Japonské kimono má dlouhou tradici

Kimono s typickými širokými rukávy si začali Japonci a Japonky oblékat asi v sedmém století. Jeho kultura vyvrcholila v éře Heian (794 až 1192), a to v císařském mužském oděvu sukotai a císařském ženském džúnihitoe. Jeho tvorba, při níž vznikaly zvláštní techniky barvení, tkaní a vyšívání, v té době dosáhla jedinečné vyzrálosti. Původní zemí kimona však není země vycházejícího slunce, jak se všeobecně soudí, ale Čína.

Sokutai a džúnihitoe (dvanáctivrstvé roucho) jsou formálními oděvy pro obřady, jako je dosazení na trůn, dosažení určitého věku korunního prince nebo svatba u císařského dvora. Jsou naprosto stejné jako ty, které nosila dvorní šlechta v období Heian.

Součástí sokutai je svrchní roucho hóeki no hó, jehož rukávy jsou tak rozměrné, že visí podél celé postavy a tvoří od ramen mohutné čtverce tkaniny, do nichž se skrývají i ruce. Pod hó se obléká kosode s rukávy u zápěstí částečně sešitými a spodní roucho šitagasane s dlouhou vlečkou. Pod svrchním oděvem se nosí
ještě spodní a svrchní kalhoty, na hlavě tuhá lakovaná obřadní čapka kanmuri.

U pasu je zavěšen meč tači, v ruce se drží obřadní destička šaku. Oděv doplňuje vějíř hiógi z tence štípaného cypřiše. Džúnihitoe se skládá z kosode, dlouhého kimona, jehož rukávy jsou u zápěstí částečně sešité a vytvářejí kapsu. Přes kimono se oblékají kalhoty nagabakama a pak hitoe, hlavní část oděvu v několika vrstvách.

Mimořádná péče se věnuje efektu z barevných kombinací u okraje rukávů, u lemu roucha a u límečků. Od éry Heian, kdy hitoe mělo i 20 vrstev, se jejich počet ustálil na pěti a začal se nazývat icucuginu. Nejsvrchnějšímu šatu se říká uwagi. K džúnihitoe se nosí účes zvaný osuberakaši - dlouhé rozpuštěné vlasy, vzadu ozdobně svázané papírovými stužkami. Nesmí chybět vějíř hiógi v ruce a papír tató v záňadří.

Dnešní kimono, podstatně jednodušší než císařské, má úzkou linii, jeho vzory - symbolizující dlouhý věk a šťastný život - představují říční krajiny, slivoňové květy, borovice, pinie či bambus. I dnes má kimono několik částí. Nejdříve je třeba obléci dvě spodní lehká kimona, pak se podle figury přidají tu i onde vycpávky a teprve na to se navléká svrchní kimono.

Součástí dámského kimona je barevně sladěný pás obi uvázaný vzadu do velké smyčky ve tvaru motýla, květiny, nebo do obdélníkového tvaru, což vyžaduje nejen patřičnou zručnost, ale většinou také pomoc další osoby. Vázání obi se liší podle věku, příležitosti a typu oděvu. Mladé dívky nosí mašle větší, ozdobnější, dospělé ženy mají uvázání plošší.

Muži nosí kimona z tmavých tkanin přepásaná tenkým tmavým páskem. Svůj tradiční oděv si Japonci oblékají na Nový rok a u příležitosti svateb, svátku tříletých, pětiletých a sedmiletých dětí 15. listopadu či na svátek dospělosti 15. ledna. Některé skupiny obyvatel nosí kimono z profesních důvodů, například mistři čajového obřadu, herci tradičních divadel, zápasníci a rozhodčí sumó, kimono nosí i buddhističtí a šintoističtí kněží.

Dětské kimono

Pánské kimono

Dámské kimono