Jak se cítíte jako pětašedesátiletý?
V podstatě nemám ani čas si věk připouštět. Pořád se něco děje, ještě jsem se nestačil nudit. Vystupuji s několika kapelami, hraju tenis a fotbal s Amforou, ve zlínském rozhlasovém studiu mám svůj pravidelný pořad.
Proč zrovna ve Zlíně?
Jednak je to můj rodný kraj, vyrůstal jsem v sousedním Hulíně a ve Zlíně, respektive v tehdejším Gottwaldově, jsem nejen vystudoval stavební průmyslovku, ale také jsem tam začínal svou kariéru, a to jak stavební, tak i pěveckou. Měl jsem tam svou kapelu a také jsem tam začal kdysi působit v rádiu, tenkrát se to jmenovalo rozhlas po drátě.
Máte to dost z ruky, jezdit pravidelně do Zlína.
Naopak to zapadá to mého momentálního životního programu. Moje maminka, které je šestadevadesát let, už potřebuje naši péči, tím myslím sebe a své dvě sestry. A tak se o ni staráme a střídáme se v tom. Takže si od maminky do Zlína jenom odskočím.
Tím se vysvětluje, proč jste i svůj včerejší velký narozeninový koncert uspořádal právě v Hulíně. Jaký byl?
Koncert byl bezvadný, konal se v amfiteátru a bylo narváno. Sice právě ve chvíli, kdy jsem zpíval písničku „Za to může déšť, ne já“ začalo pršet, nicméně za chvíli přestalo a na obloze se objevila krásná duha. Dojalo mě to a bral jsem to jako zvláštní blahopřání matky přírody k mým narozeninám.
Co tomu říkají vaše děti, že táta celý život zpívá?
Děti už jsou dospělé, mají své vlastní životy a jsou ke svému otci nesmírně tolerantní. Ostatně já k nim také. Díky dvěma starším, Danušce a Standovi, jsem už pětinásobným dědečkem, takže jsme velká rodina a to považuji za velký dar osudu.
Váš druhý syn Matyáš se před časem stal Mužem roku, tedy nejkrásnějším Čechem, co jste tomu říkal?
Trochu mě svou účastí v této soutěži překvapil, dokonce jsem mu radil, aby se moc nepředváděl, že by nebylo dobré, kdyby na sebe příliš upozornil. Ještě by si někdo mohl myslet, že měl protekci. Ale pak byl součástí soutěže i rekord o největší počet porotců, tím pádem o protekci nemohla být řeč, protože takřka stovku lidí bych těžko mohl ovlivnit. Byl jsem u toho, synovi jsem pochopitelně fandil, ale byla to jenom epizoda v jeho životě, na které on určitě nestaví, nicméně každé vítězství je příjemné.
V těch „zběsilých“ osmdesátých letech, o nichž je také vaše knížka, jste tvořil dvojici s Petrem Kotvaldem. Zazpíváte si spolu ještě někdy?
Naše profesní cesty se sice rozešly, ale objevili jsme se spolu na pódiu už mnohokrát a zrovna teď jsme se na společném vystoupení domluvili. Prožili jsme spolu nezapomenutelná léta. To nebyl normální život, to bylo hektické období, kdy jsme se nezastavili. Přes 360 koncertů za rok, často dva za sebou, jezdili jsme do zahraničí, každý rok jsme vydali s Petrem svoji společnou desku a další s Hankou Zagorovou, točili jsme televizní pořady… Byli jsme populární nejen doma, ale i v zahraničí, třeba v Polsku nebo Bulharsku. A je to už navždy součástí našich životů, i když už dvojici dávno netvoříme. A lidé si nás pořád pletou. I v mém rodném Hulíně mě občas někdo pozdraví: „Ahoj, Petře!“
Rozhovor se Stanislavem Hložkem (listopad 2014):
