„Když byl Matouš malý, bylo mu asi šest nebo sedm let, šel ze školy, kde dostal pětku. A jak šel, plakal: Ta mě zabije, ta mě utluče! Zastavovali se lidi, ptali se ho, co se stalo. Cestou domů nasbíral asi pět stařenek, který šly s ním k nám domů, zazvonily a přimlouvaly se za něj, abych ho nebila. Přitom já ho nebila, já se rozhodla, že nebudu svoje děti nikdy bít, protože mně babička občas nějakou natáhla,“ vzpomíná Hüttnerová.
„Když už mě máma nedohonila, když jsem byl v pubertě, poprosila mého nevlastního otce Petra, aby ke mně měl nějaký proslov, až vylezu z koupelny. Já jsem vylezl, měl jsem vyfoukané vlasy, dva zlatý kruhy v uších, byl jsem fakt hrozně hnusnej. Šel jsem z tý koupelny, tekla ze mě voda, on po té vodě uklouzl, rozbil si hubu, bouchnul se o lednici a já kolem něj prošel do dětskýho pokoje. Vůbec jsem to nepochopil,“ přidal další historku ze svého dospívání Rajmont.
„Přála jsem si, aby mu jeho synové vrátili to, jak mě trápil. Hlavně ve škole. On mě chtěl ušetřit střetu s pedagogy, takže měsíc každé ráno odcházel v půl osmé se svačinou, abych zjistila, že měsíc ve škole nebyl,“ popisuje další ze situací, kdy si se synem nevěděla rady.
Iva Hüttnerová: Byla jsem atomová elektrárna, teď jsem propanbutanový vařič |
Hüttnerová má od syna tři vnuky. Pomsta podle jejích představ ale nevyšla. „Doufala jsem, že jeho kluci mě pomstí, ale on má ty kluky tak hodný, že vůbec neví, co je to za starost. Tuhle si stěžoval na jednoho, že si půjčil jeho auto, jel s ním do Bratislavy a ani nezavolal, že dobře dojel. Přitom Matouš v šestnácti nebo sedmnácti letech odjel na týden nebo čtrnáct dní do Francie, aniž by mě o tom vůbec informoval,“ vypráví Hüttnerová.
„Napsal jsem pohled, že jsem v Saint-Tropez a že přijedu včas. A k tomu výletu do Bratislavy, mladej někde u Jihlavy do dieselu natankoval benzín, zadřel motor a škoda byla asi dvě stě tisíc,“ hájil se Rajmont.
