Kde jsou příčiny situace, kterou kritizujete?
Až v druhé polovině roku 1993 byl vydán zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Ten správně upozornil na programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, na vědomé porušování lidských práv a svobod a na destrukci tradičních principů vlastnického práva. Zákon ve své preambuli zavázal poslance i senátory, že při své činnosti musí z tohoto zákona vycházet. A co se stalo? Jako by zákon nebyl.
Vinny přece nemohou být jen zákony...
Jedním z hlavních momentů, proč nedošlo k nápravě, je naše přílišná sametovost. Tím, že jsme přijali heslo "Nejsme jako oni", jsme se naopak stali horšími. Zlo jsme se nepokusili ani definovat, ani vymýtit. Naší povinností nebylo ty lidi střílet, zavírat, ale naší povinností bylo zlo odhalit a označit to, co bylo nesprávné.
Má to ještě dnes vůbec nějaké důsledky?
Všechno se změnilo jen ve slova: ten a ten byl zločinec. Proč byl zločinec? Já když někoho takto označím, musím vyvodit, co udělal. To je podstatou demokracie.
Budeme-li konkrétní: Mohl by se například Grebeníčkův syn jednou úspěšně soudit s těmi, kteří označí jeho otce brutálního vyšetřovatele StB za zločince?
Obecně odpovím takto: O tom, kdo je zločinec, má rozhodovat soud. A ten v jeho případě zatím nerozhodl.
Kde je větší díl zodpovědnosti? U justice? Nebo u vyšetřovatelů?
To nejde rozdělit. Nejdřív musím vědět, jestli něco vůbec chci.
Jestli je k tomu vůle. Pak musím mít vhodný aparát, aby mi to zajistil. Až do roku 1993 ten aparát nebyl.
To bylo tehdy. Ale ještě dnes se lidé diví, že zločiny komunismu soudí lidé, kteří jsou s minulostí úzce spojeni. Bývalá členka KSČ či soudkyně, která po roce 1968 potvrzovala vyhazov ze zaměstnání. Ta druhá soudila případ studentské revoluce z roku 1989. Co na to říkáte?
Není to správné, v žádném případě. Ale položme si otázku, kdo by jinak soudil, kdyby tito lidé nebyli. Je třeba kontrolovat jejich práci. Podle mne bude trvat dvě generace, než se podaří sestavit znovu hodnotový řád. S tím problémem navíc souvisí obsazení vysokých škol.
Nevyřešily by to například prověrky soudců?
To by nemělo smysl. Jestli se budou prověřovat soudci, pak po stránce výkonnosti, objektivnosti, výsledků. Pochopitelně že soudce, který nedovede vykládat v duchu ústavy a listiny, soudit nemá. Ale prověrky nejsou řešení.
A dovedete si představit, že by vás - bývalého politického vězně - soudil soudce - bývalý komunista?
Asi bych využil té zákonné možnosti a namítl bych předpojatost soudce. A chtěl bych vidět předsedu soudu, který by mi tu předpojatost neuznal.
Představitelé justice rádi předkládají čísla, že tak a tak velká část soudců byla vyměněna a noví soudci nejsou zatíženi minulostí. Jenže ti starší soudci se přesunuli na odvolací - tedy na vyšší instance. Jaké to může mít důsledky?
Může to sehrát nepříznivou roli v tom, že by převládly prvky, které nejsou naladěny na celkovou demokratizaci. Souhlasím s tím, že někteří soudci, kteří byli zatíženi minulostí na okresním soudu, kteří tam měli škraloupy, se přesunuli výše, na krajské soudy a ještě výš. Chyba byla, že se soudci už před lety stali jmenovanými na doživotí. Měli být jmenováni výběrově. Co s tím ale nyní dělat?
Jakou roli v tom všem sehrála nálada ve společnosti po roce 1989?
Mnoha lidem na vypořádání s minulostí tehdy nezáleželo. V té době ani Konfederace politických vězňů nebyla uznávána jako nějaká seriózní organizace. Každý na ni hleděl jako na nějaký sbor, který není třeba brát příliš vážně. A jak jsme tedy to zlo mohli postihovat, když oběti toho zla jsme vůbec nebrali v úvahu?
Oběti dostaly odškodnění...
Někdo dostal sto tisíc za to, že strávil deset let v kriminálu, ale co to je? V zákoně o protiprávnosti komunistického režimu je napsáno, že těmto lidem se mělo a má dostat morální satisfakce.
