Saša Uhlová je nejvýznamnější českou levicovou novinářkou. Vystudovaná romistka a redaktorka Deníku Referendum, se pohybuje na okraji českého mediálního světa. Její názory z levé strany spektra mohou být pro někoho ideologické, rozčilující, ale i inspirující. Právě proto s ní přinášíme rozhovor. Mluví v něm třeba o pokrytectví pravicových novinářů, o údajném ideovém podfuku deníku Právo na své čtenáře i o tom, že novináři by podle ní měli být angažovaní.
"Úplná objektivita možná není a kdo se tváří, že stojí nad vším jako nezávislý novinářský arbitr, tak ho spodní proudy jeho vědomí ovlivňují mnohem více" (Foto Oleg Tožička)
Neurazí tě, když řeknu, že jsi levicová novinářka?
Rozhodně ne.
Co to vlastně znamená být levicový novinář?
Levicový novinář je každý, který má levicový politický názor a nestydí se za to. Jsem přesvědčená o tom, že pokud člověk dělá novinařinu, měl by to dělat z přiznaných postojů a z jasně vyprofilované politické orientace. Jenom díky tomu může mít nad tématem nějaký nadhled. Úplná objektivita možná není a kdo se tváří, že stojí nad vším jako nezávislý novinářský arbitr, tak ho spodní proudy jeho vědomí ovlivňují mnohem více. Ve světě je běžné, že se novináři otevřeně hlásí k nějakému politickému názoru a nikdo s tím nemá problém.
Pravda je, že u nás je to tak, že jsou tu levicoví novináři a objektivní novináři.
Přesně. Ale ve skutečnosti jsou to pravicoví novináři, co říkají, že jsou nezávislí. Tím pravicoví novináři myslím i lidi z Práva, což mi přijde jako nejlepší z pravicových marketingových podniků, že majitel Práva přesvědčil své čtenáře, že je to levicový deník.
Samozřejmě, je i spousta levicových novinářů v pravicových denících, co se stydí to přiznat, nebo své postoje veřejně nedeklarují.
"Za ty peníze, za které děláme, za ty by asi novináři z mainstreamových médií ani nevstali do práce" (Foto Martin Vandas)
Není to trochu paradoxní? Vždyť žijeme v zemi, kde levice vládne.
To nehraje roli. Žijeme v historickém časoprostorovém kontextu, kdy se v roce 1989 utvořilo něco, čemu bychom mohli říkat elita, jejíž součástí je i skupina pražských novinářů, kteří založili svůj světonázor na tom, že levice chce vše vrátit před Listopad 1989. Tato skupina myšlenkově a také prakticky ovládla česká média a vnutila jim pohled na svět, že co je zleva, je špatné, z definice etatistické, a to správné je jiné než levicové a je to objektivní a jediný správný pohled na svět. Zároveň jim ale přišlo nepatřičné se jasně definovat jako pravicoví novináři, kterými ve skutečnosti jsou. Tak tu v českých médiích žijeme v takovém divném stavu, kdy nejsou levicoví a pravicoví novináři, ale levicoví a pak ti objektivní a nezávislí.
Je to pokrytectví. Minimálně jsou ti lidi pokrytečtí sami k sobě.
Čtenářům to ale evidentně nevadí.
Čtenáři na tu hru přistoupili, protože se tu hraje už pětadvacet let. Ono je to těžké. Většina lidí, když si přečte něco, co nesouzní s jejich pohledem na svět, tak řeknou, že to není objektivní, ale propaganda. Každý považuje za objektivní to, v co věří on sám. Článek, který koresponduje s jeho pohledem na svět, označí čtenář spíš za vyvážený, než text, který k problému přistupuje z jiné perspektivy, než je ta jeho.
Jako novinářka mi přijdeš dost angažovaná.
Ano, ale pokud si myslíš, že jsem aktivistka, tak to určitě ne. Nepodepisuji petice, nedemonstruju, i když na demonstracích ráda fotím, a hlavně nic neorganizuju, jsem jen angažovaná novinářka. Ostatně novináři by měli být angažovaní. V historii, když si vzpomeneš na lidi jako Jesenská, Hašek, Kalandra, Peroutka, lidi kolem Literárek z roku 1968, to jsou lidé, co byli jasně politicky profilovaní a byli angažovaní.
Dnešní novináři se taky mnohdy prakticky angažují. Ale nenápadně. Výběrem témat.
Ve výběru témat vidím největší selhání novinářů, jaké tu je. Typické je to v případě Romů, i když to se netýká všech médií. Ve městě se za víkend semele pět rvaček. V jedné z nich jsou Romové. Napíše se o té, kde byli Romové. Novináři to někdy dělají z vlastního rasismu a někdy prostě jenom z cynického přístupu, protože ví, že to čtenáři chtějí a budou číst. Ale výběr zpráv provádí novináři ve všech tématech, přirozeně, nemohou psát o všem. Je ale dobré se zamýšlet nad tím, proč něco vypadne, nebo proč je naopak něco téma.
Parlamentní listy si na tom postavily existenci.
Je to tak. Ale netýká se to zdaleka jen rasismu. Ze zpravodajství mnoha médií často vypadávají některá sociální témata.
Dá se tomu nějak bránit?
Kultivací prostředí. Jedině sami novináři si musí říct, že nejdůležitější není čtenost, ale to, aby se společnost nedostala do stavu, kdy už novináři nebudou potřeba. Novináři nesou spoluodpovědnost za vývoj společnosti. Dráždí hada bosou nohou a je možné, že díky tomuhle přístupu, který vyvolává společenské, sociální a rasové pnutí mohou přispět k nějakému radikálnímu společenskému zvratu. Ať už se jedná o rasistické psaní, nebo opomíjení skutečných a strukturálních problémů velké části společnosti. Novináři si musí uvědomit, že honba za lajky a čteností může tuhle společnost přivést do varu.
"Ostatně novináři by měli být angažovaní" (Foto Apolena Rychlíková)
V Deníku Referendu to děláte? Myslíte víc na společenskou odpovědnost než na čtenost?
Zcela jistě. To je taky důvod, proč nemáme takovou čtenost, jakou bychom mohli mít. Hledíme na to, abychom byli čtení, tak málo, až si říkám, že už je to moc. Neznamená to, že bych chtěla, abychom uhnuli ze svých zásad, ale bylo by dobré, abychom měli víc textů, které budou natolik srozumitelné, aby nás nečetlo jen pár levicových intelektuálů z Prahy a Brna.
Jak se Deníku Referendum daří ekonomicky?
Teď je to o něco lepší. Třeba díky grantům. Aktuálně máme jeden na stáže pro cizince. Já osobně jsem částečně placená z grantu Nadace ČEZ. Na podzim jsem psala sérii reportáží o příkladech dobré praxe v soužití mezi Romy a majoritou, teď se zas budu věnovat možnostem zlepšování podmínek sociálně vyloučených, ale už bez toho etnického rozměru. Máme i trochu inzerce a hlavně předplatitele a přispěvatele Nadačního fondu Deníku Referendum. Do budoucna je jasné, že bez podpory čtenářů nemůžeme existovat. Nezávislá žurnalistika zemře, pokud se nenajde dost lidí, co za ni budou na internetu platit. Celkově ale jedeme na doraz. Já byla několik let bez dovolené a ty peníze, za které děláme, za ty by asi novináři z mainstreamových médií ani nevstali do práce.
Kolik máte zaměstnanců?
Deset. Plus tři placené sloupkaře „cizince“.
Jaký vlastně má redakce Deníku Referendum vztah k dominantním médiím českého tiskového a online trhu?
Zásadní problém máme v tom, jak tato média přistupují k levici jako takové. Levice má u nich špatnou pověst, ať už si pod pojmem levice představíme cokoli. Další problém, který u mnoha novinářů z těchto médií vidím, je, že o svých čtenářích přemýšlí trochu jako o lůze.
Levicové online médium vychází hlavně díky příspěvkům čtenářů.
Jak se to podle tebe projevuje?
Třeba tím jak referují o Romech, o chudých lidech, o těch na okraji společnosti nebo třeba jenom o lidech s podprůměrnými příjmy.
Ono to vychází z celého systému komerčních médií. Ta jsou v pasti svých majitelů a inzerentů. Nemůžete přece pořádně jít proti jedné ani druhé kategorii. Proto třeba média hlavního proudu podle mě nepokrývají téma daňových rájů, v nichž končí 140 miliard korun ročně, které by mohly být v ČR zdaněné a navíc zůstávat tady v oběhu. Vždycky byste totiž naštvali nějakého inzerenta. Tak jdou na ruku bohatým a chudými pohrdají.
Myslíš, že to za německých vlastníků bylo lepší?
Možná trochu. Majetkové přesuny, úspory a také snižování stavů během krize a přechodu k novým majitelům podle mě ale paradoxně novinářům prospělo. Vyvedlo je to aspoň částečně z víry, že žijeme v nejlepším z možných světů.
Vrátím se ještě k těm levicovým novinářům. Moc jich u nás není.
No, jsme trošku exoti, to je pravda. Je tu Martin Hekrdla, můj táta a pár mladých lidí v A2. Levicový je určitě Nový Prostor, Literární noviny, s nimiž je to o něco složitější a pak Listy. No, není to žádná masová četba, to je fakt.
"Novináři si musí uvědomit, že honba za lajky a čteností může tuhle společnost přivést do varu" (Foto Oleg Tožička)
Druhou část rozhovoru se Sašou Uhlovou, v níž se věnujeme sporům mezi Deníkem Referendum a týdeníkem Respekt, Zdeňku Bakalovi a názorům Saši Uhlové na to, jak by se novináři měli chovat ke „svým“ oligarchům, najdete zde.
