Někdy si připadám docela hloupě. Tedy ne tak hloupě, jak si asi normální člověk připadá, třeba když někomu dá k narozeninám knihu a zjistí, že dotyčný už ji má, já myslím ten jiný pocit hlouposti. K upříkladu když jste na návštěvě a utrhnete kus stolu. Ale já jsem to vážně neudělala schválně! Stůl byl dřevěný a rozkládací. Když jste si na něj zespoda sáhli, cítili jste různá hejblátka a udělátka včetně dlouhých, těžkých prken. Právě pod těmi dlouhými, těžkými prkny se líbilo mým rukám, které naneštěstí jedno z nich nějakým záhadným způsobem odlomily. Vzápětí jsem se přesvědčila o působení gravitace, když mě pětikilová tříska pohupující se na mých prstech strhla s sebou pod stůl, ze kterého pocházela. Když toto hostitel spatřil, vrhl se na mě a v záchvatu zuřivosti se chopil dlouhého, těžkého prkna a chtěl mě umlátit, protože stůl byl starožitný. Naštěstí se mu to nepovedlo. Ještě tentýž večer jsem chtěla u téhož pána otevřít okno, což je za normálních okolností naprosto triviální záležitost. Jenže veškeré činnosti mnou prováděné přestávají býti normálními. A tak jsem to okno místo otevření rozbila a závěsy, které jsem chtěla odhrnout, jsem roztrhala. - Ha, ty lůzo, ty nejseš člověk! Co si myslíš, že seš!? Ty seš obecný ohrožení!! Ať už tě nevidíííííím!! Ječel pán a byl červený jako rajče. Moc ráda bych mu zaplatila okno i závěsy, ale z jistého důvodu to nejde. Vždycky, když se totiž někdo jen zmíní o tom, že bych ho mohla znova navštívit, dostane infarkt. A já myslím, že zdraví je důležitější než peníze.
(Text napsala autorka ukrytá za přezdívkou Moncicak. V soutěži obsadila 2. místo.)
- sobota 1. července 2000
