Devadesát žen - to je ve srovnání s předcházejícími lety nesrovnatelně více. A první dojem? Jsou cílevědomější než muži, odhodlanější a schopné vojenskému řemeslu i leccos obětovat. Třeba středoškolská profesorka Eliška Kodymová (24) se kvůli své volbě rozešla s partnerem. "Co s ním, když není ochoten akceptovat můj život?" říká nekompromisně.
"Před pěti lety mne ani nenapadlo, abych se nechala 'nalejt' do armády. Ale teď mám dojem, že se snad konečně mění v něco, za co se nemusím stydět," říká Sabina Introvičová (42), s níž se pro její jazykové a organizační vlohy počítá na štábu letectva.
Naopak dvacetiletá Leona Fantíková hledá u vojáků sociální jistoty: "Pracovala jsem v několika privátních firmách a už mám po krk toho, abych i půl roku nedostávala plat. Tohle se mi v armádě nestane." Avšak ve chvíli, kdy Leona mění civilní oděv za maskovací, už jí do smíchu není. "Doléhá na mne stesk," přiznává.
Po třech měsících náhradní vojenské služby čekají na ženy další tři měsíce štábního rotmistrovského kurzu, v němž se každá z nich zaměří na profesi, kterou se bude živit. Elišku Kodymovou přitahuje práce dělostřelecké průzkumnice, která navádí kanonádu desítek kilometrů vzdálených děl přesně tam, kam mají granáty dopadnout. Užije si tedy i mrazu, fyzické dřiny a často i špíny... a v případě bojového nasazení i krve. Kromě toho, že musí umět perfektně počítat.
Je právě tohle práce pro ženu? "A proč by nebyla? To, co zvládnou chlapi, dokážu také," reaguje celkem popuzeně Eliška Kodymová. Zkusit si něco nového vyrazila do armády také Markéta Rondelvadová (20). "Ale nepopírám, že význam má i slušný a pravidelný plat," říká. I ona se chystá k dělostřelcům.
Bezmála stovka žen se dělí na dvě skupiny. Ty mladší hledají změnu, dobrodružství nebo si chtějí dokázat, že zvládnou vše stejně jako muži. Zpravidla mají na "pány tvorstva" dost vyhraněný a kritický názor. "Už jsem to v laboratoři nemohla nudou vystát - pořád v jedné místnosti. Žádná změna. Ráda půjdu i do Kosova, ale pak mě bude zajímat i plat v dolarech. Zatím se obejdu bez mužských," říká šestadvacetiletá Lenka Ferenčíková.
Ty starší s dětmi dávají přednost sociálním jistotám, které profesionalizující se vojsko nabízí - a muže honoruje stejně jako ženy. Což je v Česku stále dost vzácné. Zdravotní sestra Helena Kubrichtová (38): "Mám tři děti, nemocnice v Příbrami krachuje, a tak není nad čím přemýšlet. Armáda mne vždy lákala."
