Vaše absolventské představení na DAMU kdysi zakončila facka od vaší maminky. Čím jste si ji vysloužila?
Coby celoživotní provokatérka jsem tuto derniéru absolventského představení v Disku pojala po svém. S Karlem Rodenem jsme se ve vinárně U hada navíc domluvili, že po jevišti bude projíždět na lyžích, což mě pak na scéně dorazilo. Načernila jsem si zub, smála se jako blázen a říkala různé derniérové vtípky. O pauze za mnou maminka přišla se slovy: „Za tohle jsme vyhodili šedesát korun?“ a vážně mi jednu ubalila. Po představení za mnou navíc přišel pan režisér Vymětal, který uvažoval o mém hostování v Národním divadle, ale po mém výkonu si to jaksi rozmyslel.
Když už jsme u vaší maminky, netajíte se tím, že i váš příchod na svět byl provázen poměrně dramatickými okolnostmi.
Bylo to tak. Rok před otěhotněním mamince selhaly ledviny a prodělala klinickou smrt, navíc měla skleněné oko, takže samotný porod byl pro její zrak dost nebezpečný, hrozilo totiž, že oslepne úplně. Nechápu, proč raději tehdy nerodila císařským řezem. Ke všemu se po porodu zjistilo, že mám o žebro navíc, ale naštěstí zakrnělé, takže ho mám dodnes. Otec maminku opustil, ještě než jsem se narodila, možná i proto mezi námi vzniklo tak výjimečné pouto, které trvalo až do její smrti.
Po mamince jste ostatně zdědila i vaše pověstné záchvaty smíchu.
A vysloužila jsem si tím nejednu nepříjemnost. Během studentského představení Naše městečko jsem se dokonce smála v „hrobě“ na inscenovaném hřbitově, a nakazila jsem tím i další „mrtvoly“ – spolužáky v jiných „hrobech“, za což se na mě naše profesorka Jana Hlaváčová hodně rozzlobila, a trvalo dlouho, než mi to odpustila. Až po letech mi došlo, že to byla opravdu klukovina.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: Ulice: Zdivočelá země: |
Jak to tehdy bylo s vaším ne-vstupem do KSČ?
Ve třeťáku za námi přišli s tím, že by bylo dobré do strany vstoupit, a že máme týden na rozmyšlenou. Ptala jsem se maminky co mám dělat, ale řekla mi, že s tím mi neporadí, že si to musím rozmyslet sama. Tak jsem se rozhodla, a když si nás pak po jednom předvolávali a zjišťovali náš postoj, řekla jsem, že nevstoupím. Vyšla jsem ven ze třídy, a když jsem zvědavým spolužákům sdělila své rozhodnutí, pár mi jich řeklo, že kdybych jim bývala řekla předem, že odmítnu, udělali by to taky. Tehdy jsem poprvé pocítila, jak funguje kolektivní zodpovědnost. Ale já vždycky byla radši sama za sebe.
Kdy jste poprvé pocítila zásadní zlom ve vnímání vlastního herectví?
Viděla jsem Borise Rössnera ve Faustovi, a jeho způsob hraní mě naprosto uchvátil. Po představení jsem za ním šla a ptala se ho, jak to udělal, a on mi odpověděl, že hrál o smrti svojí maminky. Tehdy mi došlo, jak je prožitá bolest v herecké profesi důležitá. Spousta herců předvádí spíš své dovednosti, ukazují, jak dokážou plakat, smát se, dovádět – ale to nemá moc společného s oním skutečným bytím postavou. Přišla jsem na to, že existuje určité místo v mém srdci, kam si mohu při ztvárnění role pro ten správný prožitek jakoby sáhnout. Ten mě pak opanuje, a to je přesně ono. Něco podobného jsem často prožívala v dramatizaci Cocteauova Lidského hlasu, díky kterému mě pro sebe objevil Honza Hřebejk.
Jan Hřebejk vás potom režíroval v Divadle na Jezerce ve hře Je úchvatná!, kde jste v hlavní roli způsobila menší poprask na pražské divadelní scéně.
Jsem za tu roli vděčná nejen jemu, ale i Honzovi Hrušínskému. Když mi zavolal s tím, jestli nechci hrát u něj Na Jezerce, rozbrečela jsem se. Ale zpátky k mé drahé Florence, kterou na plátně před časem ztvárnila Meryl Streepová. Myslela jsem si, že to bude hračka, že předvedu svůj komediální talent, a bude to. Pěkně jsem se mýlila. Honza Hřebejk mi po čtrnácti dnech řekl, že takto ho to nebaví, a museli jsme začít znovu a jinak. Hodně mi pomohl, když prohlásil, že Florence je vlastně takové přerostlé dítě. V tu chvíli se mi rozsvítilo, a vzala jsem tu roli za správný konec, protože i já jsem vlastně stále přerostlé dítě.
Přinesla vám divadelní spolupráce s Janem Hřebejkem i nějakou filmovou nebo televizní roli?
Ano, v říjnu spolu začínáme točit malý film pro Českou televizi, a mohu snad prozradit, že si ve své roli opět zazpívám.
V divadelním představení Můžem i s mužem, které se stalo vaším dalším hitem sezony, ostatně zpíváte také.
A dokonce vlastní text! Písnička začíná slovy „Padesát pět plus, to je pěknej hnus!“ Představení jsme daly dohromady s Vandou Hybnerovou, Kairou Hrachovcovou a Dášou Zázvůrkovou, se kterou hraju i ve zmíněném Lidském hlase. Původně to měla být taková blbost, a moc nás překvapilo a potěšilo zároveň, jaký se z toho našeho kousku stal hit.
Jedním z vašich prvních seriálů pro Českou televizi byla Zdivočelá země. Jak se vám tančilo ve scéně s Radkem Holubem?
Moc dobře ne. Radek je hodně silový herec, takže to i trochu bolelo. Hlavně ve chvíli, kdy mi nedopatřením vrazil při tanci bradou do poprsí takovým způsobem, že se mi tam udělala modřina. Celá vyděšená jsem s tím pak běžela k lékaři. Toto natáčení pro mě bylo opravdu divoké v tom pravém slova smyslu.
Kde jste se naučila tak autentický americký přízvuk, kterým jste excelovala v seriálu Ordinace v růžové zahradě?
K tomu mám taky dobrou historku. Den před natáčením jsem se u pražského Hamerského rybníka učila svou roli tetičky z Ameriky, a potkala jsem tam mexickou turistku. No a ta mi vysvětlila, jak hezky po americku přežvykovat slova, a myslím, že mě to podle ohlasů naučila dokonale. A to skoro anglicky neumím.
V.I.P. vraždy (2016)
První republika (2014)
Tonka Šibenice (2011)
V seriálu Ulice jste si zase zahrála matku závislou na svém synovi. Jak je na tom váš syn Filip? Zdědil po vás herecký talent?
Pozor, role matky závislé na svém synovi mi vůbec nebyla cizí. Něčím podobným jsme si prošli i u nás doma. Hodně nám ve vzájemném odpoutání pomohla kraniosakrální terapie, kterou navštěvuji už roky a nedám na ni dopustit. Filip na ni teď začal navíc chodit taky. Pracuje u filmu jako asistent režie, a myslím, že se v této profesi absolutně našel. Mám z něj radost.
Kromě hraní v divadle, filmu a televizi vás živí i dabing a práce v Českém rozhlase. Brzy k jeho posluchačům promluvíte hlasem jedné z nejzásadnějších žen naší novodobé historie.
Práce pro rozhlas mě hrozně baví, nemusím se tam totiž biflovat texty! Jednoduché to ale není, to v žádném případě. V rádiu odpadají výrazy obličeje, řeč těla, všechno musíte utáhnou jen svým hlasem. Režisérka Bela Schenková mě obsadila do role Olgy Havlové, což je pro mě obrovská pocta a velký závazek zároveň. A aby toho nebylo v této jubilejní době naší země málo, moje další rozhlasová role bude součástí nádherné hry o Alexandru Dubčekovi.
Váš spolužák z gymnázia a pozdější kolega Jaroslav Dušek by vás prý rád obsadil do role Švejka.
Na toto Jarda přišel, když nás spolu s Ivetou Duškovou režíroval v představení Tonka Šibenice v Divadle Kampa. Moje Tonka má totiž takové švejkovské projevy, což se Jardovi zalíbilo. Na Švejka sice zatím nedošlo, Jaroslav Dušek můj život ale ovlivnil velmi. Možná úplně nejvíc a zásadně. Přivedl mě totiž k určitému typu uvažování, které mi změnilo život. Vysvětlit to celé by asi bylo na jiný rozhovor. Ve zkratce jde prostě o to žít v absolutní přítomnosti, a také nesoudit a nehodnotit. Není to jednoduché, ale když na sobě člověk pracuje, mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že všechno je možné. Postupně jsem odhodila své vlastní okovy, a věci se začaly zčistajasna měnit v můj prospěch.
Jitka Sedláčková
Podle Ivy Janžurové jste zase prý druhý Menšík v sukních...
To Iva opravdu prohlásila v době, kdy jsme spolu točily. Ivu mám odjakživa moc ráda jako člověka, je pro mě moc inspirativní svou inteligencí a náhledem na život.
Kdy se vám nejvíc nevyplatila vaše pověstná upřímnost?
Mockrát. Byla u mého odchodu z Divadla pod Palmovkou po třiadvacetiletém angažmá i u mého odchodu z Vyšší odborné školy herecké, kde jsem učila herectví. Upřímnost je ale relativní záležitost, hodně také souvisí s tím hodnocením, dnes už tyto věci nedělám. Věci říkám méně výrazně, méně agresivně, bez hodnocení, ironie a útoku. Komunikuji jednoduše, což mě taky naučil Jarda Dušek.
Stále platí, že je pro vás herectví krásný způsob, jak strávit život?
Dnes už bych to lehce poopravila. Je spousta dalších věcí kromě herectví, díky kterým lze krásně strávit život. Baví mě učit se nové věci, mám za sebou zkušenosti s PR, producentstvím i lektorstvím rétoriky. Na druhou stranu mě moc baví příroda, běhání, alternativní medicína. Prostě mě baví žít!
