Zatímco z televize diváci znají Anežku Rusevovou už řadu let především ze seriálu Ulice, na divadelních prknech je doma hned na sedmi scénách. „Loňský rok byl hodně výjimečný. Dostala jsem tolik práce, že se mi o tom ani nesnilo. Vlastně snilo a splnilo, i když to mělo své vzestupy a pády,“ říká v rozhovoru pro týdeník 5plus2 herečka, která zároveň přiznává, že ji štvou některé zakořeněné stereotypy. „Slýchám například: Už bys asi měla mít dítě...“
Máte za sebou dvě premiéry najednou. Poprvé na scéně Činoherního klubu a rovnou v nové hře Nejbližší, to musel být zážitek, že?
Ano! Loni v říjnu mi zavolal umělecký šéf, Martin Finger, jestli bych měla čas zkoušet inscenaci Nejbližší. Bylo to dost narychlo, ale skákala jsem radostí, protože Činoherní klub je legendární divadlo s úžasnou historií. Strašně moc si toho vážím a mám radost, že tam můžu hrát.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Celou inscenací se táhne motiv jistého zažitého tabulkového systému života. Máte pocit, že i vy čelíte zakořeněným stereotypům?
Asi někdy ano. Takové to: Už bys asi měla mít to dítě, jestli to chceš stihnout… Myslím si, že společnost je v tomhle stále dost konvenční. Stereotypy se odbourávají pomalu,… že to může být i jinak, že máte právo na to, být jiný. Je to každého věc.
Je vám postava Vanessy, kterou hrajete, v něčem blízká?
Myslím, že v každé figuře se člověk může najít, s něčím se ztotožnit, protože třeba „hledání“ někoho, s kým bychom chtěli strávit zbytek života, všichni známe. Jsme ale jinak rozdílné postavy, já jsem životní optimistka, Vanessa je spíše pesimistka a taková depresivní, ale dojde k rozhodnutí, že to musí změnit. Líbí se mi. Baví mě hledání v rámci zkoušení a bavila mě volnost, kterou nám režisérka Tereza Říhová dávala.
Musela jste i vy někdy něco ve svém životě změnit?
Možná takové to stěžování si a otázky typu: Proč mně se to neděje, proč to ke mně nepřichází? Myslím, že postupem let jsem tyto otázky vytěsnila. Doufám. Někdy je asi potřeba udělat vnitřní změnu a jít tomu naproti. V tom se mi hra Nejbližší líbí, hodně ve mně rezonuje. Náš hlavní hrdina je gay, ale s problémy, které má, se někdy potýkal každý. Pocit samoty navzdory tomu, že jsme obklopení lidmi. I to, že se přátelé najednou mění, někteří se odstěhují nebo mají malé dítě a nic už není tak, jako bylo dříve. Je to fáze, kdy vám někdo zmizí ze života, protože jde jinou cestou, a vy se s tím musíte vyrovnat. Tak třeba tohle ve mně hodně rezonuje.
Televizní diváci vás znají jako Vendulu v seriálu Ulice. Je vám blíž než Vanessa z New Yorku?
Vendulu znám lépe, Vanessu se pokusím ještě více poznat a nechat si ji na sebe více dotéct. Řekla bych, že ještě hodně prozkoumávám různé polohy této figury. Martin Finger nám před generálkou řekl hezkou větu: Zásadní pro herectví je, že to není nikdy hotové. Vždycky se tam prý dá něco najít a vylepšit. Myslím, že tomu tak skutečně je.
Aktuálně hrajete v desítce inscenací v sedmi různých divadlech. Kde je vaše domovská scéna?
Mám teď více domovských scén.Jsem na volné noze a v tuto chvíli za nejvíce domovskou scénu považuji divadlo Studio DVA. Hraji tam nejvíc inscenací. Před pár dny jsme tam měli také premiéru, a to hry Rokenrol v režii Miloslava Hanuše.
Zhubla jsem dvacet kilo a omládla o dvacet let, říká Anežka Rusevová |
Dají se zkoušet dvě nové inscenace naráz?
Na to se mě ani neptejte! Dokonce tři inscenace naráz. Ale protože jsem trochu cvok a poslední rok dávám herecké práci maximum, tak se to nějak zvládnout dalo. Obě divadla mi navíc vyšla vstříc.
Které období „života“ divadelní hry máte nejraději?
Miluju generálky, jak to kypí k tomu výsledku a člověk zažívá pády a vzestupy. Celý proces prožívám strašně moc a je to vždycky výjimečné. Generálkový týden je svatý, člověk je takový plný, což postupem času mizí, hlavně ta nervozita a tréma. Postavy jsou vám postupně bližší, člověk už přesně ví, po čem jde, už nemá tu ostražitost, co je teď, co další scéna... A v tomto případě mě moc bavilo i sžívání se s kolegy, i když se vlastně všichni známe třeba z DAMU, ale neznáme se tak důvěrně a nikdy jsme spolu ještě nehráli. Jakuba Burýška, kterého jsem si velmi oblíbila, jsem třeba neznala vůbec. Myslím, že tady to zaklaplo a jsme moc krásná parta lidí. A chvíli jsme opravdu byli nejbližší!
Jste z umělecké rodiny, takže stejné směřování pro vás bylo od dětství jasné?
Oba rodiče byli u divadla, maminka choreografka, bývalá baletka a tatínek herec, takže jsem v divadle vyrůstala. Když hledali jednou nějaké děti, tak maminka „bohužel“ udělala tu chybu, že řekla: „Dcera by mohla.“ Naverbovali děti, které byly zrovna v divadle, a už to jelo. Byla to ohromná událost a já divadlo přirozeně milovala a cítila jsem tu vážnost, že stojím na jevišti Národního divadla, protože mě rodiče vychovávali k úctě k němu. Tam bych se ráda jednou vrátila.
Anežka Rusevová ■ Narodila se 21. září 1986 v Praze. |
Vzpomenete si ještě, v jakém to bylo titulu?
Bylo to v Shakespearově představení Cymbelín v režii Ivana Rajmonta, hrála jsem ducha matky hlavního hrdiny, jehož představitel byl David Matásek. Nesla jsem mu dopis od Jupitera, takže to byla veliká věc. Když mi Martin Finger nabízel roli Vanessy, došlo mi, že jsme spolu hráli právě v Cymbelínovi. Říkala jsem mu, že jsem byla ten duch a on, že šel na scénu po mně. Pamatovala jsem si i jeho repliku, i když už je to skoro třicet let. Martin na mě vcelku nevěřícně koukal. Už tehdy jako dítě jsem se rozhodla, že chci být herečkou, a nepřešlo mě to.
Měli rodiče radost, že jste se vydala touto cestou a že jste byla napoprvé přijata na DAMU?
Maminka z toho měla radost, táta už bohužel nežil. Máma mě velmi podporuje, ale měla podmínku, že nepůjdu na konzervatoř. Chtěla, abych dodělala gymnázium, které bylo zaměřené na jazyky.
Kdybyste nebyla přijata na DAMU, kterým směrem byste šla?
Alternativou by asi byly ty jazyky.
Jak trávíte svůj volný čas?
V divadle… Nebo na natáčení. Loňský rok byl hodně výjimečný. Dostala jsem tolik práce, že se mi o tom ani nesnilo. Vlastně snilo a splnilo, i když to mělo své vzestupy a pády. Od jara jsem natáčela seriál a věnovala jsem mu strašně moc energie a času. Skončil seriál a dostala jsem nabídku z Činoherního klubu, takže nepřetržitě pracuji více než tři čtvrtě roku. V podstatě tak nemám vůbec žádné volno. Ale sama teď cítím, že už to bylo na hranici všech sil.
A když už nějaký čas pro sebe najdete, čemu se věnujete?
Snažím se věnovat našemu psovi, který je u mé maminky, ale teď nemám prostě čas na nic víc. Chci využít té příležitosti, že se to teď děje, a užívám si to.
Je pro vás složité si při takovém tempu udržet zdravou životosprávu?
Nic moc teď. Až to všechno pomine, tak se musím vrátit do klidu. Je to teď opravdu velký zápřah a mám tendence se trochu dojídat, byť se snažím jíst zdravě.
Nemáte strach, že padnete, že už je toho přece jen trochu moc?
Mám, ale nesmím. Asi bych měla malinko zvolnit, protože jedu v rychlíku. Měla bych si asi říct, teď někam odjeď, ale ono to mnohdy nejde, ona ta práce jede dál, hrají se představení. V únoru jedu na týden do Berlína, konečně bude volněji. V březnu bych ještě ráda navštívila kamarádku v Paříži. A v létě určitě musím jet k moři.
