„Byl jsem vystřelený na Mars, vůbec jsem to nezvládal.“ Nyní už to však má jinak. „Jsem uvnitř poměrně plachý,“ přiznává pravnuk Aloise Jiráska. Jak vzpomíná na Radka Brzobohatého a jaké byly jeho začátky na divadle? Proč kvůli chřipce skončil na sále? A co dělá dnes?
Když jsme si domlouvali rozhovor, zmínil jste se, že musíte dodělat elektřinu. Pracujete na stavbě?
Pandemie asi zamíchala kartami nám všem. Chodím na brigádičky, abych si vydělal nějaké peníze. Vypomáhám partičce elektrikářů, abych se uživil. Ale hlavně se snažím rozvíjet svoji firmu. A to je poměrně náročné. Prodávám totiž elastické nádrže. Také spolupracuji s firmou, která se zabývá úpravou a čištěním vody. Pracovat s vodou má podle mě smysl. Nikdy bych si nezaložil firmu na prodej voňavek. S takovým artiklem bych se asi propadl hanbou, ale nádrže mi dávají smysl. Věřím tomu.
Sešel jsem z očí, z mysli, až po mně neštěkl ani pes. Ve třiadvaceti jsem byl absolutně neznámý člověk, o kterém nikdo nic nevěděl. Zapomenutý. Jako kdybych nikdy nebyl.
