Jaké jste měla dětství?
Moje dětství bylo hezké, i když nebylo úplně ideální. Narodila jsem se na Slovensku, protože můj biologický otec byl Slovák, ale záhy po mém narození jsme se s mámou přestěhovaly do Čech. Pamatuji si období, kdy jsme byly chvíli samy, než si máma našla partnera, mého otce, který mě pak vychoval. Pro ni to asi nebylo lehké období, musela nás živit, ale zvládla to. Profesionálně kreslí, byl to pro ni dobrý byznys, materiálně jsme určitě nestrádaly. V citové rovině to samozřejmě bylo horší, protože se málokdy stane, aby rodiče po rozvodu dokázali normálně komunikovat.
Autoři
|
Ptal jsem se na dětství záměrně, protože úspěšné lidi často spojuje právě konflikt ve výchově. Vnímáte to stejně?
Mě ty zkušenosti určitě ovlivnily a hodně hecovaly. Člověk chce být lepší, chce se vyvarovat chyb svých rodičů, nebo se alespoň z nich poučit. Samozřejmě pak záleží, jak je kdo silný, jak se s tím dokáže sám vyrovnat a jaké ponaučení si z prožitků dokáže odnést. Říkám si, že existují modely rodin, kdy je vše téměř dokonalé, kde se žije bez hádek nebo rozchodů či rozvodů a děti jsou zabezpečeny i finančně. Ale jak se pak takové dítě dokáže vyrovnat se životními zkouškami, kdy je odkázáno samo na sebe? A v čem je vůbec ideální vyrůstat? Myslím si, že univerzální odpověď na tuto otázku neexistuje. Naopak bych řekla, že vás může ne příliš příznivé dětství motivovat a naopak hecovat k lepšímu vlastnímu životu a k vlastním cílům, možná i proto jsem je měla. A ne malé.
Jak jste si v tom všem našla cestu k modelingu?
Ta historie je dlouhá, ale v zásadě platí, že něco máme v životě jasně dané, je pak na každém z nás, jak moc to ovlivníme. Vím, že jsem dokázala být samotářkou, ale zároveň i exhibicionistkou, ať už ve sportu, ve škole nebo v tanci. Bavilo mě vystupovat před lidmi. A v deseti letech mě moje učitelka přihlásila do celorepublikové soutěže Miss Mléko. Je jedinou soutěží v republice pro talentované děti ve věku od šesti do deseti let. V dětství až do puberty jsem se profesionálně věnovala scénickému a modernímu tanci, s tím jsem v soutěži vyhrála. Od té doby to šlo pozvolna nahoru, směřovala jsem k tomu, co jsem si kdysi jako malá vysnila. V jedenácti jsem už fotila první profesionální fotky s Jadranem Šetlíkem. Pro mě to bylo tehdy něco jako kdyby malé hokejisty trénoval Jarda Jágr.
Ještě je tu mezidobí mezi tímto úspěchem a vítězstvím v Miss ČR. Co se v něm odehrálo?
To se samozřejmě odehrál další důležitý moment. V sedmnácti jsem poprvé odletěla za profesionálním modelingem do Tokia,
a to ve svém jediném volném čase jako studentka, tedy o prázdninách na dva a půl měsíce. Úplně sama, bez velkých jazykových znalostí, peněz, ani svůj mobil jsem tenkrát ještě neměla. O notebooku a podobných věcech ani nemluvím. Jsme zase u toho,
opět výrazný skok a zlom, který mě neodvratně posunul dál. Mladičká studentka z Opočna byla najednou sama ve světě a musela se naučit být profík a sama o sebe se postarat. Toto bylo další velké sousto, které mě buď mohlo zničit, nebo naopak posílit. Naštěstí se stalo to druhé.
Takže na základě toho jste si podala přihlášku na Miss ČR?
Dá se to tak říct. Tušila jsem, že pokud bych uspěla, posunulo by mě to opět mnohem dál. Cítila jsem se jistá zkušenostmi, věděla jsem, že mě už jen tak něco nerozhází. Možná jsem se od ostatních trochu lišila i v míře své vlastní disciplíny, díky které jsem postupovala vytrvale a rychle po všech stránkách.
A byl v průběhu soutěže moment, kdy jste věděla, že to máte takříkajíc v kapse?
Člověk vždycky něco cítí, má intuici, která mě téměř nikdy nezklamává, ale v tomto případě bylo mnoho emocí a pocitů kolem, které matou. Jen jsem věděla, že nechci být jedna z řadových modelek, ale že chci jít dál.
Miss ČR jste nakonec v roce 2006 vyhrála a ve stejném roce se stala i dosud jedinou Miss World z Česka. Napadlo vás, co by s vaší kariérou bylo, kdybyste nedosáhla právě na tento důležitý titul?
Stalo se, mělo to tak asi být a stalo se to ve správný čas, byla jsem připravená. Také jsem ve správný čas potkala správné lidi.
Jak vidíte optikou zkušené světové topmodelky například český modeling?
Vůbec nechci někoho hanit nebo snad soudit, ale obecně platí, že v Česku nejsou vytvořeny podmínky pro seriózní a opravdový modeling. Česko je malé na to, aby se běžné modelky seriózně uživily. Není tu dostatek zakázek a většinou si velcí klienti nakonec stejně zadají někoho, kdo pracuje v zahraničí nebo kdo má zkušenosti ze zahraničí. Kdo se modelingem seriózně živí, stejně většinou spolupracuje s agenturami venku. Tady je modelkou i děvče, které předvádí spodní prádlo v kasinu v půl dvanácté večer. O takové zakázky profesionální modelka nestojí.
Nastala někdy chvíle, kdy jste kvůli veškerému chaosu kolem chtěla se vším seknout?
Určitě, něco podobného se občas stane asi každému. Nikdy jsem ale nedošla do stadia, kdy bych si řekla, že teď se vším skončím. Nevzdávám se. Ale vybavuje se mi moment, kdy jsem se vrátila z Miss World po téměř třech měsících ze zahraničí do Prahy. Čekal mě tu naprosto šílený pracovní program. Byl nadupaný tak, že jsem nemohla vidět ani rodinu. A ve chvíli, kdy jsem takto byla dlouho sama a úplně vyčerpaná, zavřela jsem se na hotelu a brečela, že se nehnu z místa, dokud rodinu neuvidím. Nakonec to pochopili a skutečně mi ji do hotelu přivezli. Emoce prostě pukly a šly přirozeně ven. Na druhou stranu bylo docela úsměvné, jak rychle to vše najednou bez problémů šlo.
Umíte někdy být sama?
Potřebuji být někdy doslova sama. To, co zažívám posledních pár let, by se jinak nedalo vydržet. Musím mít svůj prostor a umím si ho vytvořit. Je velmi důležité být občas sám se sebou a umět být sám se sebou. Neřekla bych, že je to něco sobeckého. Je to důležité pro vyrovnanou osobnost, pro vlastní balanc.
Vaším partnerem je úspěšný americký podnikatel a bývalý model Lane Carlson. Kde máte hlavní zázemí?
V Los Angeles, New Yorku a v Praze, jsem patriotka. Mám ráda Čechy a Evropu vůbec, tíhnu k této mentalitě. A jinak střídavě bydlíme právě v Americe, kde se realizujeme pracovně. Cestování byla odjakživa moje součást. Je to opět forma poznávání, vzdělávání. Mám v sobě hodně rysů nezávislého člověka, ale na druhou stranu je pro mě zázemí důležité. Někdy je tento životní a pracovní styl čardáš. Třeba když se z ''velkého světa'' vrátím na chvíli do malých Čech a k rodičům na venkov. Ale tyhle protiklady mě vždycky fascinovaly a bavily. Dokázat se přizpůsobit a adaptovat se je v dnešním světě obrovská výhoda a svoboda. Baví mě těmito protiklady proplouvat a učit se z obou. Cítím, že to tak má být.
Aktivně se mnoho let úspěšně věnujete charitě, nyní už čtvrtým rokem máte vlastní nadaci Krása pomoci, která se specializuje na seniory. Proč právě na ně?
Od dětství se setkávám s lidmi mnohem staršími než jsem já, inspirují mě, učím se od nich. Když jsem tehdy zvažovala, do čeho energii vložit, volba byla jasná. Senioři jsou jednoznačně skupina lidí, které se dostává minimum pozornosti a podpory. Je to obrovský problém, často i jich samotných, protože se vlivem různých společenských návyků stahují do ústraní a zapomínají, že stále mohou žít. U nás je navíc hodně patrné, že rodinné vazby absolutně nefungují. Třeba v Gruzii, kde jsme natáčeli dokument o nejstarších lidech planety, byl v tomto směru obrovský rozdíl. Tamní lidé sice žijí v otřesných podmínkách, v horách daleko od civilizace, ale v rodině se o sebe vzájemně starají. To je velmi inspirativní. Neočekávám, že se mi podaří českou společnost vychovat, ale seniorům se musí pomoci. Třeba tím, že se bude budovat víc center pro seniory, domovů a hospiců a že bude dostatek pečovatelských služeb a osobních asistencí. A tak se naše nadace snaží tento trend změnit. My se nevzdáme.
