Před zrcadlem...

"Moje maminka byla žena minulého století, krásná, opečovávaná. Každé pondělní dopoledne sedávala v kavárně Slavia, pan vrchní Fiala přinesl pařížské magazíny a ona listovala, zvažovala. Jako manželka sekčního šéfa na ministerstvu zemědělství musela mít každý rok dvoje až troje šaty z módního salonu. Šila u Epsteinové - co model, to 1500 korun, což byly nemalé peníze. A jelikož byla moudrá, měla v záloze levnější švadlenu, která ve stylu paní Epsteinové kouzlila finančně méně náročné kreace. Naše domácí švadlena pak přešívala starší modely zase na mne. "Ty musíš vonět čistotou, pak teprve móda," říkávala maminka a přísně dbala na to, abych v šatníku měla vše potřebné. Přinejmenším osmero večerních šatů, pět modelů pro odpolední příležitosti, sadu klobouků. Na konci dvacátých let nepřipadalo v úvahu, že bych v jedněch šatech strávila celý den. Ráno příslušelo sportovnímu oblečení, tedy sukně, svetr, blůzka s límečkem. Odpoledne, kdy se chodí do kaváren, se nosily šaty nebo komplet s tříčtvrtečním kabátkem. A večer? Ten si zasluhoval sváteční róbu. Ne ze snobismu, ale z úcty k tomu večeru, ke zvláštní příležitosti. Svět, ve kterém ženy představovaly kultivovaný doplněk svého manžela, měl samozřejmě i méně půvabné stránky. Koneckonců, sama jsem se mu vzepřela, když jsem na konci třicátých let přijala místo redaktorky v Národní politice. "Pracovat? Takovou ostudu jsi nám dělat neměla," pravila maminka a donutila mne, abych svou mzdu odevzdávala na dobročinné účely. Jak by se nám o pár roků později ty peníze hodily! Ale to už byla jiná doba. V álka a komunismus svět mé maminky zničily. Co by říkala tomu, kdyby mne viděla v padesátých letech ve vězeňském mundúru, nebo později - po amnestii v roli uklízečky? Jak ji znám, stejně by neslevila: "Musíš vonět čistotou! A nezapomeň, ani v největší bídě nemáš právo mísit francouzské a anglické módní prvky".

Jana Marcová (1966), ředitelka odboru vnějších vztahů na pražské Burze cenných papírů:

"Do roku 1990 jsem se oblékala převážně do džín, volných svetrů a šatů. Kromě těch džín jsem si všechno šila nebo pletla sama. Doma jsem si vyráběla kabelky, dokonce boty. Ušila jsem z kůže šlapku a vršek, švec mi boty podrazil. Bavilo mne to, původně jsem chtěla studovat oděvní školu. Jednu zimu jsem třeba našila kolekci prošívaných kabátů - pro maminky mých spolužáků. Hrdá jsem byla na svou lyžařskou bundu svelkou kapsou na zádech. Tenhle způsob oblékání mi šetřil peníze a suploval nedostatek zajímavého oblečení v komunistických obchodech. Svůj vůbec první kostým v životě a boty na vysokém podpadku jsem si koupila na začátku roku 1990, kdy jsem jako kooptovaný poslanec měla jet s V áclavem Havlem na zahraniční cestu. Kdyby jí nebylo, ještě bych vydržela v džínách, neformálně oblečení zákonodárci se tehdy tolerovali. Ten první kostým byl dost příšerný, tmavomodročerné kostičky, v nichž jsem musela vypadat jako stará-mladá. Stál tehdy 2000 korun a mně to přišlo jako hrozné peníze. Učila jsem se nakupovat, průběžně se tříbil vkus, metodou pokusu a omylu jsem objevovala, v čem se cítím dobře, co mi sluší. Jako tisková mluvčí ODS nebo poslankyně jsem si záhy přivykla nosit kostým pět dní v týdnu a dnes, na burze cenných papírů, tak činím stejně. Častěji však šiju u své oblíbené módní návrhářky. Oblékání není nejdůležitější věcí v mém životě, ale chodím ráda dobře oblečená. Považuju to za povinnost. Proč bych měla svým vzhledem obtěžovat okolí?"

Naše poklesky...
(podle Heleny Jarošové)

Dámy:

- sešlapané holinky, po česku tzv. kozačky (nosí se od října do března, byť není zima)
- dlouhé kožené sukně a bundy
- umolousané vazačky a stuhy (ve vlasech ne zrovna upravených)
- svetry na sto způsobů, v komplikovaných vzorech a tvarech
- střevíčky na vysokých podpatcích, ale na značně robustní noze (pověra, že vysoké podpatky zeštíhlují, je mylná!)

Pánové:

- všeobecně sešlí, pomačkaní, zanedbaní
- odřené, koženkové aktovky nebo látkové pytlíky a síťovky
- utahané šusťákové bundy (kde jsou vlněné pláště a baloňáky?)
- barevně nevhodné ponožky (měly by splývat s botou a ladit s nohavicí)

Dámy i pánové:

- pantofle, jež se nestydí obout v zaměstnání číšníci, úředníci i úřednice, lékaři v ordinacích... (tam, kde se setkávám s lidmi, musím být oblečená jako ti, kteří za mnou přicházejí!)

Podle oděvu poznáte je...
(podle Petra Tylínka)

bankovní úředníci: na nejvyšších postech se už i u nás pěstuje klasický byznysstyl (kvalitní obleky a kostýmky, dokonalé košile, drahé kabely a aktovky). K profesi patří konkrétní značky, na vlastní nápady není prostor.

obchodní zástupci: sportovní elegance (auto-kabátky, manšestrové kalhoty, praktičtější košile, luxusní svetry). Oproti bankovním úředníkům nemají vlastního řidiče, a tak více staví na praktičnosti.

novináři: vždy a zásadně nevhodně oblečeni. Na recepcích a tiskovkách upozorň ují flanelovými košilemi či krátkými kalhotami, fotografové nesvlékají propocené vesty.

baviči: speciální skupina, jíž vévodí křiklavé růžové šaty s korzetem moderátorky nováckého Kotle nebo svítivá saka korpulentního pana Novotného. To není originální, ale ošklivé.

tzv.fru fru kultura: oblečení ulice, veksláků iřádně se živících otců od rodin. V šusťáko vých soupravách se venčí psi, nakupuje, chodí do kaváren. Proč? To je mi záhadou.

studenti: uniformní kalhoty s rozkrokem proklatě nízko a se spoustou kapes.Vzpomeňme na jejich otce coby "děti květin". Skončili "v kvádrech", nic jiného nečeká ani potomky.