Jeho kancelář vydává denně hned několik prohlášení, v nichž ukazuje Topolánkovy údajné nedostatky a diplomatické chyby. O domácí opozici se oplátkou otřel i Topolánek, když si ve středu při představování priorit našeho předsednictví ve Štrasburku postěžoval, jak ho sociální demokracie dusí.
Jeho projev i následující odpovědi na otázky europoslanců však opět ukázaly, že český premiér je výrazný zahraničněpolitický talent. Ti, kdo mu dávali nálepku provinčního politika, ba hlupáka, pokud mají soudnost, musí být teď přinejmenším překvapeni.
Topolánek není filozof jako Havel, není provokatér jako Klaus ani kompetentní uspávač hadů jako Paroubek. Vystupuje jako kvalitní evropský politik.
Řeč plná oblíbených citátů a symbolů, Karel IV., Masaryk, Churchill, Havel. Zároveň místy vtipná a nijak bezobsažná ani příliš dlouhá. Řečník přesvědčivý, sebevědomý, výrazný a nepodlézavý. Není divu, že si Jiří Paroubek trochu zoufá.
Nemá však pravdu? Není Topolánek jen nadaný tlučústa, který to v Rusku zkazil a v Gaze nemá co říci? Je to pokrytec, který jednu ruku zvedá pro Lisabonskou smlouvu a druhou ji smetá ze stolu? Paroubkovy výtky, kterým je přes jejich četnost věnována malá pozornost, jsou většinou skoro legrační.
Spíš než dojem kompetentní opoziční kritiky vzbuzují dojem čiré beznaděje. Kdyby byl Paroubek politik Obamova formátu, navrhl by například: Mirek Topolánek by byl dobrým ministrem zahraničí v mé vládě, pokud vyhraju volby.
Zatímco na domácím poli totiž předseda vlády poslední dobou předvádí někdy heroický, častěji směšný tanec mezi vejci, na mezinárodním poli je zatím suverénní a reprezentativní. Na tom nemění nic ani to, že role "vládce" Evropy je v obrovských uvozovkách. Předsednictví je víceméně protokolární.
Okaté Paroubkovo poňafávání
Očekávat od sebelepšího českého politika, že dojedná mír v Palestině, který nedojednal ani Bill Clinton ve svých nejlepších časech, by bylo absurdní. Absurdní je i kritizovat ho za to, že nevystoupil se záchranným plánem pro Gazu. Kdyby to udělal, ztrapnil by se stejně jako svého času bývalý ministr Baudyš, který chtěl spasit Bosnu.
Od premiéra předsednické země se očekává vážnost, snaha, rozhodnost, maximální úsilí. A to Topolánek dává najevo. Stejně jako to dokázal při přeletech z Moskvy do Kyjeva. Nenamlouvejme si, že je autorem smíru. Putin se rozhodl sám, kdy pro něj přestává být výhodné ponižovat Ukrajinu a strašit Evropu. Topolánek však očividně jednal na úrovni, jako vážený a rovnocenný partner a dobrý reprezentant Unie.
Za čtrnáct dnů nemůžeme hodnotit české předsednictví. Možná se v kontextu mediálního věku ukáže pro něj příznačnější Černého turecký záchodek než Topolánkova aktivita. První kroky českého premiéra jsou však velice nadějné a pro člověka, kterému záleží na dobrém jméně země (ať už je pravý nebo levý), potěšující.
Jiří Paroubek, který se netají svou chutí na prezidentské křeslo, by to měl uznat. Zbytečné poňafávání (na něž Topolánek zbytečně reagoval ve Štrasburku) dokazuje úzkoprsost jinak v poslední době velmi úspěšného opozičního vůdce. A je jistým varováním. Nelze očekávat, že by svému rivalovi posílal do Štrasburku květiny. Své osobní a stranické zájmy však nadřazuje nad zájmy země příliš okatě.
