Říká se, že krásné dívky to mají v životě složitější, co si o tom myslíte?
V určitém směru asi ano. Hlavně si o sobě nemyslím, že jsem prvoplánově krásná. Lidi mě podle mne většinou začínají považovat za krásnou až ve chvíli, kdy na ně promluvím.
Jaký máte život?
Jsem v podstatě pořád spokojená.
A usměvavá, jak jsem si stihla všimnout.
Na moje špatné nálady nikdo není zvědavý, ty musím ve své práci skrývat. Ale většinou jsem opravdu spokojená. Možná to souvisí s mým pobytem v Asii a v Americe, tam jsou všichni velice příjemní. Než si člověk zvykne na ty jejich věčné otázky typu Jak se máte? nebo Máte se dobře?, tak ho to docela štve. Ale po čase zjistí, že je to vlastně v pořádku. Odpovídáte slovy: Fajn, nebo Je mi dobře, přičemž vlastně provádíte jistou autosugesci.
Do Ameriky jste odjela za studiemi, splnila tahle země vaše očekávání?
Chtěla jsem se naučit dobře anglicky, to se splnilo. Bylo mi tenkrát sedmnáct, byla jsem ve třetím ročníku konzervatoře a měla možnost výměnného pobytu na střední škole v Alabamě na jihu Ameriky. Původně jsem chtěla úplně jinam, v životopisu jsem napsala, že zbožňuju velkoměsta nebo pláže a hodně tepla. Alabama je malé město, pláž široko daleko samozřejmě žádná a je tam i poměrně zima. Ale nakonec to bylo fajn, protože jsem toho s rodinou, ve které jsem žila, hodně procestovala. Byli jsme na Floridě, v Texasu, v New Orleansu, v New Yorku, kde jsem měla možnost se podívat i do Carnegie Hall.
Pokud vím, tak nejenom podívat, ale také si zazpívat...
To byla krásná příležitost. Na škole jsem totiž navštěvovala divadelní kroužek, ve kterém jsme měli výbornou profesorku zpěvu. Přihlásila mě do sboru skládajícího se ze studentů ze středních škol všech států Ameriky a já měla to štěstí, že jsem s ním zpívala v Carnegie Hall. Měla jsem velkou radost. Zpívat na tomhle místě je něco neuvěřitelného, je to vážně báječný pocit. Připadala jsem si jako hvězda.
V Česku si také připadáte jako hvězda?
Samozřejmě mám radost ze svých úspěchů, myslím, že se mi dost daří. Když ale člověk jezdí hodně po světě jako já, je mu úplně jasné, že žádnou hvězdou není. Já se tedy za hvězdu pořád nepovažuju.
Viděla jsem vás jezdit na skútru, na vodních lyžích, na raftech. Jste typ, který se nezalekne žádného sportu?
V podstatě ano. Nevím, jestli bych zkusila bungee jumping nebo nějakou reality show, třeba teď toho Trosečníka, na to bych asi neměla adrenalin.
Obávala byste se střetu s jedovatým hadem, nebo toho, že byste si každý den nemohla dát sprchu?
Spíš bych nechtěla, aby mě sledoval celý národ.
Připouštíte si lidi víc k tělu, nebo máte v tomto směru jasně stanovené mantinely?
Snažím se nepouštět si lidi příliš k tělu, protože tím pak hodně trpím. Dřív jsem byla velice důvěřivá, to mi říká i spousta kamarádů. Nedávno mě několik z nich, které jsem potkala různě po světě, přijelo do Prahy navštívit. Vítali mě slovy: „Ahoj, naše čistá, důvěřivá Kateřino.“
Už nejste tak důvěřivá?
Ne tolik. Odnaučila jsem se to v cizině. Ale i tam jsem měla štěstí na skvělé rodiny, u kterých jsem bydlela a doposud s nimi udržuju kontakt. Největší důvěru mám samozřejmě ke své báječné rodině. Rodiče a moji dva starší bratři jsou velkou oporou.
Komu voláte, když je vám úzko, smutno, něco vás trápí?
O dva roky staršímu bratrovi Tomášovi. Jsme v neustálém kontaktu, jsme si hodně blízcí.
Kolik jazyků ovládáte?
Tři. Mluvím rusky, anglicky, německy. Francouzsky a italsky sem tam něco pochytím. Jazyky mě baví. Mám pocit, že čím víc jazyků člověk ovládá a mluví jimi, tím víc lidem rozumí. Vidím to podle sebe - ke každému člověku mám jiný vztah i podle řeči, se kterou s ním mluvím.
S kým si v tomto směru rozumíte nejvíc?
Dobře je mi právě v jihovýchodní Asii, v Singapuru nebo Thajsku, tam jsou velice milí a srdeční lidé. Japonci jsou zase za každých okolností zdvořilí, což se mi taky líbilo, i když mi to někdy připadalo zvláštní. Usmívají se a přitom vám tvrdí, že něco není možné nebo že musíte už opravdu odejít, protože je zavřeno.
Slýcháte často komplimenty?
Dost často, to nepopírám, a je mi to rozhodně milé. Každý kompliment je milý, ale ne vždycky si myslím, že je každý úplně pravdivý.
Dokážete elegantně odmítnout muže, který má o vás zájem?
Myslím, že to zvládám docela dobře.
Jak to děláte?
Jako Japonci, stále se usmívám a říkám ne (smích).
Jaký muž u vás má šanci?
Takový, který je pro mě atraktivní, což neznamená, že musí být krásný. Důležité pro mě je, jakým způsobem se ke mně chová. Určitě by měl být pozorný a měl by to být gentleman.
Myslíte, že gentlemani nevymřeli?
Ne, určitě mezi muži ještě nějací jsou, budu v to doufat. Ale není to lehké, i mně se postupem věku mění názor na muže.
V jakém ohledu například?
Dřív jsem třeba věřila tomu, že když mi někdo něco říkal, byla to pravda. Šlo především o ty komplimenty, brala jsem je hodně vážně. Teď už se snažím číst mezi řádky.
Máte v současné době vážnou známost?
Právě nedávno jsem ukončila jeden komplikovaný vztah na dálku. V Singapuru jsem potkala podnikatele Christiana, napůl Švýcara a napůl Itala, který žije mezi Evropou a Asii. Když jsem byla v Singapuru, tak nám to klapalo skvěle, ale poté, co jsem se rozhodla zůstat kvůli pracovním nabídkám v Čechách, krachl vztah úplně.
Potřebovala byste partnera, který by chápal, že je pro vás kariéra zatím na prvním místě, a čekal a čekal. Ale existuje takový?
Myslím, že ne. I když by byl samozřejmě ideální partner, který by to chápal a počkal na mě. Podle mne ale neexistuje ani ideální vztah.
Běžnou součástí života mnoha modelek je charita. Také jste se do nějakého projektu zapojila?
Kromě různých charitativních módních přehlídek jsem tváří kulturního projektu e-moc-e spolu s herečkou Chantal Poullain a hlavním zakladatelem Milanem Deutschem. Tento projekt propaguje nekomerční uměleckou tvorbu. Naše podpora spočívá v tom, že prezentujeme práci amatérských umělců na webových stránkách. Je tam internetová galerie, kde si může každý jejich díla prohlédnout a ohodnotit. Pro ty nejlepší z nich se udělá výstava. Na září už máme zamluveno výstavní místo v pražské Jindřišské věži nebo v botanické zahradě ve Fata Morganě. V Jablonci nad Nisou se například uskuteční výstava v kostele.
Povolání modelky a herečky vyžaduje notnou dávku štěstí. Je dost hereček, které čekají doma na telefon nějakého režiséra a ještě víc modelek, které mnohdy marně čekají na svou velkou příležitost. Nemáte z budoucnosti obavy, nestresuje vás to?
Stresuje, ale jistotu přece nemáte v životě nikdy. Zrovna teď se rozhoduji, jestli mám jet na dovolenou, nebo raději zůstat v Praze kvůli práci. Je mi jasné, že v mé práci je hlavně důležité být připravena a být ve správnou chvíli na správném místě. Ale jelikož nerada čekám, snažím se spíš jednat a pak svého kroku nelitovat. Je to otázka volby, vše má své pro a proti.
Daří se vám v herectví i modelingu?
Přiznám se, že modelingových nabídek mám stále o dost víc, i když je to trochu paradox, když už od soutěže miss stále rozhlašuji, že jsem stála o zviditelnění právě kvůli herectví. Vše mi zapadalo do sebe, říkala jsem si, že hlavně pro začínající režiséry bude snazší získat na známější tvář peníze do jejich projektu, než kdybych přišla jen jako absolventka konzervatoře. Tak nevím, možná si ti takzvaní velcí umělci myslí, že by hezká tvář zohavila jejich film. A pokud jde o modeling, mám štěstí, že moji kariéru odstartovala velice dobrá agentura. Předváděla jsem už pro nejrůznější značky, jako je Valentino, Galliano, Cartier a fotila třeba pro časopisy Elle, Her World, Style.
Pěkný výčet, a to jste s modelingem začala poměrně pozdě.
Původně jsem si jím chtěla vydělat na studia na jedné muzikálové škole v New Yorku. Po návratu z Alabamy a ukončení konzervatoře jsem podala na školu přihlášku, najala si učitele, který mě připravil na konkurz, a uspěla v něm. Měla jsem velkou radost, už jsem se viděla v New Yorku a na Broadwayi. Jenomže mi vzápětí došlo, že nemám dost peněz, abych si studia mohla dovolit. A tak jsem začala obesílat různé firmy tady v Čechách se žádostí o sponzorský dar, že bych jim to mohla vynahradit formou reklamy.
Slyšely na to?
Moc ne. Nakonec jsem šla do modelingové agentury a řekla jim, že bych chtěla studovat v New Yorku a ráda bych si tam modelingem přivydělala. Ovšem dozvěděla jsem se, že začínat právě tam v osmnácti je pozdě, na to je ideální věk tak mezi třinácti a patnácti lety. Po několika týdnech mi zavolali, že bych mohla odjet na první cestu do Koreje, a že bych si tedy na studia mohla vydělat v Asii. Proto jsem začala cestovat po Asii. V té době se dostal na drahou školu do Belgie můj bratr Tomáš a stál před stejným finančním problémem jako já. Jelikož se mi v Asii dařilo a cestování mě bavilo, rozhodla jsem se nechat ty peníze jemu a pokračovat v práci modelky.
Krásné sourozenecké gesto, nelitujete ho někdy, zavřela jste si přece jen cestu k jednomu vysněnému cíli...
No jo, teď už spíš krákorám než zpívám. Ale nelituju. Viděla jsem spoustu jiných věcí a myslím, že modeling mi dal hodně životních zkušeností, které můžu zúročit v herectví.
Herectví před modelingem preferujete, proč?
Už od dětství jsem chtěla být herečka. Na tom se nic nezměnilo.
Věnoval se některému z těchto povolání někdo z vaší rodiny?
Nikdo. Moji rodiče samozřejmě chtěli, abych studovala vysokou školu, dbali na vzdělání. V rodičích jsem vždycky měla velkou oporu.
Věříte na osud?
Jeden měsíc ano, druhý ne. Věřím a doufám, že někde něco je, ale myslím, že štěstěně se musí pomoci.
Jste cílevědomá?
Asi ano, to tak nějak přijde. Hlavně mě baví pracovat. A s radostí. Mám obrovské štěstí, že zatím skutečně dělám to, co mě baví. Dobře vím, že tuhle možnost spousta lidí nemá. Dej bůh, abych to mohla dělat ještě dlouho.
Kateřina Pospíšilová vystudovala Pražskou konzervatoř. Hrála například v seriálu Ranč U Zelené sedmy, v povídkovém filmu 3+1 po boku Miroslava Donutila a v současné době se objevuje v seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Ve svých třiadvaceti letech se stala druhou nejkrásnější dívkou České republiky v soutěži Miss ČR 2006. V září bude naši zemi reprezentovat na mezinárodní soutěži Miss International.
