Jak moc profláklá tvář českého showbyznysu jste, když vás měli uhodnout?
Sám bych se asi neuhodl a mám pocit, že nejsem zas tak profláklá tvář. Nejsem žádná celebrita. Spíš mě lidi znají, když mě potkají na ulici, ale nevědí úplně přesně, který herec jsem nebo jak se jmenuji.
Kdybyste psal svoji minivizitku, jakých pět bodů by tam bylo? Podle mě určitě Národní divadlo.
To by určitě bylo Národní divadlo, pak Cabaret Calembour, který děláme dlouho, což je autorská a taková drobná umělecká činnost všeho druhu. (smích) A začínám dělat sólo hudební kariéru, zkouším si svůj vlastní koncert. To bude veliké, teď v dubnu to rozjedeme.
Kdy a kde to bude?
Bude to taková oáza v této době, chceme udělat uzavřenou atmosféru koncertů v La Fabrice 13. a 14. dubna, kde poprvé vystoupím se svojí kapelou Igor Orozovič & Co. Je to převážně moje autorská tvorba, kde zpívám, budu hrát na klavír. Budou to jakože šansony, ale ne ty starý. Snažíme se to udělat moderněji.
Jak rychle jste dokázal přetáhnout fanoušky z hereckých kruhů do těch hudebních? Nebo je to úplně jiná sorta lidí?
To musím všechno zjistit teď. (smích) Myslím, že to je trošku jiná sorta. Někteří lidi si mysleli, že končím s divadelní hereckou dráhou, protože mají rádi věci nějak zařazené, ale ne. Rád střídám žánry a nezůstávám v jedné linii hudby, což mimochodem lidi poznají i na koncertě, protože každá ta písnička je trochu jiná. Myslím, že budu teď trochu nezařaditelný.
Určitě vás znají televizní diváci ze seriálu Polda. Dojdete jako herec do určitého bodu, kdy si řeknete, že to nejlepší už máte v tomto za sebou a od toho projektu je dobré zase odbočit na jinou kolej?
Zrovna u Poldy to tak trošku bylo. Měl jsem před sebou pár divadelních projektů, jako byl muzikál Davida Bowieho Lazarus, můj autorský projekt Bezrukej Frantík a chtěl jsem si zkusit zase něco nového. Poldu ale miluju dodneška. Jen jsem si říkal, že v nejlepším se má přestat. Mám to tak vlastně asi ve všem.
No ale rozhodně u filmu a televize jsem ještě do nějakého nejvyššího bodu nedospěl. Tam mám takovou postupnou cestu. V divadle už jsem toho zažil hodně. Ale člověk má vždycky pocit, že už nic lepšího nezažije a pak ten další projekt je vždycky zase ještě o něco lepší. Takže ono to nikdy nekončí.
Třeba abyste byl ten hlavní kriminalista vy?
(smích) Jo, přesně. Ale kriminálky mě úplně netankují, přiznám se. Ovšem kdyby to byl takhle zábavný kriminalista, jako je postava Davida Matáseka, tak už je to zajímavé.
V souvislosti s tím, co se děje ve světě, myslíte si, že čeští umělci přesedlávají tak trošičku z politologie na samaritánství?
Ještě na škole, kdy vznikal náš Cabaret Calembour, který je nepolitický a byl jen pro legraci, zábavu, protože jsme chtěli být autorští, tak už tehdy jsme neměli pocit, že by bylo potřeba na něco nějak vhodně reagovat. Bylo to zlaté období. I když samozřejmě problémy vždycky jsou a na něco se dá nadávat.
Ono to zní blbě, ale umění začne reagovat, až každý má na co reagovat. Předtím byla korona a teď toto. Umělci podle mě mají často, i když jsou možná občas hysteričtí, třeba i lepší vize než pragmatičtí politici, politologové nebo ekonomové, kteří přemýšlejí ve svých logických strukturách a mají pocit, že tak by to mělo fungovat. Samozřejmě svět tak moc často nefunguje. Někdy je intuice umělců v tomhle i silnější. Ukazuje se to i v historii, že umělci často věděli některé věci víc dopředu.
Je dobré nepodléhat úplně jak hysterii, tak emocím, které se na nás všechny valí. Ale zároveň člověk se k tomu potřebuje vyjádřit. A jak se k tomu má umělec jinak vyjádřit, než pomáhat, tvořit, udělat něco pro radost. Je to složité téma.
Zbývá vám při tom uměleckém vytížení trochu času na život obyčejného smrtelníka?
Měl jsem trochu víc času teď během korony, i když jsem si tam navymýšlel spoustu projektů. Až teď, když se zase všecko docela dost rozjelo, jsem zjistil, že mi docela vyhovuje trochu toho stresu. Možná je to tou školou, ale všichni jsme zvyklí makat a být v stresu. To je náš standardní stav. Takže pak, když je už až moc lážo plážo, člověk má pocit, že je úplně zbytečný a nemá najednou poslání, vytratí se. Mám rád, když jsem trošku v takovém jako napětíčku, protože pak i vzniká víc věcí.
Ale samozřejmě pak zase ten osobní život... Ono je to náročné, no. Jsem neodpověděl moc na otázku, že? Ale jo, dá se... Člověk si musí už v tomto věku začít dávat pozor na to, aby měl nějaký osobní život. To je pravda.
Já se ptal na to konto, jestli po koronakrizi odcházíte s čistým štítem, že jste měl prostor třeba i budovat vztah, na který při práci není úplně kolikrát čas?
To byla samozřejmě zajímavá prověrka pro hodně lidí. I na srovnání si hodnot a myšlenek vůči práci, u které si člověk řekne: Jo, nesmím tomu dávat tolik toho času. Nebo spíš: Radši dávat tomu hodně času, ale chci, aby se mi to fakt vracelo, aby to nebylo plýtvání. Protože třeba divadlo je někdy v něčem fakt energeticky strašně nevýhodné. Spousta času a někdy se toho trochu méně vrátí. Ale to je asi u všeho umění. Je to složité.
21. září 2020 |
