Před časem jste se vrátila z pobytu na Filipínách, kde jste natáčela hlavní roli ve filipínském filmu. Jak se vůbec herečka ze střední Evropy dostane k takové nabídce?
Takové věci se mi občas dějí. Tamní produkce hledala do typicky filipínského romantického filmu hlavní hrdinku, která měla podle scénáře pocházet z Prahy. A místo, aby rozjeli klasický online casting, zašli rovnou na českou ambasádu v Manile a tam jim, nevím kdo, dal přímo moje jméno. Prostě, to nevymyslíte. (smích) Tímto děkuji neznámému dobrodinci, díky kterému jsem mohla získat tuhle skvělou zkušenost.
Odlétala jste narychlo, jak jste řešila své pracovní zakázky?
Je to tak, prakticky ze dne na den jsem řešila pracovní víza. Tedy musím to upřesnit, vše skvěle zařídila moje úžasná manažerka Míša Bastien. A musela jsem za sebe zároveň dohodnout záskok do Divadla Bez zábradlí, kde jsme v tu dobu rozjížděli hru Okupace. Navíc jsem odlétala v den našich makedonských pravoslavných Vánoc, což mě mrzelo, protože přijela naše rodina z Makedonie. Po slavnostní večeři jsem nasedla do taxíku se třemi velkými kufry a bylo to.
Na tomto konci světa jste se ocitla vůbec poprvé, co tam byl pro vás největší oříšek?
Ze začátku jsem se hodně potýkala s jídlem, zejména s tím, které jsme dostávali k snídani. Na rýži s rybou nebo masem ke snídani jsem nebyla zvyklá, rýže navíc byla doménou jídelníčku i k obědu nebo třeba k večeři, občas i ke svačině. Dopadlo to tak, že jsem ze svých balíčků ze začátku krmila opuštěné psy a kočky, protože mi bylo líto to jídlo vyhodit. Časem jsem si ale zvykla a ještě mě moji kolegové naučili jíst rýži po jejich rukama. Další věc, se kterou jsem se kromě jetlegu dost potýkala, byla třeba dvaadvacetihodinová pracovní doba. Tak dlouhé natáčení je v Evropě naprosto nemyslitelné, nebo já jsem se s tím zatím nepotkala.
Navázala jste na Filipínách nějaká přátelství?
Musím říct, že lidé tam jsou snad nejmilejší a nejlaskavější, jaké jsem kde poznala. Přijížděla jsem na Filipíny v panice, na co že jsem to kývla a odjížděla jsem v slzách, protože to tam bylo úplně skvělé. Ještě ale není všemu konec, v prosinci by měla produkce přijet do Prahy, kde budeme natáčet české scény a strašně se na všechny těším, až jim ukážu naší zemi.
Dalo by se říct, že je taková nabídka pro herce finančně zajímavá?
To ano. Samozřejmě musí být nějak vykompenzovaný ten fakt, že odletíte na druhý konec světa a podřídíte své závazky nárokům produkce.
Míváte trému z neznámého?
Spíš jsem perfekcionistka a jsem schopná vytvářet tlak sama na sebe, což u mě někdy může vést až k lehké panice. Občas bych na sebe mohla být hodnější! Ale pracuji na tom. Už sedm let chodím na terapie, hodně mě baví poznávat se zevnitř a v životě se tímto směrem posouvat. Pocházím z pravoslavné rodiny, takže mám v sobě odjakživa základ víry. Zároveň ale věřím v energie. Občas zajdu i do našeho kostela a modlím se. Mám takovou svou speciální modlitbu, snad už od svých patnácti.
Jak ještě rozháníte chmury?
To záleží. Ale v poslední době malováním. To je můj nový koníček. Vytvořila jsem si takový svůj abstraktní svět, který se snažím pocitově přenést na plátno, maluji podle pocitu a rozhodně nemám žádnou techniku. Nedaleko našeho domu je úžasný obchod s malířskými potřebami, takže tam jsem teď poměrně často stálým hostem a vůbec se v tom nevyznám, ale o to víc mě to baví.
Máte pocit, že si životem nesete nějaké trauma?
Ne. Maximálně možná to, že jsem se narodila v sedmém měsíci a mohla bych trpět odloučením od maminky, protože jsem dva měsíce po narození strávila v inkubátoru, ale máma věděla, že tohle nesmí dopustit, takže se mnou byla v porodnici, jak to jen šlo, a do inkubátoru mi neustále dávala svojí ruku, abych věděla, že je se mnou.
A asi díky téhle zkušenosti jsem v životě hodně kontaktní, ráda se se svými blízkými objímám, s mámou se objímáme pořád. Od narození jsem navíc zvyklá tím pádem bojovat o svůj život, takže já se nedám! (smích) Možná i proto mě oslovila nabídka spolupráce s nadací jménem Nedoklubko, kterou ráda podporuji a chtěla bych pro ně něco udělat kromě toho, že jsem jim před nedávnem křtila pamětní minci.
24. listopadu 2021 |
Když se ještě vrátíme k vašim zahraničním filmovým rolím, nelze nezmínit vaši nominaci na filmovém festivalu v Sarajevu.
To bylo pro mě strašně dojemný a hezký! Díky mojí roli v srbském seriálu Nečistá krev mě v Sarajevu nominovali na cenu v kategorii Objev roku, ten festival jsem vždycky ráda sledovala a tenkrát by mě nenapadlo, že bych tam někdy jela jako nominovaný host. A vůbec podívat se do Sarajeva byl pro mě obrovský zážitek, chvílemi jsem měla husí kůži, když jsem procházela uličkami, kde je pořád ještě znát, co se tam dělo před třiceti lety.
Co s vámi vůbec dělá současná situace ve světě?
Asi jako každý vnímám, co se děje a dobře mi z toho rozhodně není. Ale víc se k těmto věcem vyjadřovat nechci.
Co je na tom pravdy, že občas pro makedonskou restauraci vašich rodičů v Praze rozvážíte jídlo?
Vůbec nic! (smích) Tohle ze mě z nervozity vypadlo v televizní Show Jana Krause, v tu chvíli jsem si vzpomněla na jeden jediný rozvoz, co jsem udělala a abych byla přesná, že jsem odnesla jídlo do vedlejší ulice, a už se to se mnou táhne. Takže uvádím na pravou míru – nic nerozvážím. I když, rodina a nejbližší jejich kamarádi si mě po tom mém prohlášení přejmenovali v mobilu na Bolt. Našim ale samozřejmě pomáháme, jak já tak i můj bratr. Jsem na své rodiče ohromně pyšná za to, co se jim podařilo vybudovat.
Makedonii v Praze jste nedávno zažila i díky oslavám nezávislosti na makedonské ambasádě.
To byla úžasná akce, navíc jsem se tam seznámila s naší popovou hvězdou Tamarou Todevskou, její tvorbu poslouchám už od dětství. Díky té akci na ambasádě se z nás staly přítelkyně.
V muzikálu Marta jste také ztvárnila popovou hvězdu, pro změnu ale českou.
Hraju Helenu Vondráčkovou a je to pro mě stále velká pocta. Určitě se na nás na letní scénu Kampa přijďte podívat, to představení je zážitek.
Jakou roli ve vašem životě hrají konkrétní kolegové, které jste během času při své práci měla možnost potkat?
Musím říct, že jsem na kolegy, kterých si nesmírně vážím jak profesně tak lidsky, měla skoro vždy štěstí. Moc mě například těší, že jsem měla možnost zahrát si ve filmu Vánoční příběh s Jiřinou Bohdalovou. Její dcera Simona Stašová mi hrála před deseti lety mámu ve snímku Život je život. A moje první natáčení bylo s Libuškou Šafránkovou. Těchto dam si neskutečně vážím.
A pak, Irena Pavlásková! Moje první ženská režisérka a skvělý člověk. Nezapomenu, jak byla ochotná se mnou trpělivě po telefonu rozebírat mou roli. A navíc, Ireno, jestli tenhle rozhovor čteš, ten ženský film, o kterém jsme hodně mluvily, jednou natočíme! (smích) A pak je tu moje milovaná Dáša Zázvůrková, se kterou hraju na Fidlovačce představení Kouř. Kouř je pro mě Dáša, a Dáša je pro mě kouř.
A pak je tu ještě váš osudový seriál Dvojka na zabití.
Přesně tak, moje první dospělá role v Česku, zároveň jsme se tam po pěti letech potkali opět s Jakubem. Budu moc ráda, když se dočkáme jeho další řady.
28. srpna 2021 |
