Svobodná devadesátá léta. Proč dnes leckterý malíř přemítá o smyslu umění, ptá se, zda má vůbec malovat a co?
V určitém smyslu jsme možná něco měli za totality jednodušší - i když jsem oficiálně nevystavovala patnáct let a mnozí ještě déle, měli jsme iluze. Když nás Jindřich Chalupecký přesvědčoval o našem významu, trochu to přehnal, ale nás to nesmírně povzbuzovalo. Měli jsme pocit, že předáváme jisté poselství - a nebylo to myšleno pateticky.
Mluvíte o iluzích - neměli jste také komplexy vůči zahraničnímu umění?
Chybějící konfrontace s cizinou vedla buď k iluzím, nebo naopak deziluzím - a ani jedno třeba nemusela být pravda.
A co jste zjistili po otevření hranic? Tehdy nastala velká vlna zájmu o umění z postkomunistických zemí... Ta vlna zájmu byla stejně falešná jako nynější vlna nezájmu. Byli jen zvědaví na to, co se dělo za oponou, čekali zřejmě něco ruského či exotického - a ono to přese všechno bylo pořád z Evropy. A teď už se zase vlna valí dál. Jinam.
Do jiných koutů světa, ale také k čím dál větší brutalitě. Jak se vám líbí obrazy malované krví? Globalizace nás sbližuje, jazyk i vidění Evropy se sbližují s jazykem Ameriky. Převládá klipové myšlení, rychlý střih. Nemyslím to pejorativně, konstatuji. Já ráda okusím nebo alespoň poznám všechno, ale mám své hranice. Rozříznutou krávu s teletem už nemohu. Možná je to tím, že tihle lidé nepoznali válku. Já, která jsem šla po náletu přes most Palackého a viděla tělo bez nohy a hlavu bez těla, tohle nemohu. Asi si lidstvo potřebuje vybíjet svou agresivitu, je to vidět i ve filmech, šokuje mne a děsí, že i ty nejkvalitnější filmy pracují na pokraji thrilleru.
Říkáte, že se nebráníte žádnému poznání. Okusila jste někdy drogy?
Drogy vidím jako velmi bolestnou kapitolou současnosti, neboť podle mne málokdo svou zkušenost nezaplatí. Můj bratranec byl psychiatr a v šedesátých letech v rámci výzkumu experimentoval s meskalinem. Chtěl mi jej také naordinovat", abych pak pod jeho vlivem malovala - ale absolutně jsem odmítla, i když důvod byl posvěcen. Ne, to jsou věci, které mne děsí a po kterých netoužím - já se chci dostat tam, kam chci, jiným způsobem, svou cestou a ne pomocí berličky.
Nedávno proběhla výstava portrétů Malík urvi. Ve Špálově galerii visely portréty lidí, uvedených na Cibulkových seznamech. Cítila jste zadostiučinění?
Zaujalo mne to dost. Byli tam však setřeni i lidé, kteří měli za sebou nějaké selhání, ale také jiné činy, které zase zaslouží ocenit. Jsou různé druhy malých a velkých kurev - ale také bylo hodně lidí, kteří propluli, aniž měli příležitost být kurvou - a ti teď soudí. A to se mi nelíbí. Soudit se mělo jinak. Veřejně a hned a úplně jiné osoby.
Nejenže se nesoudilo, naopak, bývalá komunistická nomenklatura se znovu usazuje ve vládních úřadech... Nejsem pro žádné bartolomějské noci, naopak, proti něčemu podobnému bych se vzbouřila. Ale solidně, v rámci humánního postoje, jsme se s minulostí vyrovnat měli. Určité věci se měly pojmenovat a vyřešit - jako v Německu v padesátých letech. Vždyť jsme to celá ta léta žili!
Jak přijímáte, že dnes řada lidí říká: bylo líp?
Těm bych přála, aby se zítra do té reality probudili zpátky.
V určitém smyslu jsme možná něco měli za totality jednodušší - i když jsem oficiálně nevystavovala patnáct let a mnozí ještě déle, měli jsme iluze. Když nás Jindřich Chalupecký přesvědčoval o našem významu, trochu to přehnal, ale nás to nesmírně povzbuzovalo. Měli jsme pocit, že předáváme jisté poselství - a nebylo to myšleno pateticky.
Mluvíte o iluzích - neměli jste také komplexy vůči zahraničnímu umění?
Chybějící konfrontace s cizinou vedla buď k iluzím, nebo naopak deziluzím - a ani jedno třeba nemusela být pravda.
A co jste zjistili po otevření hranic? Tehdy nastala velká vlna zájmu o umění z postkomunistických zemí... Ta vlna zájmu byla stejně falešná jako nynější vlna nezájmu. Byli jen zvědaví na to, co se dělo za oponou, čekali zřejmě něco ruského či exotického - a ono to přese všechno bylo pořád z Evropy. A teď už se zase vlna valí dál. Jinam.
Do jiných koutů světa, ale také k čím dál větší brutalitě. Jak se vám líbí obrazy malované krví? Globalizace nás sbližuje, jazyk i vidění Evropy se sbližují s jazykem Ameriky. Převládá klipové myšlení, rychlý střih. Nemyslím to pejorativně, konstatuji. Já ráda okusím nebo alespoň poznám všechno, ale mám své hranice. Rozříznutou krávu s teletem už nemohu. Možná je to tím, že tihle lidé nepoznali válku. Já, která jsem šla po náletu přes most Palackého a viděla tělo bez nohy a hlavu bez těla, tohle nemohu. Asi si lidstvo potřebuje vybíjet svou agresivitu, je to vidět i ve filmech, šokuje mne a děsí, že i ty nejkvalitnější filmy pracují na pokraji thrilleru.
Říkáte, že se nebráníte žádnému poznání. Okusila jste někdy drogy?
Drogy vidím jako velmi bolestnou kapitolou současnosti, neboť podle mne málokdo svou zkušenost nezaplatí. Můj bratranec byl psychiatr a v šedesátých letech v rámci výzkumu experimentoval s meskalinem. Chtěl mi jej také naordinovat", abych pak pod jeho vlivem malovala - ale absolutně jsem odmítla, i když důvod byl posvěcen. Ne, to jsou věci, které mne děsí a po kterých netoužím - já se chci dostat tam, kam chci, jiným způsobem, svou cestou a ne pomocí berličky.
Nedávno proběhla výstava portrétů Malík urvi. Ve Špálově galerii visely portréty lidí, uvedených na Cibulkových seznamech. Cítila jste zadostiučinění?
Zaujalo mne to dost. Byli tam však setřeni i lidé, kteří měli za sebou nějaké selhání, ale také jiné činy, které zase zaslouží ocenit. Jsou různé druhy malých a velkých kurev - ale také bylo hodně lidí, kteří propluli, aniž měli příležitost být kurvou - a ti teď soudí. A to se mi nelíbí. Soudit se mělo jinak. Veřejně a hned a úplně jiné osoby.
Nejenže se nesoudilo, naopak, bývalá komunistická nomenklatura se znovu usazuje ve vládních úřadech... Nejsem pro žádné bartolomějské noci, naopak, proti něčemu podobnému bych se vzbouřila. Ale solidně, v rámci humánního postoje, jsme se s minulostí vyrovnat měli. Určité věci se měly pojmenovat a vyřešit - jako v Německu v padesátých letech. Vždyť jsme to celá ta léta žili!
Jak přijímáte, že dnes řada lidí říká: bylo líp?
Těm bych přála, aby se zítra do té reality probudili zpátky.
