Jako malá holka jste závodně lyžovala a zároveň se věnovala baletu. To vypadá jako ideální kombinace. Lyžujete dodnes?
Ano, zní to atraktivně, dodnes se tím ráda pochlubím. Ale byly to jen dětské koníčky. Dnes ovšem už navážno kombinuji například manželství, mateřství a herectví. To je, řekla bych, ještě mnohem pikantnější kombinace. (smích)
Z pardubického gymnázia jste se vypravila studovat JAMU do Brna. Která vaše vzpomínka ze studií herectví by se dala považovat za zásadní?
Dnes už mi vlastně celé studium JAMU tak trochu splývá do jedné šťastné vzpomínky, kterou s bývalými spolužáky oživujeme bez výjimky každý rok na našich letních srazech. Nevynechali jsme ani jednou. Sedneme k ohni, hulákáme s kytarou do rána všechny ty roky stále stejný repertoár a je nám zase dvacet. Každoročně dva tři dny vytržení z našich současných životů a starostí. Někdo si jede odpočinout do lázní, my jezdíme na „jamácký“ sraz.
Také bych ráda s velkou úctou vzpomněla našeho hereckého pedagoga, pana Josefa Karlíka. Jsem mu vděčná, že si mě tehdy vybral, a tak díky němu můžu teď v životě dělat, co mě baví. Byl to velký hráč a skvělý pedagog. Na zmíněných srazech vzpomínáme samozřejmě i na něj.
Na základě konkurzu jste po studiích nastoupila do Divadla v Dlouhé, kde letos oslavíte pětadvacet let v angažmá. To je kus života.
Utíká to. A divadelní sezony se točí snad ještě rychleji než stránky v běžném kalendáři. To číslo je skoro neuvěřitelné. Vůbec mi to ale nepřijde. Možná je to tím, že herecká práce je pestrá, barevná, s každou rolí jste na začátku nového, neznámého dobrodružství. I v rámci stále stejného divadla a se stále stejnými kolegy. Nic se neopakuje, je to a musí být pořád živé.
To půlkulaté výročí možná vybízí k životní změně. Nenapadlo vás vyměnit jistotu angažmá za dobrodružství herecké svobody?
V mládí se má člověk co nejvíc rozkoukávat, rozpínat se tak nějak do šířky. Sbírat zkušenosti. Samozřejmě jsem o této změně občas uvažovala. Měla jsem obavy, jestli to třeba není divný nebo škoda být tak nezvykle dlouho v jednom divadle.
Dnes už je mi jedno, co je divný nebo co by se mělo či nemělo. Podstatné je, jestli mě to baví. A v Dlouhý mi to zatím stále dává smysl, tak tam prostě zůstávám. Každý asi nemusí procestovat svět, zakoušet velké neznámo. V poslední době díky tomu pociťuju, že letitá investice do jednoho místa, ať už pracovně či v soukromí, má zase jiný hluboký význam. Místo mladického rozpínání se do šířky mi teď dělá dobře nořit se do hloubky. Stárnu asi. (smích)
Ale aby to nevypadalo, že celé ty roky sedím za pecí jednoho divadla – díky pestrosti herecké profese se podívám i jinam. Pracuji také v rozhlase, dabingu, hostuju občas v jiných divadlech, načítám audioknihy, natáčím. Mísím to dohromady, takže se nenudím, naopak.
Daří se vám v životě obecně vystupovat z komfortní zóny?
Někdo říká, že čím je starší, tím je to horší. Mám to naopak. Cítím to odhodlání a chuť víc teď než dřív. A herecká profese je na vystupování z komfortních zón přímo postavená. Saháte si do míst svého nitra, o kterých v civilním životě často ani netušíte, že je máte. To chce kus odvahy. Mě to baví.
Vzpomenete si, kdy jste v životě naposledy zažila pocity štěstí?
Ale já jsem asi šťastná tak nějak průběžně! Doma i v práci. Jediný problém je možná v tom, že se mi už nic moc nevejde mezi to. Takže když si výjimečně dopřeju něco navíc, třeba když si zadýchám Wima Hofa, zamedituju, zatančím, projdu se, něco přečtu, sejdu se s přáteli, zajdu na kulturu, jsem, pravda, ještě o kousek šťastnější. Čili by to tyto radosti chtělo malinko zpravidelnit, zvýšit jejich frekvenci. Ale kdy?
Patříte k ženám, kterým byla dána do vínku celoživotní štíhlá postava. Máte pocit, že jste překročila věkovou hranici, kdy už to taková samozřejmost není?
Tak to je otázka na tělo. (smích) Děkuji. Dřív to mělo velké výhody. Nemusela jsem pro svoji štíhlost dělat opravdu nic. Kamarádky si v restauraci objednávaly salát, já palačinky. Dnes ale mají za odměnu v této věci vypěstovanou vůli a já ne. Už by to také asi pomalu chtělo ten salát, ale stále to s tou palačinkou minimálně kombinuji. Zatím to moc neřeším. Bude to spíš o tom být spokojený, neodbývat se, jíst pokud možno kvalitní jídlo v klidu, nestresovat se a hýbat se.
Klára Sedláčková-Oltová v modelu Gábiny Páralové
Nedávno jste nafotila módní fotografie pro návrhářku Gábinu Páralovou. Jak jste se cítila v roli modelky?
Velmi dobře. Gábiny tvorbu miluju už mnoho let, její modely mi sedí. Za dobu našeho přátelství mám ve svém šatníku většinu věcí od ní, jsem taková chodící reklama značky GP. Ještě že ji mám. Dnešní doba je rychlá. Příliš rychlá na to, aby člověk všechno stihl sám. A já bych nestihla být manželka, maminka a zároveň herečka třeba právě bez její pomoci. Je to pro mě blízká duše a zároveň úžasná módní návrhářka. Ideální kombinace. Když vyrážím ven, leckdy doslova od sporáku a domácích úkolů svých dětí, díky ní je o mé outfity profesionálně postaráno.
Typově působíte étericky, vaše velké výrazné oči si musí zapamatovat snad každý. Odvíjí se ve vašem profesním životě vaše role od toho, jak vypadáte? Co byl pro vás největší profesní protiúkol?
Princezny a víly jsem si paradoxně neužila tolik, jak se očekávalo. Měla jsem od začátku štěstí na celou řadu rozličných rolí, včetně takzvaných protiúkolů. Dokonce jsem měla období, kdy chodily jenom potvory. Několik za sebou. A to parádní: Nataša ve Třech sestrách, Lady Macbeth v Macbethovi, Arkadinová v Rackovi a další role z tohoto ranku. To už jsem pak uvítala zase něžnou a hodnou Constance Bonacieux ve Třech mušketýrech. Smála jsem se, že konečně zase mohu pozvat rodinu do divadla.
Ale jinak já ty protiúkoly samozřejmě miluju. Myslím, že všichni v sobě máme celou škálu barev. Ale protože máme nějakou povahu a nějaké vychování, tak jsme zvyklí malovat jen některými. Na jevišti či před kamerou můžete štětec bezpečně a beztrestně namočit i do těch ostatních. Pak tam nic nezasychá a leckdy je to úžasně zábavné a terapeutické.
Prošla jste mnoha televizními seriály. Jak vnímáte onu seriálovou mašinérii?
Nevadí mi. Natáčení jako takové mě baví, takže brzké ranní vstávání, vzhledem k tomu, že se těším, zvládám dobře. Texty se také učím snadno. Je také rozdíl, když někam jdete třeba jen dva natáčecí dny, takže tak trochu jakoby na návštěvu, nebo když máte roli větší a jste pravidelnou součástí daného projektu. To jste tam pak jako doma, tedy i před kamerou jste uvolněnější, svobodnější, sžitější s filmovým štábem. To je moc fajn pocit. Když je období, kdy nic netočím, chybí mi to. Třeba zrovna teď.
Váš hlas znají fanoušci audioknih, jejich načítáním a vůbec rozhlasovou prací jste celkem vytížená. Kultivujete svůj hlas pod nějakým odborným vedením?
Hlas je pro herce pracovní nástroj a tak by se o něj měl starat. V Divadle v Dlouhé hrajeme Mozartovu Kouzelnou flétnu. Díky pomoci úžasné hlasové pedagožky Pavly Fendrychové dnes dokážu zazpívat operní árii. To bych si nikdy předtím nemyslela. Takže hlasová kultivace pro herce ano – velmi důležitá věc. Ale nejen pro herce, nýbrž pro kohokoli. Vždyť je to vlastně práce s dechem. Je to ozdravná, uvolňující a povznášející činnost. Když jedu z hodiny zpěvu od Pavly, po zbytek dne jsem šťastná.
Co pracovního a soukromého vás čeká v nejbližší době?
Co mě čeká v osobním životě, to netuším. (smích) V divadle mě čeká premiéra hry Valčík náhody. Skvělá hra, dva herci, snový režisér Michal Vajdička a kolega Jan Sklenář. Těším se na to moc, přijďte! Jinak snad další rozhlasové hry, audioknihy, dabing. A chtěla bych zas něco natočit.
