Nyní v bytě bydlí Sára a stěna je natřena na modrošedo. Jasný projev toho, že Janova přítelkyně jde ve fotografii svou vlastní cestou.
V následujících dnech se pro vás asi hodně změní. Co dnes znamenáte pro Janův život?
Starám se, aby Janův život plynul co nejsvobodněji a současně měl řád. Aby to, co zdánlivě vypadá jako divočina, radost a flám, bylo založeno na pevném, racionálním a zdravém základě. To znamená: aby měl Jan pořádek ve svých věcech, aby se ve světě dělaly dobré výstavy, vycházely knihy, přicházely peníze... Považuji za nevhodné, aby takové věci musel řešit člověk, který je velmi iracionální a jehož by bylo škoda "stahovat na zem", aby musel myslet třeba na inkaso. To je moje starost a radost. Jsme spíše soustrojí, dobře promazané a skvěle fungující. Fotografuji a teď v létě také zahradničím. Kromě toho, jaksi mimoděk, aniž bych pro to musela něco dělat, se chystám přivést na svět potomka.
Jan už mnohokrát řekl a napsal, že jednou odejdete s nějakým mladým mužem. Už to tedy přišlo?
On to říká těch jedenáct let, co ho znám. Připravoval se na můj odchod, což je myslím rozumné stanovisko chlapa, který si nedělá iluze o ženských a ví, že nic netrvá věčně. Ale já bych neřekla, že odcházím. Změnila se jediná věc: nejsme milenci. Ale pouto mezi námi je neobyčejně silné a dává mi jistotu, o které vůbec nepochybuji, že se mezi námi nemůže nic pokazit, že se nemůžeme stát nepřáteli, že se neodcizíme. To nejde. Na to jsme příliš pevně srostlí a příliš moudří. Teď je totiž náš vztah s Janem natolik zralý, že "unese" i tuto zvláštní změnu, která by za normálních okolností u jiných lidí vedla k rozchodu. My jsme se nerozešli.
Jak váš vztah se Samuelem začal?
Především já v životě nikdy nic neplánovala a neplánuji. Nechávám ho přirozeně plynout. Nikdy jsem ničeho nelitovala - ani teď ne. Samuela znám stejně dlouho jako Jana, vždyť je to můj jakoby nevlastní synáček. To, že jsem ho poznala i jinak, bylo asi velmi přirozené, ale rozhodně ne plánované, natož zamýšlené jako nějaký truc. Zkrátka se to stalo a netroufám si vysvětlovat nebo hodnotit důvody.
Co na to Jan?
Jedno vím jistě: kdyby to byl kdokoliv jiný, myslím cizí člověk, to by Jana asi opravdu velice ranilo. Považoval by to za jakousi zradu zájmů. Takhle to zůstává v rodině a je to možná to nejlepší řešení. Jana by totiž možná jednou velmi mrzelo, kdybych byla nešťastná, že nemám děti, a vinil by se, že si mě držel ve svém hájemství.
O Samuelovi toho čtenáři asi moc nevědí...
Ony ostatně všechny Janovy děti, pokud se o nich nemluví v souvislosti s nějakým skandálem, jsou veřejnosti poměrně neznámé. U Sama je to navíc dáno tím, že se nevěnuje tomu, čemu se říká umění, v tom se tedy "nepotatil". Je chemik a podniká. Ale je po Janovi houževnatý a vytrvalý - oba to jsou chytří chlapi. Jen se oba chovají velice odlišně. Jan hýří city a jejich projevy, Samuelova povaha je jiná - chová se velice tiše, ale výrazně. Imponuje mi jeho rozvaha a cudně projevovaná inteligence.
Chystáte svatbu?
Samuel mě ještě o ruku nepožádal (smích), což je jedna věc, a i kdyby požádal, tak se asi budu kroutit. Vyznávám tradiční hodnoty, ale manželství do toho nezařazuji. To je v mých očích jen takový zevní projev, který je celkem zbytečný. Nerozhoduje o ničem a rozhodně nevypovídá o tom, jestli jsou ti dva spolu šťastní, nebo ne. Manželství do jisté míry dává dva lidi dohromady napevno, a mně vyhovuje volnost.
Když tedy ne manželství, plánujete alespoň společný život?
Určitě. Já nikdy nebuduji povrchní vztahy. Budeme žít spolu a vzhledem k tomu, že se v současné době staví dům, který je koncipován jako trojdomek, tak se v něm, doufám, sejdeme všichni, to znamená i Jan. Velmi bych si přála, aby tam měl své zázemí.
Změnil se vaším těhotenstvím Janův vztah k synovi?
Nepochybně jsou si bližší. Já jsem vždycky v této rodině fungovala jako spojovací článek a teď to myslím působí velmi spolehlivě a velmi přirozeně. Tím nemyslím, že by ti dva spolu předtím nemluvili a najednou se začali stýkat a kamarádit. Je mezi nimi vztah vzájemné úcty, jaký by měl asi být mezi otcem a synem. Mě by samozřejmě velice mrzelo, kdyby mezi nimi vzniklo napětí, ale nic takového nepozoruji.
V září tedy bude dítě na světě. Mimochodem, je to chlapec, nebo děvče?
Nechám se překvapit. To dítě vnímám jako další dobrodružství, které mě v životě potká. A to nemyslím nějak lehkomyslně. Je to něco mně zatím neznámého, co přijde poprvé. A neomezí mě, ale obohatí.
Vraťme se k fotografování. Věnujete se mu už třetím rokem. Máte i jiné vzory, než je Jan Saudek?
Mám ráda fotografie, u kterých vím, co vidím, kterým rozumím a z nichž mám jednoznačný pocit. Janovými fotografiemi samozřejmě ovlivněna jsem. Mám je ráda, vždyť přes ně jsem se s ním seznámila. Fotografie má mít náboj, má mít příběh a má vás strhnout. Má vás rozesmutnit, má vás rozesmát, má vás probudit. Myslím, že to všechno Janovy obrázky v sobě mají.
A vaše fotografie?
Rozhodně, protože to jsou obrázky mé duše. V nich se přesně zračí, co se mi honí hlavou, srdcem nebo tělem.
Jaká témata se tedy objevují ve vašich fotografiích?
Vztahy a lidé, což je totéž. Vztahy bez lidí a lidé bez vztahů, to by nebylo ono.
Jaký máte vztah ke svým dílkům?
Někdy velmi neurčitý. Já po vzoru Jana své obrázky testuji na lidech. Ne že bych své fotografie nedokázala zařadit. Dovedu rozlišit dobré a špatné, ale ráda se pasu na reakcích lidí. Samozřejmě mé obrázky první vidí vždycky Jan. On má velmi vybroušený názor - některé mu nesedí, jiné se mu zamlouvají, ale nikdy se nesplete v určení té nejlepší.
Jak dává Jan najevo, když mu ta fotografie nesedí?
Začne tak rozšafně, zeširoka, aby slečnu neurazil. Ale nakonec neomaleně řekne, že to je sice roztomilý pokus, ale tudy cesta nevede. Jen výjimečně se s ním neshodnu, tehdy to většinou spočívá v jeho jednoznačně mužském vidění světa a mém ženském. Pro mne není podstatné odhalovat všechno, Jan by tam ukázal více kůže.
A když se mu váš obrázek líbí?
Má radost. I kdyby to byl den, kdy nedostal žádný milostný dopis, kdy má zakázku na fotografii, do které se mu nechce, kdy neprší a je horko a sucho... Když ode mne dostane poštou obrázek, ze kterého je nadšen, tak se mu okamžitě mysl rozjasní. On na mé obrázky věří a záleží mu na nich. Mně také, pochopitelně. Ale pro něj je to i pocit uspokojení, že našel někoho, kdo bude pokračovat v jeho práci, aniž by jej kopíroval. Jan věřil, že se toho ujme některé z jeho dětí, ale to se nestalo. Proto se na mě někdy dívá, oprávněně, jako kdybych byla jeho nejmilejší dcera, která dělá to, co by měla dělat dcera skutečná, pokrevní. V září mi vychází kniha fotografií a Jan napíše předmluvu. Vůbec jsem ho nemusela nutit a přemlouvat.
Projeví se přírůstek do rodiny i v tvorbě? Máme očekávat od vás i od Jana sérii fotografií s dětskými motivy?
Určitě. Vtéto rodině se zužitkuje naprosto všechno. Jako fotím veškeré členy a příslušníky rodiny včetně Jana, tak i mimino bude modelem. Ono je ostatně fotografováno už teď, když je ještě v břiše. Vždyť říkám, že fotím všechno, co se ve mně děje. To pachole přirozeně zapadlo do této rodiny, i když ještě není na světě. Jan si ostatně nedávno posteskl, že by potřeboval mimino pro jednu svou fotografii. Tak jsem řekla, že ho dodáme z vlastních zdrojů.
To bylo ještě před početím?
Ne, to už Jan věděl, že jsem těhotná.
Co Jan řekl, když se o dítěti dozvěděl?
Nadchnul se a prohlásil, že je to nejlepší zpráva tohoto roku.
V následujících dnech se pro vás asi hodně změní. Co dnes znamenáte pro Janův život?
Starám se, aby Janův život plynul co nejsvobodněji a současně měl řád. Aby to, co zdánlivě vypadá jako divočina, radost a flám, bylo založeno na pevném, racionálním a zdravém základě. To znamená: aby měl Jan pořádek ve svých věcech, aby se ve světě dělaly dobré výstavy, vycházely knihy, přicházely peníze... Považuji za nevhodné, aby takové věci musel řešit člověk, který je velmi iracionální a jehož by bylo škoda "stahovat na zem", aby musel myslet třeba na inkaso. To je moje starost a radost. Jsme spíše soustrojí, dobře promazané a skvěle fungující. Fotografuji a teď v létě také zahradničím. Kromě toho, jaksi mimoděk, aniž bych pro to musela něco dělat, se chystám přivést na svět potomka.
Jan už mnohokrát řekl a napsal, že jednou odejdete s nějakým mladým mužem. Už to tedy přišlo?
On to říká těch jedenáct let, co ho znám. Připravoval se na můj odchod, což je myslím rozumné stanovisko chlapa, který si nedělá iluze o ženských a ví, že nic netrvá věčně. Ale já bych neřekla, že odcházím. Změnila se jediná věc: nejsme milenci. Ale pouto mezi námi je neobyčejně silné a dává mi jistotu, o které vůbec nepochybuji, že se mezi námi nemůže nic pokazit, že se nemůžeme stát nepřáteli, že se neodcizíme. To nejde. Na to jsme příliš pevně srostlí a příliš moudří. Teď je totiž náš vztah s Janem natolik zralý, že "unese" i tuto zvláštní změnu, která by za normálních okolností u jiných lidí vedla k rozchodu. My jsme se nerozešli.
Jak váš vztah se Samuelem začal?
Především já v životě nikdy nic neplánovala a neplánuji. Nechávám ho přirozeně plynout. Nikdy jsem ničeho nelitovala - ani teď ne. Samuela znám stejně dlouho jako Jana, vždyť je to můj jakoby nevlastní synáček. To, že jsem ho poznala i jinak, bylo asi velmi přirozené, ale rozhodně ne plánované, natož zamýšlené jako nějaký truc. Zkrátka se to stalo a netroufám si vysvětlovat nebo hodnotit důvody.
Co na to Jan?
Jedno vím jistě: kdyby to byl kdokoliv jiný, myslím cizí člověk, to by Jana asi opravdu velice ranilo. Považoval by to za jakousi zradu zájmů. Takhle to zůstává v rodině a je to možná to nejlepší řešení. Jana by totiž možná jednou velmi mrzelo, kdybych byla nešťastná, že nemám děti, a vinil by se, že si mě držel ve svém hájemství.
O Samuelovi toho čtenáři asi moc nevědí...
Ony ostatně všechny Janovy děti, pokud se o nich nemluví v souvislosti s nějakým skandálem, jsou veřejnosti poměrně neznámé. U Sama je to navíc dáno tím, že se nevěnuje tomu, čemu se říká umění, v tom se tedy "nepotatil". Je chemik a podniká. Ale je po Janovi houževnatý a vytrvalý - oba to jsou chytří chlapi. Jen se oba chovají velice odlišně. Jan hýří city a jejich projevy, Samuelova povaha je jiná - chová se velice tiše, ale výrazně. Imponuje mi jeho rozvaha a cudně projevovaná inteligence.
Chystáte svatbu?
Samuel mě ještě o ruku nepožádal (smích), což je jedna věc, a i kdyby požádal, tak se asi budu kroutit. Vyznávám tradiční hodnoty, ale manželství do toho nezařazuji. To je v mých očích jen takový zevní projev, který je celkem zbytečný. Nerozhoduje o ničem a rozhodně nevypovídá o tom, jestli jsou ti dva spolu šťastní, nebo ne. Manželství do jisté míry dává dva lidi dohromady napevno, a mně vyhovuje volnost.
Když tedy ne manželství, plánujete alespoň společný život?
Určitě. Já nikdy nebuduji povrchní vztahy. Budeme žít spolu a vzhledem k tomu, že se v současné době staví dům, který je koncipován jako trojdomek, tak se v něm, doufám, sejdeme všichni, to znamená i Jan. Velmi bych si přála, aby tam měl své zázemí.
|
SÁRA SAUDKOVÁ |
Nepochybně jsou si bližší. Já jsem vždycky v této rodině fungovala jako spojovací článek a teď to myslím působí velmi spolehlivě a velmi přirozeně. Tím nemyslím, že by ti dva spolu předtím nemluvili a najednou se začali stýkat a kamarádit. Je mezi nimi vztah vzájemné úcty, jaký by měl asi být mezi otcem a synem. Mě by samozřejmě velice mrzelo, kdyby mezi nimi vzniklo napětí, ale nic takového nepozoruji.
V září tedy bude dítě na světě. Mimochodem, je to chlapec, nebo děvče?
Nechám se překvapit. To dítě vnímám jako další dobrodružství, které mě v životě potká. A to nemyslím nějak lehkomyslně. Je to něco mně zatím neznámého, co přijde poprvé. A neomezí mě, ale obohatí.
Vraťme se k fotografování. Věnujete se mu už třetím rokem. Máte i jiné vzory, než je Jan Saudek?
Mám ráda fotografie, u kterých vím, co vidím, kterým rozumím a z nichž mám jednoznačný pocit. Janovými fotografiemi samozřejmě ovlivněna jsem. Mám je ráda, vždyť přes ně jsem se s ním seznámila. Fotografie má mít náboj, má mít příběh a má vás strhnout. Má vás rozesmutnit, má vás rozesmát, má vás probudit. Myslím, že to všechno Janovy obrázky v sobě mají.
A vaše fotografie?
Rozhodně, protože to jsou obrázky mé duše. V nich se přesně zračí, co se mi honí hlavou, srdcem nebo tělem.
Jaká témata se tedy objevují ve vašich fotografiích?
Vztahy a lidé, což je totéž. Vztahy bez lidí a lidé bez vztahů, to by nebylo ono.
Jaký máte vztah ke svým dílkům?
Někdy velmi neurčitý. Já po vzoru Jana své obrázky testuji na lidech. Ne že bych své fotografie nedokázala zařadit. Dovedu rozlišit dobré a špatné, ale ráda se pasu na reakcích lidí. Samozřejmě mé obrázky první vidí vždycky Jan. On má velmi vybroušený názor - některé mu nesedí, jiné se mu zamlouvají, ale nikdy se nesplete v určení té nejlepší.
Jak dává Jan najevo, když mu ta fotografie nesedí?
Začne tak rozšafně, zeširoka, aby slečnu neurazil. Ale nakonec neomaleně řekne, že to je sice roztomilý pokus, ale tudy cesta nevede. Jen výjimečně se s ním neshodnu, tehdy to většinou spočívá v jeho jednoznačně mužském vidění světa a mém ženském. Pro mne není podstatné odhalovat všechno, Jan by tam ukázal více kůže.
A když se mu váš obrázek líbí?
Má radost. I kdyby to byl den, kdy nedostal žádný milostný dopis, kdy má zakázku na fotografii, do které se mu nechce, kdy neprší a je horko a sucho... Když ode mne dostane poštou obrázek, ze kterého je nadšen, tak se mu okamžitě mysl rozjasní. On na mé obrázky věří a záleží mu na nich. Mně také, pochopitelně. Ale pro něj je to i pocit uspokojení, že našel někoho, kdo bude pokračovat v jeho práci, aniž by jej kopíroval. Jan věřil, že se toho ujme některé z jeho dětí, ale to se nestalo. Proto se na mě někdy dívá, oprávněně, jako kdybych byla jeho nejmilejší dcera, která dělá to, co by měla dělat dcera skutečná, pokrevní. V září mi vychází kniha fotografií a Jan napíše předmluvu. Vůbec jsem ho nemusela nutit a přemlouvat.
Projeví se přírůstek do rodiny i v tvorbě? Máme očekávat od vás i od Jana sérii fotografií s dětskými motivy?
Určitě. Vtéto rodině se zužitkuje naprosto všechno. Jako fotím veškeré členy a příslušníky rodiny včetně Jana, tak i mimino bude modelem. Ono je ostatně fotografováno už teď, když je ještě v břiše. Vždyť říkám, že fotím všechno, co se ve mně děje. To pachole přirozeně zapadlo do této rodiny, i když ještě není na světě. Jan si ostatně nedávno posteskl, že by potřeboval mimino pro jednu svou fotografii. Tak jsem řekla, že ho dodáme z vlastních zdrojů.
To bylo ještě před početím?
Ne, to už Jan věděl, že jsem těhotná.
Co Jan řekl, když se o dítěti dozvěděl?
Nadchnul se a prohlásil, že je to nejlepší zpráva tohoto roku.
|
 Sára Saudková |
