Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak to bylo s jeho sebevraždou? Ztratil kvůli drogám střechu nad hlavou? Více se dočtete v týdeníku Téma. |
Byl jste zpěváckým idolem. Jenže po revoluci se vám už přestalo dařit. Jak to zacloumalo s vaším životem?
Rozešli jsme se s partnerkou a matkou mého syna Ivanou. Pracovala v reklamní agentuře, byla perfektní produkční, velmi vytížená. A byla krasavice. Zatímco jí se tenkrát všichni dvořili, mně se nevedlo a ona se mě zrovna nezastala. Vadilo mi to. Opustil jsem ji, odstěhoval jsem se. Byl jsem sám a začal chodit do klubů. Přišel týpek a nabídl mi kokain. Já si vzal. Sháněl jsem ho pak, kde se dalo.
Co vám bílý prášek v tu chvíli dával?
Když jsem pil, tak jsem každého objímal. Jinak jsem byl strašně stydlivý a nedokázal se ve společnosti uvolnit. Pod vlivem kokainu jsem si s každým povídal. Ale když jsem si ho vzal na prázdnou hlavu, nelíbilo se mi to. To jsem býval netrpělivý a nespokojený. Pervitin byl jiný. Silný. Připadal jsem si jako dítě, které se na všechno těší. Nechce jít spát, všechno ho baví, má iluze, plány, naděje.
Tedy to, oč jste v životě přicházel, vám vracela droga?
Ano. Mozek říkal, že by se s tím ještě dalo něco dělat. Pervitin je strašně chytrá droga. Jedete na víc procent.
Tohle vám s vaší hloubavou myslí muselo značně vyhovovat.
Ano. Nadprodukce myšlenek. Ale když jsem vyšel ven a všichni na mě koukali, špatně jsem to nesl. Myslel jsem si, že to na mně všichni vidí. Ostuda. Až později jsem zjistil, že jsem schopen s tím i pracovat. Takhle jsem vyprodukoval album Tereze Pergnerové. Byl jsem v šílených stavech.
To jste ale pravou tvář věci tajil. Přestal jste zvládat chod svého života a lidé kolem se dovtípili?
Hodně lidí už to vědělo. Od někoho se to museli doslechnout. Moc jsem se pak už neskrýval. Mámě to sdělil anonym. Naši se domluvili a donutili mě odjet na léčení.
Michal Penk prý poprvé zkusil kokain v roce 1994. Následovaly dvě vážné autonehody, obrovské dluhy, tři pobyty v léčebně, psychické problémy. Léta byl závislý na pervitinu. Loni po něm policie vyhlásila pátrání (více zde). |
Těch ale bylo nespočet. K ničemu nevedla. Jízda do pekla.
Ano. Děly se průšvihy. Třeba jsem naboural. Ani jsem nevěděl jak. Bylo to po strašně těžkém období, kdy jsem měl v hlavě stíhačky. Trpěl jsem silnými halucinacemi, omdlel jsem a probudil mě až policajt. Začal jsem utíkat. Odvezli mě do Bohnic.
Proč vám trval návrat k muzice a na scénu tak dlouho?
Asi proto, že se mi zdál takový ten klasický comeback trapný. Nebyl jsem připraven na reakce lidí. Kdyby mě sto lidí chválilo a jeden kritizoval, neunesl bych to. To o mně řekl kamarád a měl pravdu.
