O všem, co v Rusku zažily, musí mlčet, jinak je čeká další sibiřská deportace.
A komunistická tajná policie (StB) je o reálnosti této hrozby každý měsíc ujišťovala. Věra s Naďou se musely až do roku 1989 v brněnské úřadovně StB pravidelně hlásit.
Ani 19 let po pádu komunistického režimu se sedmasedmdesátileté Věře Sosnarové nikdo neomluvil, natož aby řeč přišla na finanční odškodnění. Chybí jí prý potvrzení Moskvy s kulatým razítkem, že byla v sovětských koncentrácích. V těch, kde ji, Naďu i jejich matku kromě otrocké práce strážní pravidelně znásilňovali.
"Kde bych teď měla proboha sehnat štempl na to, že jsme dvacet let otročily při těžbě dřeva, v uranových, zlatých či azbestových dolech? Vy jste už někdy něco takového viděl anebo o něčem podobném slyšel?" ptá se bezradně Věra Sosnarová. Její sestra Naďa zahořkla na Česko do té míry, že zde už nechce žít. Vystěhovala se za dcerou do Itálie.
Rok 2005: Dostavte se k výslechu!
Předseda Výboru Oni byli první Vladimír Bystrov, který pátrá po lidech unesených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů, říká, že tragický příběh Věry Sosnarové není ani zdaleka jediný.
"Z fleku vám mohu jmenovat ještě otřesnější případy naprosté lhostejnosti tuzemských úřadů i jejich pohrdání na Sibiř unesenými Čechy," dodává.
Janu Houdkovi, jehož matka má ruský původ, například úřady doporučily, aby se obrátil na gruzínské ministerstvo zahraničí. A když ani pak nedal pokoj a snažil se dosáhnout spravedlnosti, Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) jej nakonec předvolal k výslechu. Jenomže právě slovo "výslech" pana Houdka po zkušenostech z koncentráků natolik vystrašilo, že nikam nejel. A ÚDV mu za to napařil pokutu.
Věra Sajenková byla odškodněna až nedávno, když předtím marně vyvracela anonymní udání, že spolupracovala s nacistickým gestapem. Paní Sajenkové dal třikrát za pravdu i Nejvyšší správní soud. "A Česká správa sociálního zabezpečení se proti jeho verdiktu vždy odvolala. Obrázek o vztahu českých úřadů k lidem uneseným na Sibiř si udělejte sami," shrnuje Bystrov.
KGB: Půjdeš s námi
Matka Věry a Nadi Libuše Šímová-Mjelkinová se v první světové válce zamilovala do československého legionáře a s ním také odešla z bolševického Ruska. Vzali se ještě na lodi. V Československu zůstala i poté, když se s legionářem rozešla a našla si nového partnera.
V době nacistické okupace pracovala v traktorovém závodu v Brně-Líšni. Radosti z osvobození Rudou armádou si však Šímovi neužili dlouho – již 7. května 1945 k nim vpadl oddíl sovětské tajné policie a jejich velitel rusky vybafl: "No, nepozveš nás dál, Mjelkinová? Půjdeš s námi! A pozvání platí i pro tvé dcery."
Věře bylo 14 a Nadě devět let.
Vladimír Bystrov odhaduje, že jen z Čech a Moravy tak bylo uneseno 3 000 lidí, kteří z bolševického Ruska buď emigrovali a získali československé občanství, anebo se už v Československu narodili.
Věru znásilnili sovětští strážní už v transportu na Sibiř. Ještě dnes vzpomíná se slzami v očích: "Ten, co mne držel, měl na obou rukou od zápěstí až po lokty zapnuté řemínky náramkových hodinek, zatímco druhý mi stahoval kalhotky."
Věra volala maminku, ale i u ní klečeli strážní. Než ztratila vědomí, viděla Naďu, kterou voják nutil, aby otevřela ústa.
Na Sibiři je pak čekalo peklo. Věra Sosnarová to shrnuje v několika slovech: "Ukrutný hlad, strach, nelidské týrání, vši, epidemie infekcí a znásilňování. Když se strážní opili, tak bylo vždy jasné, co nás v noci čeká. Vtrhli do našeho baráku, všechny jsme se musely svléknout a oni nás pak naháněli jako zvěř. Když někdo zemřel hlady nebo ho utýrali, zakopali ho jednoduše v lese. Evidence neexistovala. A správa sociálního zabezpečení po mně teď chce potvrzení o únosu do gulagu. Jinak s tím prý nemohou nic dělat. Je to výsměch všem, kteří tam zahynuli."
