Hodně mluvíte o pozitivním vlivu počítačových her. To není zas tak obvyklé. V čem tedy tkví benefity hraní?
To je poměrně obšírná otázka, ale máte pravdu, že většina odborníků se k hraní PC her staví negativně. Já si ale myslím, že ve vědě je důležitý balanc a nezaujatost. A právě tak vnímám svou roli v tomto oboru – balancovat zaujetí z druhých stran.
Problematika negativních a pozitivních vlivů hraní PC her nejde tak úplně generalizovat, protože každá hra je úplně jiná. Je to jako kdybychom řešili pozitivní a negativní vliv výživy. Musíme přihlédnout i k žánru hry nebo k její dominantní mechanice.
Obecně mezi benefity ale patří tréning komunikačních dovednosti a angličtiny. Pak už záleží na typu hry.
Znamená to, že některé hry jsou tedy vhodnější než jiné?
Určitě. Hodně přínosné jsou takové PC hry, které v sobě mají zabudované náročnější řešení problému. Ty pomáhají rozvíjet kritické myšlení a schopnost řešit problémy. Také napomáhají k rozvoji řešení abstraktních problémů, což je dnes poměrně velká výzva moderní pedagogiky.
Velká pozitiva, ale i negativa, s sebou nesou online hry, typicky League of Legends nebo Counter-Strike. Pro ty je naprosto klíčové, aby spolu hráči dokázali efektivně komunikovat, bez toho nejsou úspěšní. Tyto hry je tak nutí rozvíjet sociální schopnosti zejména v oblasti komunikace. Z hlediska socializace je tam ale i odvrácená strana – když chce být člověk v takové hře úspěšný, musí hraním trávit hodně času, a tím pádem dost omezuje své běžné fungování a sociální kontakty v reálném životě.
Jakub Staněk
|
Když se budeme bavit o PC hrách, které jsou typické pro svou náročnost, tak hodně hráčů si z nich do reálného života přenáší schopnost odolat neúspěchu a překonávat ho. V jiných se zase mohou vzdělávat, třeba v historii. A tak dále.
Nemohou místo PC her hrát speciálně vytvořené vzdělávací hry?
Kromě mainstreamových her máme i spoustu her, které vznikají vyloženě jako edukační. Problém ale je, že ve skutečnosti to není moc hra, spíš se jedná o nástroj, do nějž jsou zakomponované nějaké prvky, díky nimž to potom jako hra vypadá. Přitom i mainstreamové hry mají edukační potenciál, prakticky ve všech takových hrách najdeme něco pozitivního.
Co byste tedy poradil rodičům? Jak podpořit děti, které by se třeba chtěly stát profesionálními hráči?
Kdyby se mě nějaký rodič zeptal, odpovím mu, ať dá dítě na sport. Z výzkumů mé disertační práce a rozhovorů s profesionálními hráči jsem totiž zjistil důležitou věc – profesionální hráči potřebují pět základních faktorů k tomu, aby byli úspěšní. Tři z těchto faktorů ovšem rozvíjí každý, kdo dělá nějaký týmový sport. Je to disciplína, efektivní komunikace a schopnost zvládat stres.
Takže ano, podporujte děti i v hraní PC her, mohou v tom být úspěšní, ale dejte je k tomu na nějaký sport. Budou se hýbat, budou mít vyvážený životní styl, a zároveň jim to může pomoci v budoucí kariéře profesionálního hráče.
Expert: Hodiny strávené hraním rozruší matku, závislost ale prozradí spíš deprese |
Omezovat dítěti čas strávený hraním není řešení
Když už se z hraní PC her stane povolání, hrozí hráčům závislost?
Profesionální hráči hraním tráví zhruba 8,5 hodiny denně, 8 hodin spí a zbytek času využívají k jiné aktivitě. Mohou to balancovat. Horší je to ale u studentů středních škol, kteří kromě osmi hodin hraní musí ještě zvládat nějaký čas ve škole. V tu chvíli už moc volného času nezbývá a je mnohem náročnější udržet si v tom míru a balanc.
Zda to sklouzne do závislosti nebo ne, záleží z větší části na konkrétních rysech osobnosti daného hráče. Riziko tam samozřejmě může být, ale jednotlivé organizace esportu (týmy) to s hráči aktivně řeší a kladou důraz na to, aby se jednalo skutečně o povolání.
V jiné ze svých prací zkoumáte vliv počítačových her na psychofyziologické aspekty agresivity. Platí, že PC hry podporují agresivní chování?
Když si budete hledat výzkumy na toto téma, setkáte se s oběma názory. Půlka výzkumů říká, že PC hry agresivitu podporují, půlka zase tvrdí, že ne. Problém je v tom, kdo ty výzkumy financuje, bohužel to dost často vysvětlí výsledky. V Česku se to ale naštěstí moc neděje, spíše v zahraničí.
Já jsem ke svému výzkumu použil metody EKG, EEG a měření elektrodermální aktivity. A osobně se přikláním k tomu, že rozdíl v tom, jak počítačové hry mohou působit na agresivitu, je ve věku hráče. Do dvaceti až pětadvaceti let kompletně dozrává lidský mozek, včetně frontální kůry, která je zodpovědná za zpracovávání a prožívání emocí. V brzkém věku tedy teoreticky násilné počítačové hry mohou podporovat agresivitu. Po pětadvacátém roce života však začne fungovat tzv. katarzní teorie. Hraní násilných her v tomto věku už funguje spíš jako způsob, jak ze sebe agresivitu dostat ven. Je to ale samozřejmě zatím pouze teorie.
Klíčový je tedy výběr vhodné hry vzhledem k věku hráče a dohled rodičů?
Přesně tak. I z tohoto důvodu existuje Systém věkového hodnocení PEGI (Pan European Games Information, evropský systém počítačových her, který informuje o obsahu jednotlivých her a usnadňuje tak jejich výběr, pozn. redakce). Rodičovský dohled je také důležitý, ale často se setkávám s tím, že rodiče v dobré víře omezují čas, který dítě může u hraní PC her strávit. Ale to podle mě není správná cesta. Mnohem důležitější je, aby rodiče komunikovali se svými dětmi o tom, co hrají, a klidně hráli s nimi. A když se ve hře stane něco nevhodného, tak aby zahájili diskuzi a s dítětem to probrali. Když už děti hry hrají, je žádoucí, aby rodiče využívali příležitostí, které hry nabízejí – k jejich výchově a rozvoji sociálních, kognitivních a emocionálních kompetencí.
Co tedy definuje závislost na PC hrách když ne čas nad nimi strávený?
Pro stanovování diagnóz jakéhokoliv typu používáme MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí) a DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch). Když to ale zjednoduším, tak klíčové jsou následky – to, že člověk zanedbává pracovní život, osobní kontakty, u studentů dochází třeba ke zhoršení známek, závislý člověk si také nedokáže najít zábavu a radost v jiné aktivitě... Je to hodně podobné jako při diagnostice závislosti na alkoholu. Důležité je rozdělovat nejen bezproblémové hraní a závislost, ale i rizikové hraní, které stojí na pomezí. Velká část lidí se pohybuje právě v rizikovém hraní. Důležité je také říct, že doba strávená hraním není diagnostickým kritériem závislosti.
Pojďme na závěr udělat malé shrnutí. Přikláníte se tedy spíš k pozitivnímu vlivu PC her nebo ne?
Kdybych to měl shrnout – většina digitálních her má potenciál k tomu, aby přinášela benefity, ale i negativní věci. A záleží zejména na hráči a na rodičích, co si z toho vezmou a jak hry nechají na hráče působit. Byla by škoda, kdyby je veřejnost vnímala pouze negativně.
Hrajete vy sám počítačové hry?
Ano, docela hodně. I proto jsem se tomu začal věnovat ve svých výzkumech. Studium psychologie jsem spojil s tím, co mě opravdu baví. Psychologii her se navíc v Česku věnuje hrozně málo lidí. Mně to přišlo jaký skvělý směr, kterým se vydat.
