Když obchodník s uměním Masarykovi nabídl cyklus šestnácti obrazů od Josefa Mánesa za závratných půl milionu korun, prezident jen prý stručně konstatoval: „Tož to kupte.“
Masaryk si to mohl dovolit. Měl jak peníze ze zvláštního fondu, tak nekonečné prostory Pražského hradu. Po Habsburcích, kteří na Hradčanech sídlili jen příležitostně, toho mnoho nezůstalo a mladá republika potřebovala reprezentovat.
V expozici v Císařské konírně návštěvníci do 9. prosince uvidí více než sto obrazů, u nichž nepůjde pouze o slavná jména autorů, ale i o příběh, jak měla zakoupená díla spoluvytvářet obraz Pražského hradu coby symbolu nové demokratické republiky.
Hned na začátku vítá návštěvníky v konírně sám prezident. Tedy jeho veřejnosti téměř neznámý obraz od Otto Peterse. „Netradiční kompozice a spousta symbolů,“ stručně popisuje dílo kurátorka Jitka Šosová. Na prstě má Masaryk snubní prsten – odkaz na manželku Charlottu, řádovou stužku v klopě, světlo dopadá na přísnou tvář prezidenta a na knihovnu v pozadí.
Masaryk pro hradní sbírku preferoval umělce považované za české, výjevy z tuzemských dějin, zdejší krajinu. „Jsou to žánry, které bychom čekali v sídle prezidenta. Vždycky pro něj bylo důležité, aby dílo mělo vztah k vlasti,“ říká Šosová.
Ve sbírce naopak chybí nahota. Cudný a mravný prezident byl proti nahotě. Smůlu měly i mytologické výjevy, natož akty.
Beneš fandil současnému umění
V Jízdárně jsou i obrazy Hanuše Schwaigera, který byl učitelem kreslení Masarykova syna Herberta a jeho osobním přítelem. „Masaryk v časopise Čas publikoval recenzi na Schwaigerovu výstavu a zaujal ho právě obraz Člověk je tu,“ říká kurátorka Markéta Ježková. Ten zachycuje opilého muzikanta, který usnul na kraji vsi a okrádají ho skřítci.
Asi nejslavnějším vystaveným dílem je portrét Boženy Němcové, který zdobil prezidentskou pracovnu. Ta byla obložena knihami, mezi nimi bylo jen pár fotografií, podobenek a asi jediný obraz – právě slavná literátka.
Když Masaryk zemřel, jeho nástupce Edvard Beneš začal nakupovat trochu jiná díla. Na rozdíl od Masaryka byl fanouškem výtvarného umění. Chodil na výstavy, sám byl sběratelem a s umělci se přátelil. „Když nastoupil Beneš, vyjádřil názor, že staršího umění už bylo dost a můžeme kupovat něco současného,“ popisuje Šosová.
Naopak nástup Emila Háchy znamenal opět návrat k prověřené tradici a starým dílům. Konec fondu znamenala měnová reforma z roku 1953, kdy se peníze znehodnotily.
