější dostih na světě doběhlo - ovšem především vinou extrémního počasí - pouhých šest koní ze čtyřiceti. Jaroslava Moserová, která objevila Dicka Francise, jak sama řekla, mezi spoustou škvárů, přeložila všechny jeho knihy. A vzhledem k tomu, že se ví, že vztah autora a překladatelky už kdysi dávno přerostl v přátelství a vzájemné rodinné návštěvy, zajímalo všechny, jestli Dicka Francise při jeho psaní někdy sama ovlivnila. "Jednou jsem mu řekla, že dostihy jezdí i ženské, a on v knížkách ještě žádnou žokejku neměl," vzpomněla paní Jaroslava Moserová. "Pak se v jedné knize skutečně objevila." Zatímco ženu jako klíčovou postavu do díla Dicka Francise jeho česká překladatelka přivedla, zabránila naopak vstupu Pardubic do spisovatelova světa. Ten totiž při jedné ze svých dávnějších návštěv v Čechách říkal, že umístí děj příští knihy právě do Pardubic. Nedělej to, oponovala mu. Stačí malá kritika a budeš tady zakázaný autor. "Ale já nechci nic kritizovat, mně se tady líbí," odpovídal Dick Francis. Jeho žena Mary to pochopila přesně: "To jako myslíš, že by stačilo napsat: T ramvaj přijela jako obvykle o půl hodiny později?" - "Ano, přesně tak," odpověděla jí Jara, tedy Jaroslava Moserová: "Natož, aby byl anglický hrdina chytřejší než čeští příslušníci SNB!" Tak nakonec českého malíře Jaroslava Jírů, kterého Dick Francis přece jen použil jako předlohu pro postavu malíře v knize Motiv koní, raději umístil do Austrálie... Druhý den, když přebíral mimořádné ocenění při udělování nakladatelských cen nakladatelství Olympia za rok 2000, se Dicka Francise kdosi zeptal na jeho největší sen. Odpověděl: "Měl jsem v životě dvě ambice: být žokejem-šampionem a vyhrát V elkou národní. Šampionem jsem se stal v roce 1954. K vítězství ve V elké národní mi chybělo v roce 1956 pětadvacet yardů. A můj nynější největší sen? Aby mi bylo dvacet a já Velkou národní mohl jet znovu."
