Když začínali Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem v Divadle Semafor, trefovali se do vkusu vlastní generace. Suchý, který slavil loni v říjnu sedmdesátku, je už dlouho v jiné situaci. Musí oslovovat mladší a pro něho vlastně cizí generaci. Zdá se, že se mu to docela podařilo. Hra Pokušení svatého Antonína je opět, jako za starých časů Semaforu, vyprodaná. A Suchý si pochvaluje, že komunikovat s třicátníky až padesátníky mu vlastně vyhovuje.
Vzpomíná přitom, jak tenkrát v šedesátých letech, v době největší slávy divadla, za ním chodili mladí lidé. Byl jsem trochu smutný, protože říkali: Víte, nás by vůbec nikdy nenapadlo jít do divadla, ale u vás jsme už byli dvanáctkrát. Mně to tenkrát přišlo, jako kdyby mi říkali: Víte, my jsme úplně blbí, ale u vás se nám líbí. Rozhodně to nebylo moc lichotivé, ač to bylo jako lichotka míněno. Ale bylo to tak, kluci a holky přišli do divadla na rock-and-roll a jazz. A samozřejmě zařádit si, když Waldemar Matuška rozjel sólo s bendžem. Dnes, alespoň podle dopisů, které dostávám, ti, co k nám chodí, jsou lidé, kteří chodí i do jiných divadel."
Před deseti lety jsme spolu psali knihu rozhovorů Povídání. Také jsme tehdy mluvili o snaze navázat na úspěchy divadla z konce šedesátých let a pokusit se uspět v Evropě. Jak to dopadlo?
V tomhle směru už nám ujel vlak. Šance ze šedesátých let se nedají opakovat, protože mezitím se zrodily nové věci, které lákají producenty ze zahraničí. Tenkrát se do Čech jezdilo na nás, protože tady na divadle nic zajímavějšího, moderního, k čemu člověk nemusel znát jazyk, aby vstřebal atmosféru, nebylo. Když přijel Ginsberg, Armstrong nebo Douglas, tak je zavedli k nám. Dneska už nejsem vůbec zajímavý. A propos Armstrong. Byl to právě on, kdo rozpoutal podpisovou mánii. S tím nápadem přišel Miloš Forman. Navedl mě, abych Armstronga požádal, aby se nám podepsal na zeď. A tak vznikla tradice, že známé osobnosti, když se objevily v divadle, se podepisovaly v hledišti na zeď. Možná že ty podpisy v divadle v Alfě jsou dodnes a třeba by to památkový úřad mohlo zajímat. Tam je podepsaný třeba i Churchillův synovec nebo Chaplinova dcera, Werich, Trnka, Adina Mandlová. Ginsberg tam namaloval tři rybičky.
Chci být důkladnější a opravdovější. To také zaznělo při psaní naší knihy. Jak to dopadlo s těmito předsevzetími?
Zpětně si říkám, že to byly bláboly. Chtít se sebou něco udělat. Já nevím, jestli to vůbec jde, protože život nakonec vždycky hodí člověka na nějakou nepředpokládanou kolej. Na předsevzetí se zapomene.
Co psaní, jde teď snadno?
Jsou věci, které mně jdou nesmírně těžce a doluju je z hloubi duše nebo čeho. Fakt je, že některé věci mi naopak jdou velice lehce. Třeba knížka Černá vzducholoď, což je poezie, teď se právě dostala na pulty. Tak ta šla sama. Nebo Lysistrata. Dostal jsem velice zajímavý úkol přepsat pro vinohradské divadlo Aristofanovu Lysistratu do veršů. Objednal si ji pan režisér Jiří Menzel a řekl mi k tomu: Cokoliv vás při přepisu napadne, dejte to tam. Nedělejte jen přepis do veršů, napište vlastní variantu. A to mě ohromně bavilo. Hlavně Aristofanovy sprosťárny převést do mluvy, která by nebyla vulgární, ale zároveň by nebyla jemnocitná. Hledal jsem slova a zkoušel, kam až je možné jít. Příklad: Ať zdechne ten, kdo vynalezl parfém a mast a další zboží. Ďábel sper toho idiota, mě láká jen tvé mezinoží... Takhle jsem se vylhával z jeho tvrďáren. Vymyslel jsem si mezinoží.
Deset let života, deset let podnikání. Obojí je nutně spojené s politikou. Splnily se představy Jiřího Suchého o budoucnosti republiky?
Před těmi deseti lety jsme všechno viděli idealisticky, protože jsme zapomněli kalkulovat s českou národní povahou. Zapomněli jsme, že tu stále bude sklon k hašteřivosti. Že ti, co se dostanou k moci, ztratí rychle soudnost a kontakt a začnou si žít jako kapitalisté ve vyspělém kapitalismu, který však u nás dosud není. To, že se tak chovali bolševičtí mocnáři, jsem považoval za logické, protože neoplývali kdovíjakou inteligencí a ani mravně na tom nebyli nejlépe. Ale že to dělají tito demokraticky zvolení lidé, mě udivuje a mám často strach, jestli si nezadělávají na další Vítězný únor. Protože se zdá, že jejich jediný zájem je udržet se u moci. Věřme, že tomu tak není, ale ten dojem budí. Ale politik by měl mít zájmy dva: jak se udržet u moci a jak si svými činy získat sympatie voličů. Mně se někdy zdá, že jim už ani nezáleží na tom, co si o nich lidé myslí. Je to absurdní, že tito vzdělaní lidé se dopouštějí takových zásadních chyb.
Vede z toho cesta ven, co poradit politikovi?
Mám doma na staré desce poválečný projev Jana Masaryka z Plzně a z toho se lze učit dodneška. Mluví hovorovým jazykem, chvíli je smutný, chvíli je to zase legrace, neskrývá emoce a je nesmírně laskavý. Člověk hned pochopí, proč ho lidé měli rádi. Je mi záhadou, že si nikdo z dnešních politiků nevezme tenhle mustr a nepokusí se mluvit tak, aby ho lidé pochopili, aby k němu přilnuli a věřili mu. Z ředitelování v Semaforu mám zkušenost, že když se někdo stane rychle hvězdou, ne vždy unese vlastní úspěch. Teď vidím totéž u politiků. Jeden z mála, kteří tomuhle vábení nepodlehli, je Stanislav Gross. To je stále normální chlapec. Ti ostatní jednají velmi sebevědomě. Jako by nevěděli, že zvolením si je občané vlastně najali na výkon jisté práce, kterou sami nehodlají dělat, protože musí léčit, vyučovat a stavět budovy, což je práce neméně důležitá.
Ovšem když je někdo slavný, mnohdy se mu přihodí, že udělá něco, co by normálně neudělal.
Přiznám se, že jsem k tomu měl někdy taky blízko. Jenže styděl jsem se za sebe. Stačilo mi vzpomenout si na Haška. Na toho jeho sirotka, který zblbnul z toho, že vyhrál v tombole dva dorty za sebou. Hlavně své ženě Běle vděčím za to, že na mě byla v tomhle směru přísná. Taky mi pomohlo, že jsem kolem sebe viděl tolik odstrašujících případů. Snad jsem nebyl nikdy trapně povýšený.
Je něco, co po deseti letech na naší nové společnosti může potěšit?
Začal bych zase tím, co mě netěší. A sice, že průměrný český člověk si neváží hodnot, které tu nesporně vznikly a které jsou nejdůležitější, jako je svoboda. Dnes i komunisté si mohou říkat, co chtějí, a nikdo je nezavře. To je přece velký pokrok.
Na to průměrný občan řekne: Na svobodu kašlu. Podívejte se, kolikrát se zdražila činže, chleba, máslo, školní pomůcky...
Jejich pohnutky chápu, mají pravdu. Ovšem vadí mi jejich pesimistický pohled na život okolo, který automaticky odsouvá vše pozitivní a zbude jen nářek. Je to zřejmě věc naší národní povahy. Přece si není možné nevšimnout, jak se změnila naše města a vesnice. V devětaosmdesátém, po čtyřiceti letech bolševismu, se na lidi všechno hroutilo. Třeba Praha byla plná dřevěných tunelů, které chránily občany před padajícími omítkami a balkony. Vesnice byly zanedbané. Kdo se vracel přes sousední nablejskané Německo domů, musel ztratit poslední zbytek vlastenecké hrdosti. To je všechno pryč. A to nemluvím o cestování, protože na to všichni nemají. Ale stačí se podívat, kolik mladých lidí studuje či pracuje o prázdninách v zahraničí. To jsou všechno ohromná pozitiva a dobrá investice do budoucnosti. Tohle mladým lidem minulý režim bezostyšně upíral. Už se to bere jako samozřejmost a je to dobře, že je to samozřejmost, ale čtyřicet let to samozřejmost nebyla. Nemělo by se na to zapomínat.
Vraťme se k Semaforu. Už před deseti lety se uvažovalo o tom, že z něj bude soukromé divadlo. To se nestalo, proč?
Tenkrát jsem o tom mluvil s magistrátem a vzhledem k tomu, že bych přišel o subvenci a musel příliš zdražovat, tak jsem od toho plánu odešel. Ale od příští sezony už budeme soukromé divadlo, s. r. o.
Čím to je, že Semafor bývá zase plný?
Pár let jsme měli útlum, ale přišlo Pokušení svatého Antonína. Hry předtím byly normální. Takže nikoho nepřekvapovaly, a to vždy znamená sestup dolů. Lidi, mají-li do divadla chodit, potřebují nečekané vzrušení. Důvod jít se podívat po dvaačtyřiceti letech znovu do Semaforu musí být opravdu hodně pádný.
Kdo teď hlavně chodí do Semaforu? Je tu vidět i dost mladých lidí...
Hru nedáváme ještě tak dlouho, abych věděl, nakolik jsme chytili i je. Co se týče pamětníků a starých přátel, tak ti kvapem ubývají. Ne snad, že by jenom umírali, ale asi jsme se jim omrzeli. Náš hlavní kádr tvoří diváci od třiceti do padesáti.
V čem je Pokušení svatého Antonína jiné než předchozí hry?
Díky spolupráci s muzikantem Vladimírem Franzem jsem si uvědomil, že je na čase v textu si počínat volněji než dřív. Roztrhat ho, dát mu víc volnosti. A právě k tomu mě inspiruje Franzova muzika. On podobně zachází s melodiemi. Nečekaně je láme, dává jim jinou tóninu, variuje je tak, jak to nikdo nečeká. Nebo natáhne melodii na neobvyklý počet taktů. Je jen moje hloupost, že jsem s tímhle nezačal už dávno.
***
JIŘÍ SUCHÝ. Narodil se v roce 1931 v Plzni, od roku 1936 žil v Praze. Původně reklamní grafik, začal vystupovat v pražské vinárně Reduta jako hráč na kontrabas a příležitostný zpěvák vlastních textů, později působil ve vyhlášené taneční kavárně Vltava. V roce 1958 se stal spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, o rok později zakládá divadlo Semafor. Napsal bezmála 40 komedií, revuí a představení kabaretního charakteru. Je autorem více než 1100 písňových textů. S výjimkou tzv. normalizačních let je od počátku Semaforu jeho uměleckým ředitelem.
Vzpomíná přitom, jak tenkrát v šedesátých letech, v době největší slávy divadla, za ním chodili mladí lidé. Byl jsem trochu smutný, protože říkali: Víte, nás by vůbec nikdy nenapadlo jít do divadla, ale u vás jsme už byli dvanáctkrát. Mně to tenkrát přišlo, jako kdyby mi říkali: Víte, my jsme úplně blbí, ale u vás se nám líbí. Rozhodně to nebylo moc lichotivé, ač to bylo jako lichotka míněno. Ale bylo to tak, kluci a holky přišli do divadla na rock-and-roll a jazz. A samozřejmě zařádit si, když Waldemar Matuška rozjel sólo s bendžem. Dnes, alespoň podle dopisů, které dostávám, ti, co k nám chodí, jsou lidé, kteří chodí i do jiných divadel."
Před deseti lety jsme spolu psali knihu rozhovorů Povídání. Také jsme tehdy mluvili o snaze navázat na úspěchy divadla z konce šedesátých let a pokusit se uspět v Evropě. Jak to dopadlo?
V tomhle směru už nám ujel vlak. Šance ze šedesátých let se nedají opakovat, protože mezitím se zrodily nové věci, které lákají producenty ze zahraničí. Tenkrát se do Čech jezdilo na nás, protože tady na divadle nic zajímavějšího, moderního, k čemu člověk nemusel znát jazyk, aby vstřebal atmosféru, nebylo. Když přijel Ginsberg, Armstrong nebo Douglas, tak je zavedli k nám. Dneska už nejsem vůbec zajímavý. A propos Armstrong. Byl to právě on, kdo rozpoutal podpisovou mánii. S tím nápadem přišel Miloš Forman. Navedl mě, abych Armstronga požádal, aby se nám podepsal na zeď. A tak vznikla tradice, že známé osobnosti, když se objevily v divadle, se podepisovaly v hledišti na zeď. Možná že ty podpisy v divadle v Alfě jsou dodnes a třeba by to památkový úřad mohlo zajímat. Tam je podepsaný třeba i Churchillův synovec nebo Chaplinova dcera, Werich, Trnka, Adina Mandlová. Ginsberg tam namaloval tři rybičky.
Chci být důkladnější a opravdovější. To také zaznělo při psaní naší knihy. Jak to dopadlo s těmito předsevzetími?
Zpětně si říkám, že to byly bláboly. Chtít se sebou něco udělat. Já nevím, jestli to vůbec jde, protože život nakonec vždycky hodí člověka na nějakou nepředpokládanou kolej. Na předsevzetí se zapomene.
Co psaní, jde teď snadno?
Jsou věci, které mně jdou nesmírně těžce a doluju je z hloubi duše nebo čeho. Fakt je, že některé věci mi naopak jdou velice lehce. Třeba knížka Černá vzducholoď, což je poezie, teď se právě dostala na pulty. Tak ta šla sama. Nebo Lysistrata. Dostal jsem velice zajímavý úkol přepsat pro vinohradské divadlo Aristofanovu Lysistratu do veršů. Objednal si ji pan režisér Jiří Menzel a řekl mi k tomu: Cokoliv vás při přepisu napadne, dejte to tam. Nedělejte jen přepis do veršů, napište vlastní variantu. A to mě ohromně bavilo. Hlavně Aristofanovy sprosťárny převést do mluvy, která by nebyla vulgární, ale zároveň by nebyla jemnocitná. Hledal jsem slova a zkoušel, kam až je možné jít. Příklad: Ať zdechne ten, kdo vynalezl parfém a mast a další zboží. Ďábel sper toho idiota, mě láká jen tvé mezinoží... Takhle jsem se vylhával z jeho tvrďáren. Vymyslel jsem si mezinoží.
Deset let života, deset let podnikání. Obojí je nutně spojené s politikou. Splnily se představy Jiřího Suchého o budoucnosti republiky?
Před těmi deseti lety jsme všechno viděli idealisticky, protože jsme zapomněli kalkulovat s českou národní povahou. Zapomněli jsme, že tu stále bude sklon k hašteřivosti. Že ti, co se dostanou k moci, ztratí rychle soudnost a kontakt a začnou si žít jako kapitalisté ve vyspělém kapitalismu, který však u nás dosud není. To, že se tak chovali bolševičtí mocnáři, jsem považoval za logické, protože neoplývali kdovíjakou inteligencí a ani mravně na tom nebyli nejlépe. Ale že to dělají tito demokraticky zvolení lidé, mě udivuje a mám často strach, jestli si nezadělávají na další Vítězný únor. Protože se zdá, že jejich jediný zájem je udržet se u moci. Věřme, že tomu tak není, ale ten dojem budí. Ale politik by měl mít zájmy dva: jak se udržet u moci a jak si svými činy získat sympatie voličů. Mně se někdy zdá, že jim už ani nezáleží na tom, co si o nich lidé myslí. Je to absurdní, že tito vzdělaní lidé se dopouštějí takových zásadních chyb.
Vede z toho cesta ven, co poradit politikovi?
Mám doma na staré desce poválečný projev Jana Masaryka z Plzně a z toho se lze učit dodneška. Mluví hovorovým jazykem, chvíli je smutný, chvíli je to zase legrace, neskrývá emoce a je nesmírně laskavý. Člověk hned pochopí, proč ho lidé měli rádi. Je mi záhadou, že si nikdo z dnešních politiků nevezme tenhle mustr a nepokusí se mluvit tak, aby ho lidé pochopili, aby k němu přilnuli a věřili mu. Z ředitelování v Semaforu mám zkušenost, že když se někdo stane rychle hvězdou, ne vždy unese vlastní úspěch. Teď vidím totéž u politiků. Jeden z mála, kteří tomuhle vábení nepodlehli, je Stanislav Gross. To je stále normální chlapec. Ti ostatní jednají velmi sebevědomě. Jako by nevěděli, že zvolením si je občané vlastně najali na výkon jisté práce, kterou sami nehodlají dělat, protože musí léčit, vyučovat a stavět budovy, což je práce neméně důležitá.
Ovšem když je někdo slavný, mnohdy se mu přihodí, že udělá něco, co by normálně neudělal.
Přiznám se, že jsem k tomu měl někdy taky blízko. Jenže styděl jsem se za sebe. Stačilo mi vzpomenout si na Haška. Na toho jeho sirotka, který zblbnul z toho, že vyhrál v tombole dva dorty za sebou. Hlavně své ženě Běle vděčím za to, že na mě byla v tomhle směru přísná. Taky mi pomohlo, že jsem kolem sebe viděl tolik odstrašujících případů. Snad jsem nebyl nikdy trapně povýšený.
Je něco, co po deseti letech na naší nové společnosti může potěšit?
Začal bych zase tím, co mě netěší. A sice, že průměrný český člověk si neváží hodnot, které tu nesporně vznikly a které jsou nejdůležitější, jako je svoboda. Dnes i komunisté si mohou říkat, co chtějí, a nikdo je nezavře. To je přece velký pokrok.
Na to průměrný občan řekne: Na svobodu kašlu. Podívejte se, kolikrát se zdražila činže, chleba, máslo, školní pomůcky...
Jejich pohnutky chápu, mají pravdu. Ovšem vadí mi jejich pesimistický pohled na život okolo, který automaticky odsouvá vše pozitivní a zbude jen nářek. Je to zřejmě věc naší národní povahy. Přece si není možné nevšimnout, jak se změnila naše města a vesnice. V devětaosmdesátém, po čtyřiceti letech bolševismu, se na lidi všechno hroutilo. Třeba Praha byla plná dřevěných tunelů, které chránily občany před padajícími omítkami a balkony. Vesnice byly zanedbané. Kdo se vracel přes sousední nablejskané Německo domů, musel ztratit poslední zbytek vlastenecké hrdosti. To je všechno pryč. A to nemluvím o cestování, protože na to všichni nemají. Ale stačí se podívat, kolik mladých lidí studuje či pracuje o prázdninách v zahraničí. To jsou všechno ohromná pozitiva a dobrá investice do budoucnosti. Tohle mladým lidem minulý režim bezostyšně upíral. Už se to bere jako samozřejmost a je to dobře, že je to samozřejmost, ale čtyřicet let to samozřejmost nebyla. Nemělo by se na to zapomínat.
Vraťme se k Semaforu. Už před deseti lety se uvažovalo o tom, že z něj bude soukromé divadlo. To se nestalo, proč?
Tenkrát jsem o tom mluvil s magistrátem a vzhledem k tomu, že bych přišel o subvenci a musel příliš zdražovat, tak jsem od toho plánu odešel. Ale od příští sezony už budeme soukromé divadlo, s. r. o.
Čím to je, že Semafor bývá zase plný?
Pár let jsme měli útlum, ale přišlo Pokušení svatého Antonína. Hry předtím byly normální. Takže nikoho nepřekvapovaly, a to vždy znamená sestup dolů. Lidi, mají-li do divadla chodit, potřebují nečekané vzrušení. Důvod jít se podívat po dvaačtyřiceti letech znovu do Semaforu musí být opravdu hodně pádný.
Kdo teď hlavně chodí do Semaforu? Je tu vidět i dost mladých lidí...
Hru nedáváme ještě tak dlouho, abych věděl, nakolik jsme chytili i je. Co se týče pamětníků a starých přátel, tak ti kvapem ubývají. Ne snad, že by jenom umírali, ale asi jsme se jim omrzeli. Náš hlavní kádr tvoří diváci od třiceti do padesáti.
V čem je Pokušení svatého Antonína jiné než předchozí hry?
Díky spolupráci s muzikantem Vladimírem Franzem jsem si uvědomil, že je na čase v textu si počínat volněji než dřív. Roztrhat ho, dát mu víc volnosti. A právě k tomu mě inspiruje Franzova muzika. On podobně zachází s melodiemi. Nečekaně je láme, dává jim jinou tóninu, variuje je tak, jak to nikdo nečeká. Nebo natáhne melodii na neobvyklý počet taktů. Je jen moje hloupost, že jsem s tímhle nezačal už dávno.
***
JIŘÍ SUCHÝ. Narodil se v roce 1931 v Plzni, od roku 1936 žil v Praze. Původně reklamní grafik, začal vystupovat v pražské vinárně Reduta jako hráč na kontrabas a příležitostný zpěvák vlastních textů, později působil ve vyhlášené taneční kavárně Vltava. V roce 1958 se stal spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, o rok později zakládá divadlo Semafor. Napsal bezmála 40 komedií, revuí a představení kabaretního charakteru. Je autorem více než 1100 písňových textů. S výjimkou tzv. normalizačních let je od počátku Semaforu jeho uměleckým ředitelem.
