Soutěž Jak si vzít milionáře? vyvolala rozporné reakce všude, kde se vysílala. Ostatně, stejně jako většina pořadů, zařazovaných do kategorie Reality TV. Ženitba s milionářem, Big Brother nebo show Spoutaní, kde spolu žije pod dohledem kamer a mikrofonů skupina lidí připoutaných k sobě řetězem, představují novou kvalitu - přivádějí na obrazovky reálné lidi v reálných situacích, kteří se dobrovolně, v zájmu vysoké sledovanosti, hnáni možností »stát se někým« a vysokou cílovou prémií, vzdávají toho nejcennějšího, co vedle zdraví dneska člověk může mít - totiž svého soukromí. Dovolují divákům, aby je sledovali ve sprše i v ložnicích, rozrušené, zdrcené či prožívající euforii úspěchu. Jsou ochotny či ochotni se pitvořit, promenovat ve spodním prádle a vychvalovat své kvality či vynikající schopnosti. Pro někoho to představuje zajímavý sociologický experiment. Vždyť která světová univerzita by si mohla dovolit financovat jej v takovém měřítku? Pro jiné to je vynikající zábava, pro další hrozba, které je třeba se postavit. V Americe, v Evropě, v Asii. Lidé se nesmírně rádi dívají "sami na sebe" a přes všechna varování, že jde o voyerismus a cestu do pekel, se od svých hrdinů z ulice nijak neodvracejí. Proti milionářské show (samozřejmě nikoli té, kde dají miliony vyhrát, ale té, kde se dají vyvdat či vyženit) se v Německu zvedla vlna odporu. Ale to není překvapení. Vzedme se totiž kdekoli. Premiér spolkové země Porýní-Falc Kurt Beck například označil pořad za "odpudivý". "V zájmu dosažení co nejvyšší sledovanosti bylo porušeno další tabu," uvedl Beck. "Ti, kdo jsou odpovědni za skladbu programu, by si měli uvědomit, že mnozí mladí lidé si utvářejí svůj obraz o světě do značné míry právě na základě leckdy nekritického přijímání podobných pořadů. Odpovědnost za program ale zahrnuje i odpovědnost za diváka," dodal Beck. Apelovat v současném televizním světě na odpovědnost se zdá být poněkud staromódním. Ale možná vůbec zbytečné.
13. ledna 2001
