Máte dvě dospělé dcery, teď ještě třetí se svou druhou ženou Lídou. Netoužíte ještě po tom zkusit štěstí a napočtvrté mít i kluka?
Necítím žádný rozdíl mezi synem či dcerou. Má nejstarší dcera je, a vždycky byla, taková nejvíc opatrná a nejvíc holčička. Nicméně má trenérské licence na koně a jezdila závody. Takže adrenalin a riziko, to tam všechno je. Má prostřední dcera, jak děti běhají rády z kopce s roztaženýma rukama, tak nejen že běžela s těma roztaženýma rukama, ale v půlce toho kopce jí přišlo, že je to ještě málo, tak si jednou rukou zakryla oči. A běžela dál. Takový šílený kluk. A té nejmladší je rok. Vzhledem k tomu, že začíná chodit způsobem, že se po hlavě vrhá kamkoli, tak to asi žádná květinka v zahrádce taky nebude. Takže já mám doma takový klučičí holky.
Jak moc aktivní jste při výchově dcer?
Všechny tři dcery jsem od malička krmil, přebaloval, zvládal jsem všechno, tedy kromě kojení. Neměl jsem s tím nikdy problém a nemám ho ani v současnosti. Možná si teď i více uvědomuji, jak je pro mě práce méně důležitá a klidně něco odřeknu, protože hlídám Marušku.
Nebojíte se toho „chození se vzduchovkou kolem domu“, které vás čeká napotřetí?
To je takové klišé, které jsem nikdy moc nevnímal. Naopak jsem se těšil na nové a další kamarády a těším se na to na všechno napotřetí. I na počtvrté třeba. Co já vím.
Máte pocit, že dalším přírůstkem do rodiny zrajete?
Nesoudím svůj zevnějšek, to ne, ale cítím se dobře. To je fakt. A ten pohled na svět, přes toho tvora, který kouká rozšířenýma očima, jak to tady všechno je, to je vlastně hezké. A je možné, že to určitě má pozitivní vliv.
Tudíž ten pozitivní vliv klidně přijmete i na počtvrté?
Nebojím se dětí, vždycky jsem toužil po velké rodině. Pokud se zadaří a bude další přírůstek, nebráním se mu na počtvrté, ani na popáté. (smích)
Jak to máte teď s žitím ve městě a na vesnici?
S Vandou jsme žili v centru Prahy na Starém Městě. Kvůli turistům a ruchu jsme se nakonec odstěhovali na vesnici. Statek uprostřed samoty na Vysočině byl úžasný a idylický. Jenže časem to bylo náročnější na dojíždění za prací. Takže jsme se vrátili zase zpátky do centra Prahy.
S Lídou jsem udělal kompromis a jsem zpět na svém rodném místě. Bydlíme na Zbraslavi a já to mám kousek do přírody i do práce. Hlavně si libuji, že nejsem závislý na autě, protože jezdím na kole.
Saša Rašilov s Lídou Němečkovou a dcerou Marií
Vanda Hybnerová a její dcery Antonie a Josefína Rašilovovy
Máte čas si zajít do divadla či do kina jako divák?
Filmy i divadlo mám moc rád, ale moc je nestíhám. Kvůli práci. V poslední době se mi líbil dokument o začátcích a historii českého skateboardingu, to mě moc zajímá. To je báječné téma a vlastně jsem u toho byl, v těch 80. letech. Jmenuje se to King Skate.
Byl jste také skejťák?
Byl jsem sice u toho zrodu, ale skejťák jsem nebyl. Odjakživa jsem byl orientovaný na to jít z kopce po hlavě, ale čelem. Sice mě sporty baví, ale jen tak v menším rozsahu. Jezdím na lyžích, jezdil jsem na kolečkových bruslích, což je také velká průkopničina. Přidělávala se kolečka doma řemenem na normální tenisky a většinou z toho byly tak akorát odřené nohy a požitek z jízdy žádný. (smích)
Vy úplně záříte, když o tom mluvíte. Na co ještě rád vzpomínáte z minulosti?
Můj iniciační zážitek byl právě s bruslemi na řemínky, které jsem našel ve sklepě. To bylo mé oblíbené loviště, kde jsem přes zákaz tatínka prozkoumával především zóny, kam se nesmělo, kde byly nebezpečné věci a kde se ledacos našlo. Tam jsem vyhrabal staré kolečkové brusle a úplně omámený jsem s nimi vyšel ze sklepa, bez toho, abych to doma nahlásil. Šel jsem rovnou k brance. Tu jsem otevřel, vydal jsem se doprava naší ulicí, která začíná velkým, pravotočivým, velmi strmým kopcem. Vyšel jsem nahoru a brusle si zavázal. To trvalo asi minutu a půl od toho nálezu.
Co bylo dál?
Postavil jsem se a pak řítil přímo dolů. Když jsem v plné rychlosti míjel naši zahradu, ze které jsem chvilku předtím odešel, viděl jsem, jak se od záhonu s rýčem zvedá můj táta a s kamenným výrazem kouká na to, jak se kolem něj řítím. Bože, to bylo šílený! Ta cesta totiž končila na silnici, kde i v té době projelo nějaké auto. V tu chvíli jsem zjistil, že nevím, jak se ty kolečkové brusle brzdí. Takže jsem „hodil hubu“, abych zastavil.
