Alice Bendová o sobě říká, že je kvočna. Nenaráží tím na inteligenci, ale na svůj vztah k dětem, kdy si jen těžko umí představit být delší dobu bez nich. Přitom vidina toho, že by ve svém novém bytě na Tenerife strávila celou zimu, ji láká. „Dokud budou děti ve škole, tak to nepůjde. Ale i představa, že až jim bude osmnáct a vyrazíme tam třeba na tři měsíce bez nich, to je něco, co pro mě neexistuje,“ přemítá herečka v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Alice, hned na úvod můžeme využít toho, že se potkáváme v pražské botanické zahradě, bezprostředně po křtu zdejšího vína. Takže první otázka je jasná – červené, nebo bílé?
Obojí, i růžové. Nemám žádnou svou oblíbenou odrůdu vína a neumím vína rozeznávat. Piji zkrátka jen to, co mi chutná. To si pak ale umím vybrat. Ty chutě se u mě celkem mění. Jeden večer mi chutná tohle, ale druhý večer třeba už vůbec, takže se zase musím poohlédnout po něčem jiném. Pravda, jsem takový zvláštní vinař. Navíc pokaždé vypiji jednu a půl nebo dvě skleničky za večer. Víc si opravdu nedávám.
Vy se takhle šetříte?
To jste řekla naprosto správně. Šetřím samu sebe, protože jakmile si dám víc, už mi to nedělá dobře.
Pro leckoho není celý život snadné rozpoznat svou „hladinku“, tedy míru, kdy už je lepší sklenku odložit. Kdy jste se to naučila vy?
Řekla bych, že to přišlo s momentem, kdy se narodily děti. Od té doby jsem najednou přesně věděla, co ještě můžu a co už ne. Asi tehdy jsem pochopila. Člověk má totiž pořád vnitřní zodpovědnost, a je jedno, že vám děti zrovna někdo hlídá – třeba moje maminka. Řeknu to teď hloupě, ale nemůžete se zkrátka zdunět do němoty. Protože kdyby se nedej bože něco stalo, musím tam pro děti okamžitě přijet a být při smyslech. Tuhle výstrahu mám v hlavě zapnutou pořád. Nejde to vypnout. Ale já jsem divná… (smích)
Přesvědčila jste se někdy o pravdivosti rčení, že ve víně je pravda?
Hrozná pravda, to vám tedy povím! Těm, co nemám ráda, po víně říkám, jak jsou úžasní a že je miluju, a těm, co je ráda mám, občas řeknu něco ošklivého. Takže ne, vůbec jsem se o něčem takovém zatím nepřesvědčila. (smích)
Nechme tedy víno vínem. Povídáme si v nádherné subtropické části zahrady, což je pro rozhovor s vámi poměrně příhodné. V poslední době jste totiž tak trochu přesídlila více na jih, na Kanárské ostrovy.
Ano, konkrétně je to ostrov Tenerife.
To je ten nejvíce zelený, že?
Jeho severní část je opravdu krásně zelená, pasou se tam krávy a dokonce i rostou houby. V listopadu a v prosinci tam hodně prší, takže na houbaření ideální podmínky. My jsme ale na jihu, kde je naprosté sucho.
Podle čeho jste si tuhle destinaci pro rodinu vybrali?
Podle našich známých. Moje kamarádka tam má totiž dům a my jsme k nim dlouho jezdili. Po čase si člověk tenhle ostrov zamiluje, to nejde jinak. Říkala jsem si, že by bylo hezké mít tam vlastní zázemí, jezdit do svého a být tam jako doma. Tak jsme to udělali. Splnila jsem si tím životní sen.
Když něco takového řeknete obzvláště v českém prostředí, vyvolá to často závist. Už jste to pocítila?
Víte, zní to možná hrozně exoticky a draze, ale vůbec to tak není. Pořídili jsme si byt se střešní terasou. Je sice poměrně větší, než jsem původně chtěla, ale pořád je to byt. Stojí stejně jako byty v Praze. Úplně stejně. Vím, že byty v Praze jsou drahé, ale pořád je to o tom, že když člověk může bydlet v Praze, tak může bydlet i tam. Rozhodně to nejsou desetimiliony. S takovou tou nenápadnou závistí už jsem se setkala, ale myslím, že jsem se dostatečně snažila, abych na to našetřila.
Jak vám sedí španělská mentalita a jejich věčné „maňána“?
Mám místní lidi ráda a tohle mi hrozně vyhovuje, protože my jsme v podstatě stejní. Jsem podobná nátura, mám ráda ten všudypřítomný klid. Když tam přijedete, zjistíte, že hned druhý den se vám začne všechno posouvat. Od snídaně až do večeře. Za dva dny si uvědomíte, že už nevečeříte v šest, ale v osm a že je to vlastně jedno. Snídá se kolem jedenácté, na pláž se nechodí přes den – to vůbec nikdy. Na pláž se jde až od čtyř odpoledne a výš. Přes den děláme výlety nebo objedeme známé, ráno chodíme běhat a celé je to o takové pohodě.
Alice Bendová■ Narodila se 1. listopadu 1973 v Praze. |
Když už máte k Tenerife takový vztah, umíte si představit, že se tam odstěhujete definitivně?
Česko miluju a mám tady rodinu, takže úplně ne. Ale dovedu si představit, že jsem tam od listopadu do konce března.
Už se téhle vyhlídce alespoň blížíte?
Ne, to nejde, protože děti jsou ve škole. Jezdíme tam opravdu jen v rámci dětských prázdnin a někdy třeba i na prodloužený víkend, což je super, ale na druhou stranu je to i trochu náročné. Jinak to nejde. Dokud budou děti ve škole, tak ne. Víte, já jsem taková kvočna. Představa, že až jim bude osmnáct a vyrazíme tam třeba na tři měsíce bez nich, to je něco, co pro mě neexistuje.
Takže máte silnější tendenci přimykat si děti k sobě?
Mám. Hodně.
To pro vás bude mimořádně těžké, až jednou vyletí z hnízda.
To ano! Vůbec nad tím nechci přemýšlet. Zatím je na tyhle úvahy díkybohu ještě spousta času. Navíc doba se mění, třeba budou doma déle. Rozhodně je nebudu nijak svazovat, ale budu si ve skrytu duše trpět, až odejdou.
Tak raději něco veselejšího. Slyšela jsem, že se z vás stala velká domácí pěstitelka.
Pěstujeme s přítelem hodně. On je farmář… tedy myslí si to. (smích) Ale vážně, v rámci naší zahrady máme třeba sto padesát keříků brambor, cibuli, česnek, angrešty, rybízy, jahody, maliny…
Baví vás to?
Strašně ráda se v tom všem každý den dloubu. Měla byste mě vidět. Mám široké tepláky od přítele, široké triko a už jedu! Miluju to. Ještě máme tři psy, takže jsme v podstatě pořád venku. Jsme takoví venkovní.
Užíváte si pak naopak ty momenty, kdy nazujete vysoké podpatky, krásné šaty a vyrazíte jen tak do společnosti?
Vůbec. Ani trochu. Mám ráda pohodlí, volnost a hlavně klid. Svou práci mám samozřejmě ráda, ale neumíte si představit, jak se těším, až budu večer doma a vlezu si do svých tepláků.
17. ledna 2018 |
