Po patnáctileté pauze si na Českém slavíku vysloužila ovace vestoje a v přímém přenosu během hodiny téměř vyprodala O2 arenu. A Štědrý den bude letos patřit její Šíleně smutné princezně.
Naposled jsme se setkaly před pěti lety, když jste vydávala předposlední album. Váš hudební souputník Karel Gott ještě žil a o covidu jsme neměli ani potuchy. Jak jste to následující období překonala?
Během covidu jsme byli fakt opatrní, vyhýbali jsme se tomu s mým mužem Martinem, co to šlo. Buď jsme byli zalezlí doma, nebo jsme trávili čas na hausbótu, nechodili jsme ani nikam mezi lidi. Nakonec jsme se nakazili až ke konci, když už byla pandemie na ústupu. Měli jsme velmi lehký průběh, žádná horečka. Později mě ale dohnaly nějaké zdravotní následky. Vypuklo to loni koncem léta, když zemřela Hana Zagorová. Její odchod mě hodně zasáhl, a když jsem se to dozvěděla, cítila jsem pálení na hrudi, které přetrvávalo i další den.
Respekt jsem měla pouze z „krále“ Jaroslava Marvana. Ten na mě působil tak nějak přísně a chladně a vždycky se držel trochu stranou.
