Rozbité zvonky, dveře, které nelze zavřít, chodba bez oken, špinavý výtah, bicykly přezimující na balkonech mezi povlávajícími prostěradly, zástupy bot před dveřmi... Typický sídlištní kolorit. Dvanáctiposchoďový panelák v Durychově ulici v Hradci Králové není v tomto směru výjimkou. Poslední bytová stavba, která byla v tehdejším krajském městě financována ze státní pokladny, čítá několik popisných čísel - na každý vchod připadá okolo 45 partají, v každém patře bydlí čtyři nebo pět rodin. Lidé všech možných povolání i věkových kategorií. I po deseti letech bydlení přece jen však stále převažují ti, co měli v době kolaudace děti v kojeneckém či batolecím věku.
5. patro: Peškovi
(Martina - učitelka českého jazyka a hudební výchovy, nyní v domácnosti, Pavel - učí český jazyk a hudební výchovu na gymnáziu, Barbora - 10 let, Kája - 6 let)
Kompozice svých žáků opravuje Pavel Pešek na kuchyňském stole. Je to on, kdo asi nejvíce z celé rodiny touží po změně bydliště. Jeho žena by byla nejraději, kdyby se jim miniaturní byt 1+1 podařilo vyměnit za větší ve stejném domě, nebo alespoň ve stejné ulici. "Dost mi to tady přirostlo k srdci. Máme tu hodně přátel, jsme si věkově blízcí," pochvaluje si společenství sousedů. Sama vyrostla v rodinném domku, ale panelák má radši. "Když jsem někde na chalupě, lekám se ticha, samoty. V paneláku se cítím být v bezpečí. Zvláště po té, co jsem vážně onemocněla a nemohla vycházet ven, jsem se naučila znát zvuky. Vím, kdo se teď právě vrací ze směny, kde brečí dítě, kdo jde na nákup a komu zase nestartuje auto. Ty zvuky, ten neklid mne možná až paradoxně uklidňují." Naděje, že by Peškovi mohli vyměnit svůj malý byt za větší, se rovná téměř nule. S jedním učitelským platem a částečným invalidním důchodem nemají šanci "ušetřit" ani na jednu místnost navíc. Ta se prý dnes v Hradci Králové cení na 150 000 korun. "Možná to tak má být, možná se v té tlačenici nestačíme zabývat hloupostmi. Znám lidi, kteří se přestěhovali do většího bytu a pak se rozvedli. I přemíra prostoru může být nebezpečná," směje se Markéta Pešková. A snaží se nebýt nespokojená.
5. patro: Svatí
(Jana - nákupčí v obchodním domě Tesco, Milan - truhlář,Monika - 7 let, David - 10 let,)
"Panelák je pohodlné bydlení. Když si ovšem odmyslíte netěsnící okna či indiskrétní sociální zařízení, zapomenete na všudypřítomný kravál, směsici nejrůznějších pachů a když se naučíte ignorovat veřejný nepořádek," lakonicky shrnuje Milan Svatý. "Je to nejpohodlnější bydlení, máte-li pět minut od domu ještě garáž a tak do deseti kilometrů chatu se zahradou," doplňuje jeho tchán. Sám prožil více než patnáct let v paneláku. Jak říká, i když už dávno bydlí v domku, zvláště jeho žena občas nostalgicky vzpomíná na klidný život a dobré sousedské vztahy na sídlišti. "Jenže jaké to tenkrát byly paneláky! Sotva čtyřposchoďové! U věžáků jako je tento se dokonce i na dětském pískovišti vede každodenní bitva o místo. Není kde parkovat, každé ráno prožívá ulice dopravní kolaps," namítá o generaci mladší Milan Svatý. Svatí byli také před deseti lety nadšeni z nového bydlení, ale dnes hledají útočiště mimo panelové zdi. Všechny víkendy tráví na chalupě. "Je to stará roubenka. Kus po kuse ji musím opravit, což mi vydá ještě na několik let. Zatím si užíváme velké zahrady a vlastního hřiště. Jednou se tam určitě přestěhujeme natrvalo." Milan Svatý nechce na sídlišti strávit celý život. Na druhé straně si uvědomuje výhody města. V Hradci jsou dobré školy a větší možnosti pro děti, a tak změnu plánuje až na dobu, kdy se Monika a David vyučí nebo odmaturují. "Zatím se těšíme, makáme, Monika šetří na koně. A jsme rádi, že ten byt v paneláku máme."
1. patro: Minaříkovi
(Iveta - optička, Markéta - 7 let, Honzík - 10 let)
"Ten byt byl jako zázrak. Po dvou letech bydlení s rodiči a pak v pronájmu jsem byla nadšená z vlastní střechy nad hlavou. Jsem tady šťastná dodnes." Na sídlištním pískovišti či v mateřské školce potkávala Iveta Minaříková od prvního dne sousedky, které se postupem doby staly jejími přítelkyněmi. Děti dnes chodí společně do školy, dospělí do divadla či kina, rodiny si pomáhají. Ikdyž by Minaříkovi potřebovali dnes víc než jen dva pokoje s kuchyní, na stěhování nepomýšlejí. Zvláště děti nechtějí o změně bydliště ani slyšet. Kvůli kamarádům. "Je to sice velký dům, ale od vidění se všichni známe. Zdravíme se," říká Iveta Minaříková. "Když si starší paní zabouchne dveře, snad nikdo jí neodmítne pomoc a sežene hasiče nebo zámečníky. Na druhé straně se nedaří v domě udržet pořádek v prostorách, které nikomu nepatří. A už vůbec nikomu nezáleží na okolí. Z okna se díváme na neposečenou louku, která se zvolna mění ve skládku. I když ji radnice čas od času odklidí, za pár měsíců je stav stejný. To mne drásá. Naštěstí máme kde se odreagovat. Každý víkend trávíme na chalupě. V lese."
***
* v českých městech čítajících více než 20 000 obyvatel představují paneláky 42 procent bytového fondu,
* v celorepublikových počtech jednu třetinu,
* přibližně půl milionu Pražanů žije v paneláku...
ZDROJ: Sociologický ústav AVČR
5. patro: Peškovi
(Martina - učitelka českého jazyka a hudební výchovy, nyní v domácnosti, Pavel - učí český jazyk a hudební výchovu na gymnáziu, Barbora - 10 let, Kája - 6 let)
Kompozice svých žáků opravuje Pavel Pešek na kuchyňském stole. Je to on, kdo asi nejvíce z celé rodiny touží po změně bydliště. Jeho žena by byla nejraději, kdyby se jim miniaturní byt 1+1 podařilo vyměnit za větší ve stejném domě, nebo alespoň ve stejné ulici. "Dost mi to tady přirostlo k srdci. Máme tu hodně přátel, jsme si věkově blízcí," pochvaluje si společenství sousedů. Sama vyrostla v rodinném domku, ale panelák má radši. "Když jsem někde na chalupě, lekám se ticha, samoty. V paneláku se cítím být v bezpečí. Zvláště po té, co jsem vážně onemocněla a nemohla vycházet ven, jsem se naučila znát zvuky. Vím, kdo se teď právě vrací ze směny, kde brečí dítě, kdo jde na nákup a komu zase nestartuje auto. Ty zvuky, ten neklid mne možná až paradoxně uklidňují." Naděje, že by Peškovi mohli vyměnit svůj malý byt za větší, se rovná téměř nule. S jedním učitelským platem a částečným invalidním důchodem nemají šanci "ušetřit" ani na jednu místnost navíc. Ta se prý dnes v Hradci Králové cení na 150 000 korun. "Možná to tak má být, možná se v té tlačenici nestačíme zabývat hloupostmi. Znám lidi, kteří se přestěhovali do většího bytu a pak se rozvedli. I přemíra prostoru může být nebezpečná," směje se Markéta Pešková. A snaží se nebýt nespokojená.
5. patro: Svatí
(Jana - nákupčí v obchodním domě Tesco, Milan - truhlář,Monika - 7 let, David - 10 let,)
"Panelák je pohodlné bydlení. Když si ovšem odmyslíte netěsnící okna či indiskrétní sociální zařízení, zapomenete na všudypřítomný kravál, směsici nejrůznějších pachů a když se naučíte ignorovat veřejný nepořádek," lakonicky shrnuje Milan Svatý. "Je to nejpohodlnější bydlení, máte-li pět minut od domu ještě garáž a tak do deseti kilometrů chatu se zahradou," doplňuje jeho tchán. Sám prožil více než patnáct let v paneláku. Jak říká, i když už dávno bydlí v domku, zvláště jeho žena občas nostalgicky vzpomíná na klidný život a dobré sousedské vztahy na sídlišti. "Jenže jaké to tenkrát byly paneláky! Sotva čtyřposchoďové! U věžáků jako je tento se dokonce i na dětském pískovišti vede každodenní bitva o místo. Není kde parkovat, každé ráno prožívá ulice dopravní kolaps," namítá o generaci mladší Milan Svatý. Svatí byli také před deseti lety nadšeni z nového bydlení, ale dnes hledají útočiště mimo panelové zdi. Všechny víkendy tráví na chalupě. "Je to stará roubenka. Kus po kuse ji musím opravit, což mi vydá ještě na několik let. Zatím si užíváme velké zahrady a vlastního hřiště. Jednou se tam určitě přestěhujeme natrvalo." Milan Svatý nechce na sídlišti strávit celý život. Na druhé straně si uvědomuje výhody města. V Hradci jsou dobré školy a větší možnosti pro děti, a tak změnu plánuje až na dobu, kdy se Monika a David vyučí nebo odmaturují. "Zatím se těšíme, makáme, Monika šetří na koně. A jsme rádi, že ten byt v paneláku máme."
1. patro: Minaříkovi
(Iveta - optička, Markéta - 7 let, Honzík - 10 let)
"Ten byt byl jako zázrak. Po dvou letech bydlení s rodiči a pak v pronájmu jsem byla nadšená z vlastní střechy nad hlavou. Jsem tady šťastná dodnes." Na sídlištním pískovišti či v mateřské školce potkávala Iveta Minaříková od prvního dne sousedky, které se postupem doby staly jejími přítelkyněmi. Děti dnes chodí společně do školy, dospělí do divadla či kina, rodiny si pomáhají. Ikdyž by Minaříkovi potřebovali dnes víc než jen dva pokoje s kuchyní, na stěhování nepomýšlejí. Zvláště děti nechtějí o změně bydliště ani slyšet. Kvůli kamarádům. "Je to sice velký dům, ale od vidění se všichni známe. Zdravíme se," říká Iveta Minaříková. "Když si starší paní zabouchne dveře, snad nikdo jí neodmítne pomoc a sežene hasiče nebo zámečníky. Na druhé straně se nedaří v domě udržet pořádek v prostorách, které nikomu nepatří. A už vůbec nikomu nezáleží na okolí. Z okna se díváme na neposečenou louku, která se zvolna mění ve skládku. I když ji radnice čas od času odklidí, za pár měsíců je stav stejný. To mne drásá. Naštěstí máme kde se odreagovat. Každý víkend trávíme na chalupě. V lese."
***
* v českých městech čítajících více než 20 000 obyvatel představují paneláky 42 procent bytového fondu,
* v celorepublikových počtech jednu třetinu,
* přibližně půl milionu Pražanů žije v paneláku...
ZDROJ: Sociologický ústav AVČR
