Každý pozná, čí jsem dcera, říká Sabina Remundová

Hraje jednu z hlavních rolí v novém českém filmu Výlet, ale herectví není to jediné, co ovládá. Ve svých devětadvaceti letech se rozhodla změnit kariéru. Zherečk y se nejdří ve stala autorka dvou televizních scénářů, které jí vysloužily přídomek "scenáristický objev desetiletí", a následně režisérka připravující se na svůj debut. Dcera scenáristy a divadelního režiséra Stanislava Remundy a herečky a scenáristky Ivy Janžurové v sobě dokázala zkombinovat všechny talenty svých rodičů.

* Slyšel jsem, že se ve vaší rodině nedávno odehrála literární loupež.

To, bohužel, musím potvrdit. Moji rodiče mi vždycky říkávali: Sabinko, hlavně nedávej nikomu nic svého číst. Ukradnou ti to, seberou, opíšou. Na druhou stranu mě vždycky vyzývali, abych se jim chlubila se svými náměty, začátky her nebo inscenací. Byli jediným publikem, před které jsem se se svými výtvory odvážila předstoupit. Celá ta léta jsem měla pocit, že je všechno v pořádku, a ejhle - asi před půl rokem jsem rodičům dvakrát četla půlku své hry. Tatínek nějak podezřele bedlivě naslouchal a pořád říkal: "Čti, čti, já tě poslouchám." Byl takový celý zaujatý. A jaké bylo mé překvapení, když jsem o pár týdnů později zjistila, že mi to ústřední téma, hlavní nápad, zcizil a začal ho rozpracovávat do své hry.

* Člověk už si v současnosti nemůže být jistý vůbec ničím! Možná by nebylo od věci pro jistotu zkontrolovat i stůl vaší matky...

Maminka v tomto ohledu nepředstavuje vážné nebezpečí, má totiž velice špatnou paměť a já to mám po ní. Navíc během toho druhého čtení, které bylo někdy kolem Vánoc, celou dobu spala.

Pokračování na straně E2

Pokračování ze strany E1

* Jste dcera režiséra a autora divadelních her a herečky, autorky divadelních her i písňových textů. Musí být těžké se v takovéhle rodině prosadit jako scenáristka.

Spíš naopak - na rozdíl od herectví jsem byla v psaní podporována, hlavně maminkou. Táta věci nechával, ať se vyvinou, jak chtějí, ale Ivuška mi pořád opakovala, že "herectví je velká otročina" a "závislost", taková silná slova používala. Upřímně řečeno, herecké prostředí se mi ani moc nelíbilo. Jsem spíš introvert, mlčenlivý typ, a všichni kolem divadla mi připadali nepříjemně exaltovaní. Psaní pro mě bylo mnohem přirozenější, soukromý kout pro fantazii, kde nikdo na nic nespěchal a nebyla jsem vystavená přímému kontaktu se světem.

* Přesto jste se rozhodla pro otročinu a závislost. Vystudovala jste herectví a nastoupila do angažmá.

V Mladé Boleslavi. Byl to velice intenzivní kus mého života - tenkrát jsme tam přišli se skupinou spolužáků a kolegů a začal tam postupně vznikat velmi slibný soubor...

* Jenže pak jste odtamtud všichni hromadně odešli a v Praze se objevila spousta nezaměstnaných mladých herců.

Už od začátku jsme měli problémy s vedením divadla a po třech letech to začalo být neúnosné. Ano, je pravda, že tehdy jsme všichni odcházeli najednou a do nejistoty. Nastala doba, kdy jsem měla málo práce, a abych nestrádala psychicky, vrhla jsem se zpátky k psaní. Dotáhla jsem do konce dva své náměty, takové nastartované věci z minula, a kupodivu je v televizi přijali. Dokonce velmi bystře. Do té doby jsem nikdy nevěřila, že se svým psaním budu schopna vyjít na světlo. Nevěděla jsem, jestli je dobré nebo ne.

* Jak moc jste si byla jistá tím, že vaše scénáře byly přijaty, protože jsou dobré, a ne proto, že jste dcera Ivy Janžurové?

Bylo by přece absurdní platit mě za to, že jsem něčí dcera! Navíc během doby oba mé scénáře přečetlo tak velké množství lidí, že by nepříjemná pravda určitě vyšla na povrch. Za oběma si stojím, psala jsem je dlouho, stovky nocí, od každého vzniklo mnoho verzí. Což pro televizní scénář není zrovna typické. Teď už o nich tolik nepochybuju. Jsou to veselé a zároveň dojemné, jednoduché příběhy. Takové věci se mi na hraní i na koukání líbí nejvíc. Říkám, že nepochybuju, ale pořád mám ještě tu takzvanou "zdravou pochybnost".

* Váš první scénář natáčí František Filip, velezkušený televizní rutinér. Nebojíte se?

Proč bych měla?

* Mladí autoři jsou ke starým režisérům většinou silně nedůvěřiví.

Vybrala jsem si ho sama.

* Proč?

Je to velmi zkušený režisér a navíc má poměrně dost laskavou povahu, takže jsem předpokládala, že mě vedle sebe strpí.

* Málem bych zapomněl na další fascinující věc - děláte mu při natáčení asistentku.

Účastnila jsem se všech příprav k natáčení, obsazování rolí, obhlídek, pracuju ve štábu a chystám se na dokončovací práce. Musím odpozorovat řemeslo předtím, než začnu sama.

* Teď se ovšem neuvěřitelně usvědčujete z vypočítavosti.

Ano.

* Režírovat začnete na podzim, budete realizovat ten druhý scénář, Maryšku. Neděsí vás to? Budete řídit štáb mnoha lidí...

Děsí mě hloupost a lenost, proto doufám, že se s nimi nepotkám. Pečlivě se připravuji a obklopuji se lidmi, se kterými si rozumím profesně i lidsky. Občas mám pocit, že to díky tomu možná nebude tak strašné, jak si představuju.

* Stejně nechápu, co na té režii vidíte. Nejlepší je být přece autor: nemáte žádnou odpovědnost, a když se dílo nepodaří, vždycky můžete říct, že vám to zkazili...

Jenže autorova svoboda končí v okamžiku natáčení. Mám tak přesnou představu o tom, jak má můj příběh vypadat, vidím ho tak jasně, že se režie prostě musím dopustit, je to v mé býčí povaze. Je těžké pozorovat a nemít šanci chod věcí ovlivnit.

* Není režírování pro čerstvou maminku příliš náročné?

Já nejsem čerstvá maminka...!

* Cože?

Nemám děti, mám dítě jenom ve filmu Výlet...

* Ale vždyť psali v novinách, že Stanislav Remunda je teď dědeček a vy, že...

Psali. To, že ve filmu hraju těhotnou s malým synem, na leckoho zřejmě silně zapůsobilo. Doteď mě lidi v tramvaji pouštějí sednout.

* Poznávají vás?

Díky rodinné podobě mě vždycky identifikovali jako maminčinu dceru. A teď, když probíhá kampaň k Výletu, je to ještě silnější.

* Už jste si nacvičila takový ten prázdný pohled hvězdy, uhýbání očima, rychlou a cílevědomou chůzi?

Když vídám v bulvárních časopisech fotografie slavných lidí, jak chodí nakupovat v černých brýlích, je mi jich hodně líto. Ono sice není, proč je litovat, ale je to hrozně smutné. Smutný život. A ten bych já nikdy nechtěla.

* Stejně jednou budete muset volit mezi rodinou a prací.

Za nic na světě bych nevyměnila svoje soukromí, to je pro mě podstata všeho. Jet třeba na čtyři dny na chalupu. I sama, když přítel nemá čas. A hodinu si tam povídat se starou paní, které odjakživa říkám teta. Podstatné je to, že člověk někoho má - že se mi podařilo najít člověka, se kterým si umím představit život. Ne, jestli budu mít takovou nebo makovou kariéru. Navíc není možné mít v práci jiné priority než v soukromí. Obojí je součástí jednoho života, obojí je pořád o tom jednom.

* O co?

To jedno je těžko definovatelné a já se to i zdráhám definovat, abych to neoslabila. Prostě jsou základní věci, bez kterých žádný život není. Je naprosto vyloučeno, že bych začala budovat nějakou kariéru, která by se povznesla nad zem, a tím mě od ní odtrhla. Skutečně nemožné. Můj život musí mít základ a toho bych se nikdy nevzdala.