Proč vystupujete jako Honza Dědek? Proč ne Jan?
V rámci naší rodinné mytologie se traduje historka, u které jsem byl, ale nepamatuju si ji, neb mi byly asi dvě hodiny: v porodnici se zeptali mé maminky, jak se budu jmenovat. A maminka pravila, že Honza. „Takže Jan?“ ujistila se sestřička. A maminka se údajně vzepřela, že Jan rozhodně ne, že jedině Honza. Tak mi na zadeček napsali Honza. V rodném listě a občance mám ale samozřejmě uvedeno Jan.
Jak se z vás stal Honza veřejně?
Začal jsem se tak podepisovat kolem dvaadevadesátého roku v časopisu Rock&Pop. Příležitostně se to pak někde párkrát řešilo – třeba když jsem začínal psát externě pro MF DNES, ale tehdy se mě zastala Mirka Spáčilová, že ona se taky nepodepisuje Miroslava. Ačkoliv teď mě napadá, že svého času s tím jistá tragikomická potíž byla.
Vyprávějte.
Do Rock&Popu začal psát člověk jménem Honza Babka, který se zabýval taneční a elektronickou hudbou. A protože elektronická hudba neměla v rockové redakci na růžích ustláno, dost lidí tehdy došlo k přesvědčení, že jsem si to patrně vymyslel jako trapně neoriginální pseudonym Dědek-Babka, pod nímž o elektronické hudbě píšu, abych tím dal najevo svůj odstup.
Proč talk show 7 pádů Honzy Dědka moderujete v kšandách?
Když jsme začínali jednat s televizí Prima, přišla řeč na to, že dosud jsem mohl mít na sobě cokoliv – byli jsme internetový pořad. Jenže co budu nosit v televizi? Sako?
Sako ovšem mají pánové Kraus a Šíp.
To zaprvé. Zadruhé: nechtělo se mi do saka i proto, že v Malostranské besedě, kde natáčíme, bývá v létě pod peroucími reflektory vedro. Nabídl jsem ležérnější styl. Zbývá tedy košile – tu můžete mít vytaženou přes kalhoty, což ale může vyznít nespolečensky. Motýlek, kravata? To člověka škrtí. Když ne košile, co tričko? Samotné tričko je ale málo, říkáte si. A protože se mi vždycky líbil Larry King, zrodily se kšandy. Lze s nimi pracovat, můžou být pokaždé jinak barevné, zdobené.
Dá se s nimi dělat i legrace.
Ta může vznikat i samovolně – když vám třeba kšandy povolí a vystřelí, jak se v jednom dílu reálně stalo.
V pěti číslech 49 20 2011 3 2021 |
Sáhni po vajíčku!
Vaše talk show má zajímavou historii. Na Primě se vysílá od loňska, ale začínal jste už před deseti lety. A už tenkrát jste o televizní obrazovce skrytě snil, že?
Samozřejmě jsem si v začátcích zasněně maloval, že uděláme pár dílů a někdo si do půl roku všimne. Ne. Pak jsme říkali: Budeme na YouTube, to už si všimnou. A zase nic.
A přesto jste vydržel. I sedmý rok, osmý, devátý...
Protože mě každý nový díl pořád bavil. Časem jsem s potěšením zjistil, že v jakémsi povědomí přeci jen asi jsme. Někdo z hostů, když jsem ho zval a začal mu vysvětlovat, o jaký se jedná pořad, mě mile zaskočil: „Znám, já se na to na YouTube dívám.“ To si pak pomyslíte: mám to vlastně báječný koníček – můžu si ho časově dopřát, když natáčíme jen jednou měsíčně, a můžu ho dělat zcela svobodně. Ale přiznávám, asi dvakrát na mě taky dolehla krize.
Důvod?
Natáčeli jsme se strašně nízkým rozpočtem, všichni ti kameramani, zvukaři nám pomáhali za symbolické honoráře, nosili si vlastní kamery. A znáte to – zpočátku pro vás kamarád udělá kdeco, zvlášť když uvěří, že přeskočíte do televize. Jenže ono ne. A vašim kolegům pochopitelně dochází trpělivost, ošívají se: „Víš, kdybych místo tebe vzal kšeft támhle, mám za to víc.“ Vy jim adekvátně přidat nemůžete, ty peníze prostě nemáte. S příchodem YouTube se to trochu zlepšilo, ale sami se sestrou, která mi pomáhá s produkcí, jsme to roky dělali zadarmo. Ani já už jsem ve velkou televizi časem nevěřil.
Obraťme to dlouholeté čekání ve výhodu: na prahu padesátky z nabyté televizní slávy nejspíš už nezpychnete.
Doufám. Zvlášť když jsem v televizi startoval v éře roušek, takže v mých televizních začátcích mě nikdo ani poznat na ulici pořádně nemohl.
Zuzana Osako, Honza Dědek, Lukáš Pavlásek, Michal Suchánek a Karolína Four v show 7 pádů Honzy Dědka (22. června 2021)
Taky jste si za těch deset let praxe mohl vyzkoušet všechny slepé uličky. A proto jsem zpětně rád, že můj pořad nešel na obrazovku dřív. Protože by to špatně dopadlo.
Na čem všem jste se spálil?
Dramaturgicky monotematické díly s hosty z jednoho oboru. Do prvního dílu jsem si pozval lidi se vztahem k Národnímu divadlu – protože jsme začínali ve Viole, která je naproti přes ulici. Následoval díl s tématem „čeština“. Jenže divák, kterého zvolené téma nebaví, se nemá celý večer čeho chytit.
Co ještě vás poučilo?
Nezabírají ani dvojice, které spojuje výhradně práce – například že hrají v témže seriálu. Na rozdíl od dvojic manželských, kdy se můžete bavit i o jejich osobním životě, takže když vypráví jeden, ten druhý se nebude nudit. Nefungují předpřipravené vtipy, hrané scénky. Konkrétně po Robertu Zárubovi jsem například chtěl, aby překonal své nejdelší změřené sedmivteřinové zvolání góóóóóól. Oproti předpokladu to skončilo rozpačitě, nevyšlo mi to.
Nepovažuji se za moderátora. Jen zvu hosty, aby dělali srandu, říká Dědek |
Přitom v Americe, odkud fenomén talk show s pohovkou dorazil, si na scénkách a hříčkách zakládají.
Zaprvé si myslím, že my Češi nejsme takoví extroverti. Zkuste pro show pořídit televizní anketu na ulici. V Česku to bude: „Hele, běž s tou kamerou někam. Nechci, nechci.“ V Americe vám každý odpoví na cokoliv. Zadruhé: u nás je talk show spíš rozhovorem, v Americe k ní host přistupuje jako k hranému představení. Jde se prodat s vědomím, že má pár minut na vytvoření nezapomenutelného výstupu. Quentin Tarantino dostane otázku, jak bylo na dovolené. Rozmáchle se rozvypráví: „Hele, byl jsem na Havaji, kámo! Člověče, tam jsou ženské!“ rozjede patnáctiminutovou připravenou historku, v podstatě skvělý stand-up.
Za sebe se soukromě přiznám, že když umělci hrají tyjátr i v civilu, naskočí mi osypky.
Jasně, my Češi od talk show očekáváme ten laskavý humor.
Nebo sdělení, informace.
V Americe se ale hraje, tím pádem jsou hosté schopní jít i do extrémnějších akcí. Příkladem je třeba vaječná ruleta. Do papírového kartonu se umístí dvanáct vajíček, šest uvařených natvrdo, šest syrových, a účinkující dostane úkol: sáhni po vajíčku a klepni si ho o čelo. Rychle, bez přemýšlení. Tom Cruise měl smůlu, že hned první dvě nahmátl syrová, sedí ve studiu a desítky milionů lidí sledují, jak téhle hollywoodské hvězdě stéká žloutek s bílkem po tváři.
U nás totéž před lety zkoušel ve své show Leoš Mareš.
A moc to nezabíralo.
Sklony hrát mají i američtí diváci. Myslím ty přepjaté emoce publika, exaltované kolektivní „wooow“, „nooo!“
Co vím z doslechu, tak ta silně emocionální atmosféra tam možná vzniká i takhle: na show Jimmyho Fallona je vstup zdarma s tím, že po registraci musíte stát v pět odpoledne před divadlem. Můžou vás pak vybrat, ovšem jste srozuměn s podmínkou, že jste-li špatný, málo aktivní divák, můžete být režisérem vyměněn.
Takže se uplatní jen největší snaživci.
Je to něco za něco. Nic neplatíte, ale budete dělat atmosféru. O tom, jak dělat talk show v Americe, vyšly už celé knihovny. Ale jednak ne vše je přenosné do Česka a jednak – pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Abyste stejně nakonec zjistili, že se musíte vrátit k řemeslu.
Bude tam Kalousek?
Proč jste se stal kdysi novinářem? Proč nejste doktor, judista nebo třeba právník?
Medicínu bych nezvládl už proto, že mi nedělá dobře pohled na krev. Ani na vlastní, natož na cizí. Právníkem bych být nemohl, protože bych musel obhajovat i lidi, které bych hájit nechtěl. Odmalička jsem chtěl psát, jen jsem dlouho nevěděl, co konkrétně. Na rozhovorech mi připadalo úchvatné, že existují lidi, kteří vás v dětství a v pubertě fascinovali – a vy si teď s nimi můžete jít povídat. A ještě za to dostanete zaplaceno.
Jak to tedy začalo?
Začal jsem tím, že jsem v sedmé třídě založil časopis s názvem Sedmík.
Honza Dědek
Ha, ta sedmička se vás drží celý život!
Vidíte, to mi došlo až teď. První číslo mělo náklad o jednom výtisku a byl v něm rozhovor s brankářem Jiřím Holečkem. Dostal jsem se k němu před chystaným mistrovstvím světa v hokeji 1985 přes tetu z máminy strany. Měla blízko k organizačnímu výboru, kde Jiří Holeček figuroval. Přijal mě v kanceláři, rozhovor jsem si zapisoval, diktafon jsem ještě neměl. Následně jsme s kamarádem udělali rozhovor s Kájou Saudkem.
K němu jste se dostali jak?
Jednoduše, našli jsme ho v telefonním seznamu. Znali jsme ho už před vznikem časopisu Kometa, kdy kreslil jakési poloilegální komiksy, které se nám líbily. A vedle něj jsem udělal i rozhovory s kuchařkou ze školní jídelny nebo s ředitelkou naší základní školy. Najednou se na vás nedívala jako na neukázněného sedmáka, ale brala vážně, že proti ní sedíte v ředitelně a děláte s ní rozhovor do školního listu. To mi připadalo fajn.
Ocitl jste se někdy na zásadním životním rozcestí, které rozhodlo o vašem dalším životě?
Velkým omylem byla kdysi stavební průmyslovka, kam jsem šel po základce, protože jsem nevěděl, co dál se sebou. Na gympl jsem neměl známky. O existenci filmové školy v Písku jsem neměl tušení a žádná psací škola typu Literární akademie Josefa Škvoreckého tehdy neexistovala. Kdo ví, co by bylo dál, kdybych tu průmyslovku po šesti letech dokončil. Zachránila mě sametová revoluce – najednou se dalo zcela volně psát o hudbě, která mě mezitím začala na té průmyslovce intenzivně zajímat.
Povězte mi něco o vaší dobrodružné pracovní výpravě, kterou jste zkraje devadesátek podnikl do Anglie.
V roce 1993 jsem si v týdeníku Melody Maker zaškrtal kapely, které chci vidět naživo. Že by mi někdo v redakci zaplatil diety nebo cesťák –neexistovalo. Popůjčoval jsem si v rodině a sedl do autobusu směr Anglie. Neměl jsem ale peníze na vstupenky, jen dobrozdání šéfredaktora na vytištěném hlavičkovém papíře v angličtině: „Prosím, pomozte tomuto člověku, který je redaktorem hudebního časopisu Rock&Pop, ve výkonu jeho profese.“
Kam všude jste se s tím papírem dostal?
Devadesátky, fascinující doba, tehdy šlo všechno. V Manchesteru jsem šel na koncert Cure, u zadního vchodu jsem zaklepal na dveře. Otevřel obrovský vyhazovač: „Co je?“ Já že bych chtěl udělat rozhovor s Robertem Smithem. Drzost. Vyhazovač zašel dovnitř. Po chvíli se ve dveřích objevila Smithova rozcuchaná hlava: „Ah! Czechoslovakia! Franz Kafka and Václav Havel, pojď dál.“ Z dnešního pohledu, kdy se bez akreditace nedostanete nikam, zcela absurdní situace. Tu jsem nocoval na lavičce v Londýně v parku, na nádraží, jinde mě kapela nechala ze soucitu přespat v karavanu. Ale člověku tehdy stačil k přežití i trojúhelníček pizzy za libru plus free salát – nádhera .
Máte hranici, jaký typ hostů si do talk show nezvat, přestože by vám zaručili vyšší sledovanost ?
Typově to jsou lidi, se kterými mám nějaký morální problém. Což by například byli pravomocně odsouzení za několikanásobnou vraždu, byť by byli omilostnění prezidentem. A dále by ten seznam doplňovali asi i nějací politici. Konkrétní jména nechci házet – i proto, že když si to pak přečtou, třeba by se zasmáli, že by ke mně nikdy ani nešli.
Politici jsou na vašem indexu proč?
Politik je specifická profese – snad jediná, kdy člověk už vstupem na pódium vyvolává negativní reakce. Herce můžete mít rád a nemusíte, na politiky je většina naštvaná už z principu. Když se pak předvedou v dobrém světle, máte je nerad míň. Hlavně se ale očekává, že do nich půjdete konfrontačně, a to se neslučuje se žánrem.
Honza Dědek se v létě se svou talk show vydá na české a moravské zámky |
Talk show nemá být konfrontační.
Dejte si pivo, víno a pojďte se uvolnit, pojďte si povídat – to mě baví. A pak vám lidi řeknou o sobě poměrně hodně. Respektive potěší mě, když po natáčení někdy přijdou a řeknou: Ty jo, já jsem řekli věci, které jsem ani říct nechtěl, ale řekl jsem je dobrovolně, protože tady je příjemná atmosféra.
Jednu politickou výjimku jste udělal a pozval jste si Miroslava Kalouska. A tehdy jsem to všem ostatním pozvaným předem radši nahlásil. Běžně seznam pozvaných před hosty samovolně nerozkrývám, jen když se zeptají. A opravdu se stalo, že jsme vyměňovali dva lidi, kteří vedle Kalouska sedět nechtěli. Ačkoliv jsem předeslal, že už nebude kandidovat do Sněmovny. Na druhou stranu Petr Kolečko a jeho spolužák z gymplu Kuba Prachař shodně zareagovali: „Fakt tam bude Kalousek? Tak na toho se těším.“
Pracovní soboty a neděle
K práci moderátora patří, že i když mu není nejlíp, podobně jako herec se musí přemoct, vylézt na jeviště a bavit lidi. Nikdo nesmí nic poznat. Kdy jste se musel takhle nejvíc překonat?
Na tohle jsem měl speciální šťastně-nešťastnou sérii zážitků se svou exmanželkou.
Přicházel jste z domova na natáčení omlácen od nádobí?
Obrazně řečeno vlastně ano. Že ode mě odchází, mi oznámila v den natáčení. Čtyři měsíce poté jsem se dozvěděl, že otěhotněla – taky v den natáčení. V jiný natáčecí den mi zavolala právnička, že jsme rozvedení. Formálně nezbytný soud o určení otcovství…
Taky v den natáčení.
Náhodně se to tak už sešlo, s tím prostě nic nenaděláte.
Měl-li byste hypoteticky do seznamky uvést něco o sobě: v čem je soužití s vámi pro potenciální partnerku výhra?
Myslím, že se mnou dokáže být zábava. Ne ve smyslu, že bych dokázal být neustále třeskutě vtipný, ale že bychom spolu chodili za zábavou mezi lidi. Jsem akčnější, ne ten usedlý domácí typ.
A v čem jste partnersky nesnesitelný?
Jsem workoholik. Musím pořád pracovat nebo aspoň pracovně myslet. I na schůzce s dívkou bych si dělal poznámky k práci. O něčem se bavíme, a hele, to je dobrej námět na hosta, to si hned zapíšu. To jako novináři známe asi oba – že je to divná profese, že pracujeme nikdy a zároveň kdykoliv. I v sobotu, v neděli.
Náš rozhovor pořizujeme taky v neděli.
A jsme u toho.
11. února 2021 |
