Ještě v roce 1951 to měl soukromý zemědělec Josef Zejval z Hrušova na Mladoboleslavsku u úřadů dobré. Alespoň to tak vypadalo. Dostal i čestné uznání za "splnění smluvních závazků I. mírových žní na 101,3 %".
Už tehdy se však zřejmě schylovalo k plánu, který komunisté se Zejvalovým statkem měli: zabavit mu celou usedlost včetně zhruba 18 hektarů bez náhrady. Nakonec jim na to stačily následující dva roky.
"Děda hospodařil na těch pozemcích, které si pořídil po první světové válce, téměř celý svůj život. Měl k nim vztah," vzpomíná na Josefa Zejvala jeho vnuk Jan Dubský.
"Byl hodně úspěšný, takže si mohl dovolit nové vybavení," dodává. Jenže to, jak to Zejvalovi "šlo", bylo zřejmě důvodem, proč začal být trnem v oku komunistickým funkcionářům.
Nejprve mu úřady na rok 1953 navýšily výměr dávek, které musel státu odvádět. Jenže výměr byl nastaven tak, aby nešel splnit. V listopadu 1953 proto putoval Josef Zejval k Lidovému soudu v Mladé Boleslavi.
Čin, za který byl potrestán, se z dnešního pohledu jmenuje absurdně: Ohrožení jednotného hospodářského plánu. Soudci vyřkli i verdikt. Zejval si měl jít sednout na 10 měsíců do vězení.
"Nakonec to dopadlo tak, že děda zaplatil pokutu pět tisíc korun," dodává Dubský. Po soudu se zemědělec Zejval dozvěděl další novinku. Úřady mu zabavily jeho půdu a on za to dostal jiné pole.
"Pozemky, které mi byly k hospodaření předány, jsou pozemky, které se k ničemu jinému nehodí než k trestání a znemožňování soukromě hospodařícího zemědělce," napsal poté Zejval úřadům. Po žních tlak narůstal, a tak se Zejval sám rozhodl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, což předtím odmítal.
Jenže to komunistům nestačilo. Chtěli celý statek. A tak zemědělci, kterému tehdy bylo 65 let, nařídili, že musí dál na nově přidělených pozemcích hospodařit.
"Nakonec počkali do žní v roce 1954. Nechali dědu sklidit, a protože bylo jasné, že vyměřené dávky nesplnil, celé hospodářství mu zabavili," vysvětluje Jan Dubský.
To nebyl konec. Protože Zejval část roku na svém statku hospodařil, národní výbor rozhodl, že musí zaplatit zemědělskou daň přes 8,5 tisíce. S odvoláním farmář neuspěl. Na zaplacení však neměl a zřejmě i proto od něj úřady částku důsledněji nevymáhaly. Jen k ní připisovaly penále. Na konci roku 1957 to už dělalo přes 21 tisíc. Pak s navyšováním údajného dluhu přestaly.
"To, že dluh stát stále eviduje, se dozvěděla teta v roce 1969. Děda tehdy zemřel a jí přišlo vyrozumění, že s dědictvím se na ni přepisuje i ten dluh," líčí Dubský. Ani Dubského teta však nikdy částku nezaplatila; odmítala, že by daň byla spravedlivá.
V dalších letech jí poslaly úřady několik upomínek, v 80. letech se pak odmlčely. Po roce 1989, kdy Josefa Zejvala rehabilitovali a rodina si vyřizovala restituční návrh, si na dluh nikdo nevzpomněl. Ani úřady na něj neupozornily.
"My to zjistili nedávno. Teta se rozhodla domek, který dostala v restituci, prodat. Na výpisu z katastru nemovitostí jsme objevili poznámku, že dluží finanční správě přes 21 tisíc korun," dodává Dubský, který pro dnes pětaosmdesátiletou ženu vše zařizuje.
Vysvětlení dostal až na ministerstvu financí. Jeho úředníci mu řekli, že na dluhu trvají. A pokud chce, aby zmínka o dluhu zmizela, musí částku zaplatit. Ale nakonec prý stačí, když na konto ministerstva pošle 8,5 tisíce – původně vyměřenou daň bez penále.
V dopise, který rodině před pár dny přišel, je uvedeno: "Ministerstvo financí Vám zasílá složenku k zaplacení částky."
