„Od prvních krůčků do školy až vlastně po rok 89 jsem žila v tom retru a dneska na to s nostalgií a nebo možná úsměvem vzpomínáme a jsme šťastní, že už se to nevrátí... ta doba,“ říká herečka o svém dospívání.
Nejvíce jí v paměti utkvěl vůbec první výlet za hranice. „Jednou nás táta vzal na výlet do Polska, to mi bylo třeba dvanáct let, a jeli jsme na takzvaný malý pohraniční styk. A na ten jsme projeli Polsko nahoru, táta nám ukázal moře, v noci - viděli jsme vlny a duny - a zase jsme honem jeli domů, aby nás nechytili policajti,“ popisuje.
Sama žádné cestovatelské plány nebo sny neměla. Nevěřila totiž, že by mohl socialismus skončit a že se jednou bude moci svobodně a volně podívat kamkoliv za hranice. „My jsme nevěřili, že jednou tady té době uvidíme záda. My jsme v tom žili a už jsme si na to zvykli a zdálo se nám, že v tom dožijeme život,“ přiznává herečka.
„Od své čtyřicítky, která mě zastihla v roce 89, jsem pak chtěla všechno dohnat. Vyjeli jsme do světa a všechno jsme si prohlíželi. Teď už nám na ty naše sny už nezbývá moc sil,“ prozrazuje hvězda filmového plátna.
Právě herectví pomohlo Elišce Balzerové dobu socialismu přejít snesitelněji. Nacházela v něm radost a naplnění. „Herectví bylo a vždycky bude dobré a špatné. Myslím, že nás učili moc dobří pedagogové a že jsme se to dost slušně naučili,“ vysvětluje s tím, že dnešní herectví se jí zdá hodně jiné. „Teď už celá generace hraje trošku jinak. Podle mého názoru někdy až moc civilně. Už to není život sám, už musíte něco zahrát a televize hodně ustoupila od jevištního projevu.“
