Jste nyní externí profesionální kouč. Co přesně si pod touto profesí člověk má představit?
Nic složitého. Jako kouč pomáhám těm, kteří sami chtějí zvyšovat vlastní potenciál a chtějí pracovat na odstranění rušivých vlivů tzv. interferencí...jinými slovy nehodnotím, neradím, jen pomáhám klientům přemýšlet nahlas a hledat správnou cestu k vytyčeným cílům ve všech možných životních sférách.
Jak jste objevil tuto profesi?
V rámci seberozvoje a práci sám na sobě. Jsem rád, že jsem koučink objevil, úplně jsem tomu propadl. Navíc jako bývalý vrcholový sportovec a trenér jsem si tím úžasně rozšířil profesní kompetence.
Seberozvoj a práce sám na sobě. Má to něco společného s vaším egem?
Asi ano. Dospěl jsem do stavu, kdy jsem nezvládal sám sebe, trpěl syndromem vyhoření a vše okolo se mi jevilo moc černě. Chtěl jsem s tím něco udělat a na doporoučení svých blízkých, začal u sebe a absolvoval pro mne stěžejní studium. Od toho už bylo poměrně blízko k disciplíně leadership - komunikačních dovedností. Koučink byl a je třešinkou na dortu. Teď studuji dovednost koučovat druhé na základě prožitých zkušenosti a zvládání umění vnitřního dialogu mezi prvním a druhým já. Jinými slovy vnitřní dialog mezi egem a raciem.
Připadá mi to spíš jako návštěva u psychologa.
Zdání klame. Psycholog jde do příčin minulosti, pracuje s diagnózou, předepisuje léky. Kouč nehodnotí, neposuzuje, neléčí v tom medicínském slova smyslu, zohledňuje a plně respektuje přání a cíl klienta, se kterým spolupracuje na bázi přání klienta, kterého posouvá vpřed k pozitivnímu cíli.
Upřímně, mám pocit, že profesi kouč, dělá v poslední době kde kdo, něco jako stylistu, vizážistu nebo fotografa.
To je možné, protože pod slovem koučink se dnes schová mnohé. Je to pouze na profesních institucích, aby veřejnosti prostřednictvím všech komunikačních kanálů neustále definovaly co znamená, co klientovi nabízí a kteří koučové jsou opravdoví profesionálové respektující etiku i principy koučinku.
Nebojí se vás třeba přátelé, že je budete při jejich návštěvě právě tímto stylem rozebírat?
Doufám, že ne. Byť se nedoporučuje koučovat rodinu a přátele, tak v průběhu studií to byli právě oni, kteří mi pomáhali se trénovat a učit dovednostem kouče.
Takže koučujete i svou ženu Danielu a syna Davida?
V tomto jsme si s mou ženou vyrovnaní a kolikrát naše diskuze probíhají formou otevřených otázek. Dovednost kouče se skvěle hodí jak v partnerské diskuzi, tak i v rodinné výchově dětí. Má opravdu široké uplatnění i mimo profesní dovednosti.
Udělal jste si i sebekoučink, jak se psychicky připravit na roli dvojnásobného otce? Pokud vím, dalšího potomka jste s manželkou neplánovali.
Přišlo to sice neplánovaně, ale považujeme se již za zkušené rodiče. Já osobně to nějak zvlášť neřešil. Se ženou i s prvorozeným synem Davidem se na dalšího člena rodiny moc těšíme, má to být chlapec Daniel. Hlavně si přejeme, ať je zdravý, tak jako my všichni.
Lidé vás znají především jako mistra světa ve sportu, který je spíš ženský. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Byla to zvědavost, hec a taky kvůli holkám, kterých tam byly mraky. Vše začalo ve dvaceti, v rámci studia Fakulty Tělesné výchovy a sportu, kde byl povinný předmět skupinové cvičení s hudbou. Díky aerobiku jsem procestoval svět a měl možnost se učit řemeslu instruktora fitness u nejlepších lektorů v Austrálii, Americe, Španělsku, Itálii, Německu a Dubaji. Kariéra ve sportovním aerobiku byla poměrně krátká, ale kariéra ve fitness byznysu mě naplňuje a provází skvěle až do současnosti. Dohromady přes 20 let.
Zaujal mě projekt, kde se na podzim sejdou samí „bardi“, mužští trenéři, a to v různých sportovních odvětví.
Společně jsme se dlouho nepotkali, tak se zrodil nápad uspořádat po asi 10 letech akci, kterou jsem nazval “Nepostradatelní aneb aerobic maratón s legendami“. Bude to opravdu veliká show. Doufáme, že dorazí mnoho žen a dívek, které s námi před dvaceti lety začínaly, a že s sebou vezmou i své dcery. V tomto ohledu nezapomínám i na seniory. Již tradičně pořádám s hl. městem Praha Sportovní hry seniorů. Letos připadají na 30. září a budou probíhat na pražském stadionu Na Kotlářce.
David Huf
Už léta se profilujete jako osobní trenér, instruktor a poradce zdravého životního stylu. Není těžké se v poslední době v těchto odvětví prosadit?
Je to těžké a tvrdé jako ve všem, ale ti nejúspěšnější jsou zároveň kolegové s velikou osobní pokorou a neustálou snahou o sebevzdělávání a práci na sobě. Jen tak mohou být opravdovými vzory, plně připraveni motivovat a doprovázet své klienty na cestě za jejich cílem.
Jak si má člověk udržet zdravý životní styl?
Používat selský rozum a naslouchat svému tělu. Překonat svou lenost a nekomfort, spojený s fyzickou činností, uvažovat a žít více střídmě. Poradil bych jim, uvědomit si co chtějí, jaké jsou jejich priority, a podle toho se pak rozhodnout a postupnými kroky konat.
