„V posledním desetiletí se stalo normální, že listopad je suchý a teplý. Z hlediska dlouhodobého je to ale minimálně velmi neobvyklé, listopad je chladný a vlhký měsíc, který už by měl více patřit k zimě,“ říká klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
S tak rychlým posunem podzimního počasí, jaký v posledních letech zažíváme, modely klimatické změny nepočítaly, navíc teplé roky doprovází výrazné sucho. Rostliny, které svůj rytmus řídí především podle teploty a také podle toho, kolik mají vláhy, s tím mají problém.
Kdy strom shodí listí, se normálně řídí podle teploty vzduchu. K fotosyntéze totiž rostliny potřebují teplotu vyšší než pět stupňů Celsia.
„Vegetační období končí obvykle na konci října žloutnutím listů. Rostliny ztrácejí chlorofyl, fotosyntéza se zastaví,“ říká Jan David Reitschläger z Oddělení biometeorologických aplikací ČMHÚ, který sleduje posuny v životních cyklech rostlin v souvislosti s průběhem počasí.
Jenže v tak suchém roce, jako byl ten letošní, vegetační období skončilo pro spoustu stromů dříve. „Výpar z listů je příliš velký a rostlina to není schopna ustát. Procesy v listech zastavují, listy vadnou a usychají,“ vysvětluje Reitschläger.
Zatímco v roce 2015 zaznamenali odborníci z ČHMÚ na pozorovacích stanovištích 19 extrémních případů, kdy kvůli suchu listy na stromech a dalších rostlinách zežloutly a uschly extrémně brzy, v letošním roce jich bylo 49. „Mluvíme o zkrácení vegetačního cyklu o více než 30 dní ve srovnání s průměrnou délkou vegetačního období. Vzhledem k tomu, že u nás trvá zhruba šest měsíců, od dubna do října, jde o zkrácení o šestinu,“ vysvětluje Reitschläger.
Zákon silnějšího mezi stromy
Mnoho stromů a keřů, které shodily listí extrémně brzy kvůli suchu, nyní po deštích nasazuje nové. Místo očekávaného zimního spánku jim totiž současné klimatické podmínky říkají, že se mají naopak probudit. To samo o sobě problém není.
„Stromy jsou uzpůsobeny ke tvorbě značného množství pupenů, ze kterých mohou listy regenerovat,“ vysvětluje Bohumil Mandák z České zemědělské univerzity s tím, že to běžně dělají, i když je napadne škůdce. Horší by to bylo, kdyby sucho dosáhlo takových rozměrů, že by tyto „náhradní“ pupeny uschly a zelené listí se neobjevilo. Zda to stromy oslabí, pokud se taková situace bude opakovat, nikdo přesně neví. Podle Reitschlägera se před námi rýsuje několik scénářů. „Podle nejkatastrofálnějšího z nich to řada druhů neustojí, posunou se na sever a místo nich se k nám rozšíří různé invazní druhy,“ říká.
„Pravděpodobně se naše teplomilné druhy více rozšíří a možná se k nám dostanou nové druhy z jihu nebo se k nám dostanou nové druhy z jiných kontinentů. Ostatně akáty nebo pajasany už se tak chovají. Problém je prostě v tom, že my nevíme, jak bude většina druhů reagovat,“ říká Mandák.
Do určité míry by mohl zafungovat zákon silnějšího, kdy v rámci druhu přežívá jedinec, který se dokáže lépe přizpůsobit. Zdá se, že takový proces tu probíhá.„V roce 1947 bylo velké sucho, po něm proběhl výzkum, který se zaměřil na míru poškození smrku v různých polohách. Zdaleka nejvíce suchem trpěly stromy, které rostly na normálně podmáčené půdě nebo u řek, stromy na sušších stanovištích se se suchem v tom roce vyrovnaly podstatně lépe,“ říká Reitschläger.
Do jaké míry tato schopnost přizpůsobit se dokáže zachovat v Česku dnešní vegetaci, se teprve ukáže.
