V novém filmu režiséra Jána Nováka Pepa si Alice BendováOdkaz zahrála přítelkyni Filipa Blažka, kterého si před kamerami i vezme za muže. Svou postavu však sama moc pozitivně nehodnotí.
„Je to taková nevkusná ženská, která si to o sobě ani moc neuvědomuje. Hlavní postava Pepa je spolupracovník mého muže a my dva ho seznámíme s jistou ženou,“ nastiňuje část děje snímku, který má premiéru už 12. dubna.
Postavu Pepy hraje Michal Suchánek a je to outsider, který tak trochu vzbuzuje lítost. Jak na vás vlastně podobní muži působí?
Mám pár známých, kteří takoví jsou. Každý nemá to štěstí narodit se do milující rodiny těm správným rodičům, aby z něj mohl vyrůst sebevědomý člověk. To platí všeobecně, nejenom o mužích. Ten dotyčný za to nemůže. Celý život se to s ním pak veze, má smůlu, nebo se třeba chová asociálně. Za sebe můžu říct, že s těmihle lidmi nemám soucit ve smyslu, že bych je litovala, ale snažím se s nimi komunikovat a pochopit, v čem je jejich problém. Snažím se být zkrátka otevřená.
Nemůže se pak stát, že si vaši otevřenost dotyčný špatně vyloží a považuje ji za náklonnost? Nebo se zeptám jinak. Podařilo se nějakému takovému asociálnímu muži dostat vás třeba na rande?
Ano, stalo se mi, že jsem šla z lítosti na schůzku, ale dál to nepokračovalo, protože by to nikam nevedlo. Víte, když už začne být dotyčný dotěrný, umím se seknout a můžu pak být i dost nepříjemná. To samozřejmě nechci, takže se takovým situacím snažím předcházet. Ale to, o čem mluvíte, že si někdo vstřícnost vyloží jako hlubší zájem, to se mi stalo mnohokrát a vlastně se to děje i dnes.
Působíte jako razantní žena a do křehké éterické květinky máte celkem daleko. Troufají si vás muži vůbec jako první oslovit? Máte sice partnera, ale to nemusí každý dopředu vědět.
Éterická květinka opravdu nejsem, ale i tak mě muži oslovují. Jenže musím říct, že jsou to většinou takové prapodivné typy.
Jak to myslíte, prapodivné?
Teď to budu muset hodně zobecnit, ale došla jsem k závěru, že kdybych byla nezadaná, zřejmě bych si musela muže najít a vyslat směrem k němu signál sama jako první. Mě totiž opravdu oslovují samí „divnolidé“ a úchylové. Opravdu to tak je! Vždycky si na mě „zasedne“ nějaký takový, který navíc nemá absolutně pojem o tom, kam až může zajít. To je u mě taková klasika. Zkrátka vyzařuji něco, co úchyláky přitahuje! Samozřejmě to tak není vždycky, ale je to poměrně často. Málokdy se mi stalo, že mě oslovil muž, který se mi líbil.
Tak už rozumím, proč je ve vašem případě tak důležité jednat první.
Vidíte, a to já také nedělám, protože se pak cítím trapně. Proč by ženská měla jako první oslovovat chlapa? To se mi moc nelíbí. Samozřejmě před lety jsem také dělala různé věci. Přišla jsem první za klukem a vyloženě jsem „do něj šla“, ale dnes už bych to ani náhodou neudělala. Nikdy! (smích)
Ale byla jsem mladá, bylo mi třeba ani ne dvacet. Byl to takový telecí věk. Člověk po čase dojde k úplně jiným názorům a postojům. Snažím se to postupně předávat i mé dceři, která je zatím teprve osmiletá, ale je to taková divoška. Snažím se v ní pěstovat, že je hrozně hezké, když ženu dobývají muži. Ne obráceně. Říkám jí, že muž – tedy spíš kluk, si to své vysněné děvče musí v uvozovkách zasloužit.
Samozřejmě jí to neříkám přesně těmito slovy, ale snažím se to zaobalit tak, aby tomu ve svých osmi letech porozuměla. Na druhou stranu jí zase říkám, že děvče by se k chlapci mělo chovat slušně a mile. Ta slušnost musí být vzájemná. Líbilo by se mi, kdyby to bylo jako za první republiky, ale to už bohužel nikdy nebude.
Takže na vštěpování zásad chování k protějšku není nikdy příliš brzy?
Rozhodně ne. I svému jedenáctiletému synovi Vašíkovi říkám, že otevřít ženě dveře není žádná ostuda. Naopak je to nádherný moment. Zrovna nedávno to udělal mojí mamince, která z toho málem oněměla. To, že mi například bere tašky z rukou, to je automatické. Jinak je od přírody také pěkně líný. Jako každý chlap! (smích) Ale snažím se v něm gentlemanství alespoň trošku pěstovat.
Alice Bendová■ Narodila se 1. listopadu 1973 v Praze. ■ Vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu. ■ Kromě hraní se věnuje modelingu a moderování. ■ Ve filmu na sebe poprvé upozornila v roce 1997 ve snímku Báječná léta pod psa. Jako seriálová herečka se proslavila rolí v sérii Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. ■ V malých rolích se objevila také v několika zahraničních snímcích, které se natáčely v Česku – The Immortal (1998) a Lovely Bleading (1999). |
Vaše děti mezi sebou mají tříletý věkový rozdíl, takže až se u jednoho projeví puberta, nebude trvat dlouho a schytáte druhou vlnu. Máte se na co těšit!
To bude opravdu drsné. Ale musím říct, že u Vašíka už to trochu začíná. Je občas hodně vzdorovitý, vzteklý a hádá se o svou pravdu. Jenže já v takových sporech nemůžu jít moc daleko, protože jsem vlastně stejná. Naštěstí naše spory často dopadají tak, že se tomu spolu nakonec smějeme. Ale umíme být docela svéhlaví.
Byla jste vy sama jako dítě rebel?
Ne. Absolutně vůbec. Žili jsme s mou maminkou samy a já bych si to k ní nikdy nedovolila. Jsme nejlepší kamarádky a dnes jí řeknu, když se mi něco nelíbí. Navíc ona to sama dobře pozná, když jsem třeba vzteklá. Také není zrovna chladná hlava. Emoce s námi občas hodně mávají. Když se však kvůli něčemu chytneme, za dvě hodiny si zavoláme, pláčeme a omlouváme se vzájemně. Náš vztah je nádherný. Takhle to funguje teď. Jako dítě bych si něco takového nedovolila, protože… Řeknu to upřímně, bylo mi jí líto, protože byla sama a já ji nechtěla ničím zklamat.
Pojďme se ještě zastavit u vašich profesních začátků, protože váš příběh je vlastně snem mnoha dívek a připomíná trochu filmovou pohádku. Coby prodavačku vás totiž v galerii Heleny Fejkové objevil fotograf Jadran Šetlík a nabídl vám focení, což byl váš modelingový start.
Původně jsem studovala UMPRUM a pak jsem měla jít na vysokou, ale chtěla jsem si dát na rok pauzu. Mamka, která tušila, že už nikdy na žádnou školu nepůjdu, mi řekla, ať si mezitím najdu práci, protože sedět doma nebudu. A tak jsem se nechala zaměstnat v galerii Heleny Fejkové, kde měl jednou zrovna výstavu fotograf Jadran Šetlík. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla fotit, a já ho vůbec nepochopila. Myslela jsem, že chce, abych mu něco vyfotila já. (smích)
Takže jste do té doby žádné modelingové ambice neměla?
V životě mě nic takového nenapadlo. Nějakou dobu trvalo, než jsem se odhodlala a pak jsem tedy do studia dorazila. Tím to celé začalo. Pak jsem nafotila první kampaň, druhou kampaň, reklamu a rozjelo se to. Sama od sebe bych do toho nikdy nešla. Bylo mi devatenáct a byla jsem úplné tele, co si barvilo vlasy henou.
Nebyla jsem vůbec protřelá holka. Měla jsem do té doby jediného, svého prvního, kluka a byla jsem prakticky nepolíbená. Naštěstí mě tato práce pohltila v takovém tom zdravém duchu. Ále nebo Vašíkovi bych nedovolila vrhnout se do šoubyznysu třeba v šestnácti letech. V žádném případě. Dostudují nejprve alespoň střední školu. Dříve lidi na takový svět nejsou zralí.
