S každou dekádou se nyní počet lidí, kteří se dožijí sta let, zdvojnásobuje, je však mezi nimi propastný rozdíl. Někteří se této stále ještě magické věkové hranice sice dožijí, ale tento fakt už ani nejsou schopni kvůli své mizerné fyzické i duševní kondici vnímat. Jiní si navzdory pokročilému stáří život doopravdy užívají. Za co vlastně vděčí takovém u štěstí? Dělali něco jiného než ostatní? Je to výsledek asketického životního stylu, náhoda nebo zásluha dobrého kořínku zděděného po předcích? Jednoznačnou odpověď, jak ukázal nedávný 4. evropský gerontologický kongres v Berlíně, dosud nikdo z vědců nenašel. Na znění základního problému se ale shodují: Vyžaduje úspěšné stárnutí přidat roky k životu, nebo přidat život k rokům?
Skryté paradoxy
Teoretických modelů dlouhověkosti, které se snaží postihnout všechny rozhodující vlivy, existuje hned několik. Všechny vycházejí z dlouhodobých studií srovnávajících lidi žijící s těmi, kteří během sledování zemřeli. Figurují v nich faktory,které koneckonců dokáže odvodit každý, kdo se nechá vést logikou: životní prostředí, výživa, duševní a tělesné zdraví a dědičnost. Ta se hodí zejména tehdy, vyjde-li najevo, že vrásčitý jubilant se desítky let nezříkal sklenky ani tabáku a ze všeho nejraději vidí na talíři tlačenku. S dědičností je však jedna potíž: ač už dnes nikdo nepochybuje,že v dlouhověkosti roli hraje, nikdo ještě stoprocentně neví, jakou vlastně a jaké geny jsou ty klíčové. »Díky sledování dvojčat, která v dospělosti žila rozdílným stylem i v rozdílných podmínkách, je už vklad rodičů nezpochybnitelný, přičemž podstatnější se zatím zdá dosažený věk otce než matky,« konstatuje Bernard Jeune z Výzkumného centra stárnutí při univerzitě v Odense. Je spoluautorem takzvané Dánské studie, jejíž výsledky patří ve světě k nejčastěji citovaným. »U stoletých lidí jsme objevili specifické genetické polyformismy, které nyní zkoumáme. Geny však podle nás nemají zásluhu na tom, že mezi těmi, kteří se dožijí 110 a více let, je osmkrát tolik žen než mužů. To je spíš výsledek toho, že ženy se o sebe už od mládí přece jen víc a lépe starají.« Dánští genetici, ale nejen oni, našli ovšem u stoletých i takovou kombinaci genů, která je pro člověka prokazatelně riziková, neboť vyvolává závažné zdravotní komplikace, například kardiovaskulární onemocnění. Jenže stoleté nic takového nepostihuje... Proto se lékaři domnívají, že v jejich buňkách funguje dosud neznámý obranný mechanismus. Této záhadě přiřkla medicína výstižný termín: stoletý paradox.
Bez stresu, bez úzkosti...
Pravidelné a vydatné snídaně. Domácí strava. Žádná chronická onemocnění. Minimum léků. Právě to měli společné devadesátiletí a století Američané, respondenti jedné z nejznámějších studií věnované dlouhověkosti, jež probíhala v letech 1988 až 1992 na americké University of Georgia. Psychologové si však u nich povšimli ještě jednoho výrazného rysu: totiž značné duševní aktivity a adaptability. Bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání či na profesi to byli právě »doyeni« sledované skupiny šedesátiaž stoletých, kteří dokázali své názory, problémy a přání jasně formulovat. Ať už měli svou domácnost, nebo žili v pečovatelském domě, chodilo za nimi mnoho návštěv, a nebyli to jen příbuzní. V nesčetných rozhovorech s nimi či s těmi, kteří je obklopovali, si psychologové ověřili, že své životní potíže včetně vysloveně existenčních řešili tito lidé vždy s nadhledem, vnitřním klidem a smyslem pro realitu. Čím spokojeněji, tedy i kvalitněji kdo trávil své pokročilé stáří, tím přesvědčeněji popíral, že by ho v minulosti často trápila úzkost. To je také důvod, proč se v současné době zejména vědci v USA, Velké Británii, Německu, Švédsku a Japonsku snaží zjistit, zda v mozku těchto lidí nepůsobí nějaká látka, která tlumí přirozenou stresovou reakci organismu.
O ženě, která se nedala
»Kdybych měl říct, co mě na paní Calmentové zaujalo nejvíc, pak to byla její schopnost vyrovnávat se vnitřně s novými situacemi a okolnostmi,« soudí doktor Allard. Tento lékař spolu s kolegyní Jean Marie Robinovou z vědeckého hlediska hodnověrně zdokumentoval, že Jeanne Calmentová, která zemřela před dvěma roky ve věku 122 let a 164 dní, se skutečně narodila 21. února 1875 v Arles. »Vezměte si už jen ty války: Když vypukla první, bylo jí čtyřicet, druhá ji zastihla už jako penzistku. Musela se vyrovnat se smrtí svého muže, syna, vnuka, nejlepších přátel. Ačkoli se do pečovatelského domu stěhovala až ve 110 letech, rychle se tam zabydlela. V e 115 letech si při pádu zlomila kyčel a loket, ale operaci přestála s úsměvem. A jestliže se dva roky před smrtí vzdala kouření, pak ne ze zdravotních důvodů, ale proto, že si už kvůli špatnému zraku nemohla sama zapálit, a žádat o to někoho jiného považovala za nemístné otravování.« Při oslavě svých 121. narozenin, kdy už byla téměř slepá, hluchá a na vozíku, madamme Calment prohlásila: »Sním si, přemýšlím, probírám se svým životem. Nikdy se prostě nenudím.«
Skryté paradoxy
Teoretických modelů dlouhověkosti, které se snaží postihnout všechny rozhodující vlivy, existuje hned několik. Všechny vycházejí z dlouhodobých studií srovnávajících lidi žijící s těmi, kteří během sledování zemřeli. Figurují v nich faktory,které koneckonců dokáže odvodit každý, kdo se nechá vést logikou: životní prostředí, výživa, duševní a tělesné zdraví a dědičnost. Ta se hodí zejména tehdy, vyjde-li najevo, že vrásčitý jubilant se desítky let nezříkal sklenky ani tabáku a ze všeho nejraději vidí na talíři tlačenku. S dědičností je však jedna potíž: ač už dnes nikdo nepochybuje,že v dlouhověkosti roli hraje, nikdo ještě stoprocentně neví, jakou vlastně a jaké geny jsou ty klíčové. »Díky sledování dvojčat, která v dospělosti žila rozdílným stylem i v rozdílných podmínkách, je už vklad rodičů nezpochybnitelný, přičemž podstatnější se zatím zdá dosažený věk otce než matky,« konstatuje Bernard Jeune z Výzkumného centra stárnutí při univerzitě v Odense. Je spoluautorem takzvané Dánské studie, jejíž výsledky patří ve světě k nejčastěji citovaným. »U stoletých lidí jsme objevili specifické genetické polyformismy, které nyní zkoumáme. Geny však podle nás nemají zásluhu na tom, že mezi těmi, kteří se dožijí 110 a více let, je osmkrát tolik žen než mužů. To je spíš výsledek toho, že ženy se o sebe už od mládí přece jen víc a lépe starají.« Dánští genetici, ale nejen oni, našli ovšem u stoletých i takovou kombinaci genů, která je pro člověka prokazatelně riziková, neboť vyvolává závažné zdravotní komplikace, například kardiovaskulární onemocnění. Jenže stoleté nic takového nepostihuje... Proto se lékaři domnívají, že v jejich buňkách funguje dosud neznámý obranný mechanismus. Této záhadě přiřkla medicína výstižný termín: stoletý paradox.
Bez stresu, bez úzkosti...
Pravidelné a vydatné snídaně. Domácí strava. Žádná chronická onemocnění. Minimum léků. Právě to měli společné devadesátiletí a století Američané, respondenti jedné z nejznámějších studií věnované dlouhověkosti, jež probíhala v letech 1988 až 1992 na americké University of Georgia. Psychologové si však u nich povšimli ještě jednoho výrazného rysu: totiž značné duševní aktivity a adaptability. Bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání či na profesi to byli právě »doyeni« sledované skupiny šedesátiaž stoletých, kteří dokázali své názory, problémy a přání jasně formulovat. Ať už měli svou domácnost, nebo žili v pečovatelském domě, chodilo za nimi mnoho návštěv, a nebyli to jen příbuzní. V nesčetných rozhovorech s nimi či s těmi, kteří je obklopovali, si psychologové ověřili, že své životní potíže včetně vysloveně existenčních řešili tito lidé vždy s nadhledem, vnitřním klidem a smyslem pro realitu. Čím spokojeněji, tedy i kvalitněji kdo trávil své pokročilé stáří, tím přesvědčeněji popíral, že by ho v minulosti často trápila úzkost. To je také důvod, proč se v současné době zejména vědci v USA, Velké Británii, Německu, Švédsku a Japonsku snaží zjistit, zda v mozku těchto lidí nepůsobí nějaká látka, která tlumí přirozenou stresovou reakci organismu.
O ženě, která se nedala
»Kdybych měl říct, co mě na paní Calmentové zaujalo nejvíc, pak to byla její schopnost vyrovnávat se vnitřně s novými situacemi a okolnostmi,« soudí doktor Allard. Tento lékař spolu s kolegyní Jean Marie Robinovou z vědeckého hlediska hodnověrně zdokumentoval, že Jeanne Calmentová, která zemřela před dvěma roky ve věku 122 let a 164 dní, se skutečně narodila 21. února 1875 v Arles. »Vezměte si už jen ty války: Když vypukla první, bylo jí čtyřicet, druhá ji zastihla už jako penzistku. Musela se vyrovnat se smrtí svého muže, syna, vnuka, nejlepších přátel. Ačkoli se do pečovatelského domu stěhovala až ve 110 letech, rychle se tam zabydlela. V e 115 letech si při pádu zlomila kyčel a loket, ale operaci přestála s úsměvem. A jestliže se dva roky před smrtí vzdala kouření, pak ne ze zdravotních důvodů, ale proto, že si už kvůli špatnému zraku nemohla sama zapálit, a žádat o to někoho jiného považovala za nemístné otravování.« Při oslavě svých 121. narozenin, kdy už byla téměř slepá, hluchá a na vozíku, madamme Calment prohlásila: »Sním si, přemýšlím, probírám se svým životem. Nikdy se prostě nenudím.«
