Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvSvé zatím poslední hudební album Tancuj zbožně vydal Michal Penk v roce 2013. Od té doby o něm bylo slyšet převážně ve spojitosti s trestním stíháním v roce 2018, které bylo letos zastaveno. V roce 2015 bylo po zpěvákovi dokonce vyhlášeno celostátní pátrání.
Michal Penk se v Rozstřelu svěřil s tím, že hodně zvažoval, zda se vracet k hudební kariéře. Dlouho byl prý přesvědčen o tom, že „zašlou slávu“ již nemá význam nějakým způsobem křísit. Tvrdí, že nyní si je jistý tím, že se chce vrátit a jezdit koncertovat. Momentálně pracuje na novém albu plném balad, které by mělo být jakýmsi návratem k jeho hudebním začátkům.
„Když má člověk v dnešní době zájem médií, je o něm velmi rychle slyšet. Když jsou tam však nějaké negace, je to velmi těžké. Lidé se dnes navíc ke všemu vyjadřují a neuvědomují si, že číst to není pro člověka vůbec jednoduché. Zraňovalo mě to, vracelo do minulosti a stahovalo dolů,“ přiznává Penk.
„Měl jsem i videoklip k jednomu ze singlů. Ale nebyl kladně přijat. Byl prý příliš expresivní. Tak jsem na to tolik netlačil. V té době mi navíc začali umírat i lidé v rodině,“ vzpomíná.
V roce 2016 přišel Michal Penk o otce. Vzápětí na to mu prý tehdy zavolal Robert Kodym a pozval ho, aby jel spolu s ostatními na vzpomínkové turné kapely Lucie, jejíž byl zakládajícím členem a v letech 1985–1986 také prvním zpěvákem. „Tam jsem si uvědomil, že chci zase koncertovat. Před těmi koncerty s Lucií jsem si říkal, že na mě není už nikdo zvědavý. Reakce fanoušků mě však velmi dojaly,“ říká.
K hudbě vedli Penka rodiče, převážně prý maminka. Otec dohlížel na to, aby mladý muzikant cvičil hru na klavír. „Byl velmi přísný,“ vzpomíná Penk, který pak dostal od maminky ve třinácti letech k Vánocům knížku překladů textů Boba Dylana, Simona & Garfunkela a dalších.
„To mě dost ovlivnilo. V originále jsem ty texty neznal a pokoušel jsem se je zhudebnit. Tak jsem vlastně začal skládat. První písničku jsem složil v necelých čtrnácti letech. Skladbu Tichá píseň známou v podání zpěvačky Ivety Bartošové pak ve svých šestnácti,“ říká muzikant, který sám osobně ze všech skladatelů nejvíce uznává Fryderyka Chopina a Petra Iljiče Čajkovského.
Michal Penk
V roce 1994 zkusil Michal Penk poprvé drogy. K těm utekl mimo jiné kvůli frustraci ze showbyznysu, jehož součástí se nikdy necítil být. „Rozešli jsme se tehdy s Ivanou, se kterou mám syna. Nechtěl jsem být doma sám a začal jsem chodit na nesprávná místa. V takových okamžicích cítíte, že kdyby tam byli vaši rodiče, řeknou vám ‚tak a mazej domů‘. Já jsem to však neudělal a to byla chyba,“ vyčítá si zpěvák.
Toho ovlivnila i image lidí, které obdivoval. Jeho hrdinou a idolem byl například muzikant David Bowie. „Člověk v tom nevidí ten konec a to, že například Jim Morrison byl už v sedmadvaceti letech po smrti. Vidí v tom v tu chvíli spíše to neskutečné hrdinství,“ míní Penk.
Co se týká drog, je podle něj důležitá mimo jiné hlavně prevence. Rodiče by podle zpěváka měli ohlídat to, na jaké filmy se jejich děti dívají, jakou hudbu poslouchají i sdělení v textech písniček. Sám měl prý obrovské štěstí, že své zkušenosti s drogami ustál. I on má syna a kdysi měl velký strach, aby závislosti nepodlehl i on.
„V něm to však vyvolává spíše pocit nenávisti a despektu. Ivana mu to o mně řekla, když mu bylo osm let. Bála se totiž toho, že mu to řekne někdo jiný. Syn na to reagoval velice špatně, byl smutný a měl o mě strach. On sám tu informaci o mně nikde neventiloval. Je zajímavé, že ještě v osmnácti letech to před ním nikdo z jeho okolí nezmínil,“ pokračuje zpěvák.
Ten přemýšlel několikrát i o tom, že bude dělat preventivní přednášky na školách pro mladé lidi. „Obával jsem se však toho, že bych mohl v někom vyvolat natolik velké sympatie, že by to v něm jednoho dne vyklíčilo tak, že by naopak šel a něco si koupil,“ vysvětluje Penk.
Nejkrásnější roky svého života od sedmadvaceti let trávil zpěvák většinou sám v bytě s depresemi a stihomamem. Poprvé ho na léčení donutili jít rodiče. Bylo to v roce 1998, drogy tehdy užíval už tři roky hodně aktivně. „V nejhorších chvílích závislosti jsem na sobě cítil dotyky a měl jsem neustále zlé pocity, že mě napadají různí démoni a podobné věci. Několikrát jsem si sám volal sanitku, nechával jsem se odvézt i do blázince. Jednou jsem celou cestu odříkával dokola Otčenáš. Bylo to jak v nějakém filmu, ale nebylo to hrané. Absolvoval jsem tři oficiální léčení a mnoho pokusů,“ vzpomíná.
V roce 2015 po Michalovi Penkovi dokonce pátrala policie. „Byl jsem svědkem v jednom případu. Jednalo se o organizovanou skupinu, která vyráběla drogy a distribuovala do zahraničí. Bál jsem se svědčit. Snažil jsem se svou výpověď oddálit a doufal jsem, že mezitím vypoví někdo jiný a mě nebudou potřebovat. Schovával jsem se doma. Když jsem se dozvěděl, že je po mně vyhlášeno pátrání, sám jsem zavolal na policii. U soudu jsem pak vše popřel a řekl jsem, že z mého pohledu nikdo nic nedělal. O dva roky později potom vznesli na základě toho vůči mně obvinění z křivého svědectví. Zaplatil jsem poté nějakou částku obětem zločinu a obvinění bylo staženo,“ říká.
Většina narkomanů přichází podle Penka o všechno. „Člověk má pocit, že je nesmrtelný. Že žije ten jeden den a hýří a utrácí za nesmyslné věci. Poprvé jsem měl kokain. Už v tu chvíli, kdy jsem si ho vzal, jsem věděl, že jsem neměl dojít takhle daleko, že je to něco špinavého,“ vzpomíná muzikant.
Momentálně žije Michal Penk sám a velmi skromně. „Peníze mám z toho, že mé písničky se stále dost hrají v rádiích. Pořídil jsem si psa. Fenku, která mi hodně pomáhá. Ale není to zkrátka životní družka. Utíkám proto často k muzice. A když je mi opravdu nejhůř, ubalím si jointa. Pravidelným uživatelem tvrdých drog jsem byl naposledy v roce 2008 až 2009. Od té doby jsem měl několik relapsů,“ dodává.
22. února 2019 |
