Její stříbrná vteřina přišla na konci září ve Varšavě. V deset hodin večer jí na hlavu posadili korunku Miss World 2006. Pozorné porotě neušlo, že je nejen štíhlá, vysoká a blonďatá, ale že má i něco navíc - osobnost a styl.
A jak to bude dál? Devatenáctiletá Taťána Kuchařová teď musí odmaturovat a taky za rok svého kralování vydělat deset milionů amerických dolarů. Nepořídí si za ně bydlení v Monte Carlu nebo briliantové náušnice, ty peníze nikdy neuvidí. Do posledního centu je dostanou opuštěné děti. „Tohle je práce Miss World 2006 a já to dokážu,“ tvrdí.
Už třetí měsíc žije po hotelích, kufr napůl sbalený, knížky nedočtené a mobil věčně zapnutý. „Nikdy nevíte, kdy vám zavolají. Mou povinností je být připravena vyhovět a včas se dostavit tam, kam je třeba.“
Až za rok svou korunku předá, práce pro ni neskončí. Jak praví smlouva i padesátiletá historie soutěže, bude mít také ona doživotní povinnosti, které s sebou titul Miss World nese. Že tady pohádka končí? Pro někoho možná, pro půvabnou slečnu z Opočna je to splněný sen. „Takhle jsem si to přála vždycky!“
Kráska z Paříže
V džínách, flanelové košili a s batohem plným bramborových knedlíků v prášku. Tak odjížděla ve čtrnácti z litvínovského nádraží za svým štěstím Iva Frühlingová. Francouzsky uměla jen popřát dobrou chuť a dobrou noc, devátou třídu si dodělávala na dálku a po večerech chodila po molu.
V sedmnácti už pracovala pro prestižní modelingovou agenturu Elite, stala se tváří Armaniho a Margaret Astor, přesto byla v Paříži, kde žije deset milionů lidí, věčně sama. „V modelingu to tak chodí. Nikdo se s vámi moc nebaví, mlčí vizážista i fotograf. Jste pořád ve svém světě, a tak brzy pochopíte, že musíte mít ráda sama sebe, abyste vůbec přežila. Chce to tvrdou náturu.“ Všude s sebou nosila tužku a papír a psala a psala. Básničky, příběhy, texty písniček. Protože to byl její sen - zpívat.
Svého dosáhla, a zase úspěch! Jeden z prvních singlů La muerte se okamžitě dostal na špičky belgických hitparád, za své první album Litvínov si později došla pro zlatou desku. A díky muzice poznala i životní lásku. Paříži zamávala a po letech se vrátila zpátky do Česka. Jenže tahle pohádka končí špatně. Nebo ne?
Manželství se zpěvákem Richardem Krajčem se do půl roku rozpadlo, nešťastná tvář Ivy Frühligové se dlouhé měsíce objevovala na titulních stranách časopisů a půvabná Iva se ztrácela před očima. „Zlomil mi srdce, ale to si musí aspoň jednou za život prožít každý,“ myslí si dneska. Svým způsobem je bývalému milému vděčná. „Svět po Richardovi už vidím takový, jaký opravdu je. A jsem mnohem silnější než kdy dřív.“
Z pekla štěstí
Snad sudičky, snad pohádkový dědeček (nebo to bylo zlaté klubíčko?) dovedli šestnáctiletou studentku rakovnického gymnázia na konkurz do Prahy. Než stačila říct dobrý den, režisér Jiří Adamec Nikol Štíbrové nabídl smlouvu a pozval ji na natáčení nového televizního seriálu Pojišťovna štěstí. Od té chvíle se na obrazovce objevuje dvakrát týdně.
Na pohádky už tak docela nevěří, zdá se. „Když mi nabídnou malou roličku ve filmu, budu ráda, baví mě to, ale raději se pojistím i já.“ V září začala studovat na vysoké škole mezinárodních vztahů, probírá se paragrafy, chodí na semináře ze sociologie a dře jazyky. „I když si to o mně leckdo nemyslí, jsem úplně normální holka,“ říká. Možná, ale taky má z pekla štěstí.
To se v létě konečně usmálo i na patnáctiletou Soňu Pavelkovou. Vyřazovacím kolem soutěže Česko hledá SuperStar prošla hladce, od září už ji znal celý národ. Když moderátor Leoš Mareš 20. listopadu v přímém přenosu oznámil, že vypadla právě ona, hala zmlkla. Překvapená byla i její „sudička“, porotkyně Ilona Csáková. Od začátku soutěže jí fandila.
Co na Soňu čeká teď? Vrátí se do školy a brzy snad začne pracovat na svém prvním cédéčku. A taky doufá, že noviny už nebudou řešit její vztah s maminkou, se kterou nežije od dvou let. Zničehonic se ozvala a tvrdila, že pohádka o talentované Soně není „pro děti“. Mluvila o útěcích z domova i vzdorovité povaze své dcery. „Už jsme si to ale po esemeskách vyříkaly. Upřímně, ke svému životu ji nepotřebuju. Mám ráda své pěstouny a víc řešit nehodlám,“ tvrdí Soňa.
Popelka z rybníka
Pouhých devět metrů a 81 setin vteřiny. Jen tohle nic vzalo v Turíně Martině Sáblíkové vysněnou olympijskou medaili. Popelka ze zamrzlého rybníka dýchala na záda o deset let starším soupeřkám, které trénují v moderních halách s umělým ledovým oválem a mají k dispozici vlastního maséra, kuchaře i šatnu. Martina? Když v zimě nemrzne, „bruslí“ doma v ponožkách po umakartové desce.
Za čtyři roky budou v kanadském Vancouveru další olympijské hry. Sáblíková se tentokrát vrátí domů se zlatem, tvrdí znalci. Její trenér Petr Novák už to ví dávno: „Bylo jí dvanáct, když jsem pochopil, že ona si svůj sen splní.“
Šest hodin tréninku v pěti fázích denně. Takhle se rychlobruslařka ze Žďáru nad Sázavou v létě připravovala na novou sezonu. Výsledek? V polovině listopadu, jen pár dní poté, co prodělala angínu, poprvé stanula na stupních vítězů v závodě Světového poháru. To žádný rychlobruslař z Česka ještě nedokázal. Teď Martinu bolí celé tělo a sotva sejde ze schodů. Dokážeš vůbec někdy ležet v posteli jen tak a koukat na televizi? ptám se. Zavrtí hlavou: „Sport mě baví a tělo za chvíli bolet přestane.“
Vzpomínky na Afriku
Moderování, tanec nebo modeling nikdy nebyly tím, o čem by Lejla Abbasová snila. Přesto se jako modelka a moderátorka živí, a tak i svou práci bere - jako zdroj peněz. Také proto kývla loni na nabídku moderovat televizní reality show Big Brother. Honorář putoval do Afriky. „Mám na nich sedět? Peníze se mají točit!“
Před pár měsíci založila nadační fond Asante Kenya a charitativní projekt Medela s cílem pomoci tam, kde je třeba - dětem v těžkých životních situacích. Do Afriky, odkud pochází její otec, jezdila jako malá jen na návštěvy, ve dvaceti se tam vydala poprvé na vlastní pěst hledat cestu, jak pomoci. Dnes má v Keni rozjetých devatenáct projektů. Nechce tam ale jen vozit peníze, raději přiveze rýži. „Afrika je už tímhle zkažená a lidi tam sami od sebe neudělají nic,“ vysvětluje, „tak já vezmu tu rýži, oni ji zasadí, mají půl roku co jíst a ušetřené peníze investují dál.“
Denně má pět schůzek s budoucími sponzory, o víkendech píše scénáře pro televizní kanál Óčko a s přítelem se často jen mine ve dveřích. I na pravidelné cesty do Afriky je času míň, když musí shánět peníze doma, o to víc je na „své lidi tam“ pyšná. Každý měsíc jí mailem nebo poštou posílají zprávu o tom, co se daří a co se nepovedlo. A to i z míst, kde je problém sehnat tužku a papír. „Pak musí jít s tou obálkou třeba i deset kilometrů do nejbližšího města. To je má největší odměna.“
