Soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) tak rozhodli na základě případu právníka Lubomíra Müllera, jenž musel opustit právnickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1977.
Müller jako svědek Jehovův v 70. letech vyučoval z bible, aniž k tomu měl státní souhlas. "Byl jsem odsouzen za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi," řekl. Následovalo vyloučení z právnické fakulty, kterou dostudoval až po roce 1989, kdy se také dočkal rehabilitace.
Pražský městský soud mu v rozporu s vládním nařízením přiznal odškodnění ve výši sto tisíc korun. Ministerstvo školství však podalo kasační stížnost a NSS dubnové rozhodnutí pražských soudců zrušil a případ vrátil k novému projednání.
Stát už Müllerovi v mezičase stotisícovou náhradu vyplatil. Nejvyšší správní soud totiž kasační stížnosti ministerstva školství nepřiznal odkladný účinek. Nelze vyloučit, že kauza v budoucnu doputuje až k Ústavnímu soudu.
"Nařízení vlády o odškodnění totiž vymezuje rozhodné časové období tak, že nárok na jednorázovou peněžní náhradu mají studenti, kteří byli z řádného studia vyloučeni v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1956," píše se v odůvodnění rozsudku.
Podle NSS vymezení okruhu odškodněných sice nese znaky nerovnosti, ale zároveň má legitimní cíle. Soud připomněl, že v prvních osmi letech totality byly čistky na vysokých školách nejrozsáhlejší.
Dvě nejsilnější vlny vylučování studentů proběhly na jaře 1948 a na přelomu let 1948 a 1949. "Pak už byla 'kádrová a třídní čistota' studentů vysokých škol řešena nejen vylučováním ze studia, ale spíše omezením přístupu na tyto školy," stojí v rozhodnutí senátu NSS s předsedkyní Miladou Tomkovou.
Soudci také připomněli, že lidé vyloučení ze škol v prvních letech totality nesli důsledky způsobených křivd nejdéle a většinou již neměli možnost dostudovat.
Zároveň u nich hrozí, že se další případné vlny odškodnění vzhledem k vysokému věku nedočkají. "Pro lidi v takovémto věku je rovněž mimořádně důležitý satisfakční rozměr poskytnutého odškodnění, neboť jej získávají v době bilancování svého života," rozhodli soudci.
Nejvyšší správní soud zároveň kritizuje vládu za to, že pravidla pro odškodnění stanovila pouze formou nařízení, a nikoliv zákonem. Ani to se však nebylo důvodem, aby NSS nařízení předložil k přezkoumání ústavním soudcům. Uznal, že forma nařízení může být vhodnější kvůli efektivitě a rychlosti odškodnění.
Vládní nařízení přiznává jednorázovou náhradu sto tisíc korun lidem, kteří byli vyloučeni z vysokoškolského studia od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Podmínkou je to, aby rozhodnutí o vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Nárok nepřechází na dědice rehabilitovaných studentů.
