Socioložka Lucie Vidovićová

Socioložka Lucie Vidovićová | foto: Archiv Lucie Vidovićové

Socioložka: Covid vytváří prostředí pro rozdmýchání mezigenerační války

  • 983
Ochránit staré a nemocné nebo se pokusit o promoření populace a upřednostnit ekonomiku? Kvůli epidemii koronaviru se otevřelo mimo jiné téma toho, jakou hodnotu má lidský život. Senioři nejsou homogenní skupina, větší reklamu pro téma stárnutí bychom nevymysleli, říká v rozhovoru pro iDNES.cz socioložka Lucie Vidovićová, která se zabývá takzvaným ageismem.

Změnila epidemie to, jak vnímáme staré lidi?
Díky epidemii je najednou vidět na věci, které tu sice byly i dříve, ale běžná populace je zase tak nevnímala. Je to zvýrazňovač větších a menších mezigeneračních konfliktů i věkově diskriminačních praktik, které ve společnosti jsou.

Nemůžeme nikdy o seniorech a seniorkách mluvit v jednotném čísle, je to extrémně heterogenní skupina, která se dělí podle nejrůznějších znaků – pohlaví, vzdělání, socioekonomický status, rurální, urbánní stárnutí, to jsou všechno velmi odlišné kategorie, s odlišnými zkušenostmi, možnostmi, příležitostmi i ohroženími.

Takže epidemie dopadla na různé skupiny důchodců různě, my je ale vnímáme jako celek.
Ano. A přitom ani v epidemii nelze mluvit o něčem jednolitém, pohled veřejnosti se postupně mění, i každá vlna má svá témata a svoji rétoriku. Na jaře se mluvilo o ochranně nejzranitelnějších skupin. Sociální služby však byly poslední, které dostávaly ochranné prostředky, cíleně se pro ně dlouhou dobu nedělalo nic. 

Místo toho se šlo po rizikových jedincích, což se rovnalo lidé 65 let plus. Dnes už víme, že věk sám není riziko. Teď se navíc otevřeně mluví o tom, že chráníme zdravotnický systém a jako jeden z hlavních indikátorů sledujeme obsazenost nemocnic.

S tím vším se měnila i symbolická pozice seniorů. Senioři byli prezentováni jako chudáci, na které je namířena střelná zbraň, a je potřeba udělat něco, aby na ně nevystřelila, protože sami neumí uhnout. 

Ochrana jakoby nesvéprávných seniorů bylo téma číslo jedna. Na druhou stranu, větší reklamu pro téma stárnutí jsme si jako sociální gerontologové asi nemohli ani představit.

Co je to ageismus

Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.

Zdroj: Ageismus.cz

Jaké sociální dopady epidemie na seniory ještě měla?
Mělo to řadu nezamýšlených důsledků. Vedle nové epidemie osamělosti a izolace to byl i útok na identitu a sebepojetí seniorů. Existují třeba aktivní senioři, kteří cítili, že se mluví o nich, ale vůbec se v tom nerozpoznávali. 

Nechápali, proč by měli být v riziku, proč by se měli stáhnout do ústraní. Kolega chtěl jít dobrovolničit, ale řekli mu, že je mu víc než pětašedesát a že to nepřichází v úvahu. A to ani třeba tak, že by ho nechali telefonovat, pomáhat z bezpečí domova. 

Teď se debaty přelévají a začíná se diskutovat o rozdílném pojetí mezigenerační zodpovědnosti a solidaritě. Z jedné strany se ozývá volání po ochraně „dědečků a babiček“, na druhé straně rostou hlasy volající po tom, aby to byli právě senioři, kdo projeví „dobrou vůli“, sami se izolují a „nás“ jako zbytek společnosti nechají žít, že není třeba, aby se celá ekonomika zavřela jen kvůli tomu, že pár seniorů dostane covid. To už jsou velká morální dilemata.

Jak jsou lidé unavenější, vzniká podloží pro rozdmýchávání mezigeneračních válek. Ne třeba v rodinách, ale určitě vůči tomu, co pro nás stáří představuje. Je to už jen krůček k postojům „pojďme vše otevřít, ti staroušci by stejně umřeli, co na tom záleží, jestli o týden dřív nebo později, o nic nejde“. 

Vadí seniorům, jak na ně nyní společnost nahlíží?
Troufám si tvrdit, že ano, ale sami senioři se s tím vším vyrovnávají různě. Jedna skupina má obrovský strach o život, zdraví... Vím o lidech, kteří nevychází z domu, nesetkávají se s rodinou, nechávají si nákupy posílat před dveře, protože co kdyby něco? Je to pro ně velmi paralyzující.

Pak je tu skupina už těch zmiňovaných „aktivních“ seniorů, kteří se necítí být tolik v ohrožení, nepropadají ochromujícím strachům, a hlavně hledají aktivní způsoby, jak se s tím vším vyrovnat. Bylo to vidět v první vlně, kdy se zapomínalo na to, že spousta zdravotníků v první linii jsou lidé nad 65 let. Zdravotní sestry, lékaři, prodavačky. Cítili, že jsou potřeba, že tam být musí, proto jim nebylo jasné, proč se znovu hází všichni do jednoho pytle jen proto, že mají podobný rok narození.

Měla pandemie na seniory nějaké pozitivní dopady?
Mluví se o dvou hlavních přínosech – vlně solidarity, která ale postupně vyprchává, a nebývalém zvýšení digitální gramotnosti. Obojí je tak s otazníkem. Senioři na jednu stranu vítají, že se mohou učit novým věcem, ale na internet se přesunuli i šmejdi všeho druhu. Když někoho připojíte, ale nepřidáte i adekvátní informace o nebezpečích na síti, je to danajský dar a riziko samo o sobě.

Senioři jako díra na trhu

Senioři se jako skupina hodně řešili i na politické úrovni, ať už šlo o posílání roušek poštou, příspěvek v podobě takzvaného rouškovného a podobně. Nestala se z nich politická zbraň?
To už je součást toho, že epidemie udělala tématu stárnutí velkou reklamu. Ač mnozí politici do té doby nepovažovali seniory za své téma, tak teď už je nelze přehlédnout. Třeba hnutí ANO se seniory a některými jejich vybranými tématy pracuje dlouhodobě, ale stejně nesouhlasím s tvrzením, že by ANO byla seniorská strana. I senioři totiž volí spíše socioekonomickým statusem než věkem.

Jak to vidíte do budoucna, co by se mělo změnit?
Neblahou službu dělá pořád vnímání seniorů jako vyčleněné skupiny, nejsme to „my“, jsou to „oni“, s „jejich problémy“. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se tématice věnuje jeden malý odbor, ale stárnutí je životní proces od narození do smrti. Ty věci je třeba řešit interdisciplinárně, průřezově, stárnutí se dříve nebo později dotkne všeho, co se týká člověka.

Příkladem jsou služby na sociálně-zdravotním pomezí. Například k vám přijde pečovatelka a tatínka vám otočí na posteli, ale neováže ránu. Načež přijde domácí péče, která tu ránu ováže, ale tatínka neotočí. 

Je to stejný příklad, jako že když dáte pacientovi tabletku na ruku, je to sociální služba, ale když mu ji vložíte do úst, je to zdravotní služba. A každá má jinou dotaci a řeší to jiné ministerstvo. Vás jako pacienta nebo pečujícího tyhle války nezajímají, chcete jen důstojnou a odbornou péči.

Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D

  • vystudovala sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, nejprve jako magisterský a poté i jako doktorský program
  • nyní tam působí jako odborná asistentka, zaměřuje se na sociologii stárnutí, sociální gerontologii, sociologii věku, sociologii rodiny a sociologii pracovního trhu
  • již od dob studií se zabývá problematikou ageismu a věkové diskriminace
  • od roku 2018 je viceprezidentkou výzkumné skupiny pro stárnutí Mezinárodní sociologické asociace, působí také ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, v. v. i.

Když jsme u sociálních služeb, neuškodí epidemie jejich pověsti? Hodně se mluví o hotspotech v rámci domovů pro seniory, ale i dříve se objevovaly třeba medializované případy násilí na seniorech.
Dlouhodobě špatná image pobytových služeb pro seniory způsobuje, že je lidé vnímají jako tu nejhorší variantu. Ale znám spoustu lidí, kterým přestěhování do instituce zachránilo kvalitu života, ze svého starého bytu bez výtahu by nemohli ani na nákup, natož pak aby vedli třeba ještě nějaký společenský život nebo aby se jim dostalo jakés takés péče.

Dělat pečovatelku je velmi těžká a zodpovědná práce, bohužel mizerně placená. Bylo by fyzicky i psychicky náročné to dělat za dobré peníze, natož skoro zadarmo a bez jakékoliv prestiže. 

A ony teď navíc pracují ve ztížených podmínkách, v těch „skafandrech“ a za co? Za pětadvacet tisíc hrubého. To odráží, jak k celé problematice přistupujeme. Je to další střípek do toho, jak neadekvátně vnímáme stárnutí, stáří a věci s nimi spojené.

Myslíte, že chybí mezigenerační setkávání? Hlavně ve velkých městech bych subjektivně řekla, že v přirozené formě to moc fungovat nebude...
Nefunguje. Já se na to občas ptám studentů, kdy naposledy viděli starého člověka. Některé to stojí skutečně hodně přemýšlením, spousta lidí nemá kde potkávat seniory. Když děláme výzkumy o mezigeneračních konfliktech napříč Evropou, lidé říkají, že vznikají především třeba v tramvajích nebo v supermarketech. Jako by to byla poslední místa, kde se ti lidi setkávají a které sdílejí. A tím pádem se tam objevují i konflikty.

Jak se podle vás mění vztah společnosti k seniorům? Já mám z historie představu seniora jako nejmoudřejšího člověka ve vesnici. Je to teď jinak, třeba i v souvislosti s moderními technologiemi?
Že stáří bylo dříve uctíváno, je mýtus. Ostatně jedno z deseti biblických přikázání „cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl na zemi“, nám dává tušit, že mezigenerační konflikty jsou stejně starý problém jako lidstvo samo. 

Vždy existoval boj přicházejících a odcházejících. Vlastně to je jediná taková skutečná spravedlnost na světě – jak máme nyní pocit, že učíme seniory zacházet s technologiemi, jednou to budou zase naše děti učit nás. Je to nekončící koloběh. 

„Best in ageism“

Celou dobu se bavíme o ageismu ve spojení se seniory. Existuje ale i ve spojení s mládím?
Ageismus vůči mladým je velmi silný a je to něco, o čem se v zásadě nemluví. Když se zeptáme lidí od 18 do 80, jestli zažili věkovou diskriminaci, je ta křivka hodně vysoká do třiceti, pak klesá a od padesáti zase stoupá. Vždy je přitom vyšší pro ženy. V čase se trochu i mění prostředí, ve kterých k diskriminaci dochází. 

Problém dostat v bance půjčku býval třeba dříve vyšší pro seniory, teď už to častěji zažívají junioři. Ale v zásadě jsou ty oblasti dost podobné, je to pracovní trh a potom symbolické formy ageismu, třeba v podobě rétoriky „na to jsi moc mladý“. Je to nové velké téma, které se teprve snažíme nějakým způsobem otevírat, protože diskriminace seniorů byla dlouhodobě vnímána jako závažnější.

Proč se to více týká žen?
Asi to souvisí s těmi mnoha zdroji věkové diskriminace, které větší měrou dopadají na ženy a jejich životní role. Důležitý aspekt totiž hrají i věkové normy, tedy s věkem spojená očekávání. Velká řada z nich se týká biologické reprodukce a rodiny, třeba v jakém věku má mít žena dítě, kdy se má vdát a podobě.

Jak vychází z průzkumů Česko v porovnání se zbytkem Evropy?
Jak jsme bohužel „best in covid“, tak jsme „best in ageism“. Co se týče ageismu vůči seniorům, opakovaně jsme v celoevropském srovnání na některé z top tří pozic, spolu s Maďarskem a se Slovenskem. Ale co se týče juniorského ageismu, tam vede Portugalsko, Rumunsko nebo Francie. 

Je ale třeba říct, že tato měření jsou založena na subjektivních pocitech, co někdo vezme jen jako vtip, jiného urazí a bude to vnímat jako neférové zacházení a tedy diskriminaci nebo ageismus. Přesto je i tento subjektivní pohled velmi důležitý, nezřídka totiž má významné objektivní důsledky pro každodenní život.

Seniorce po smrti muže zvedli nájem o polovinu, na měsíc jí zbývají 2 tisíce

Občas se mluví o tom, že ubývá sociálního bydlení, velká města přestávají být pro seniory vhodná.
Ano, je to tak. Ve velké studii Stáří ve městě, město v životě seniorů jsme řešili, jak vypadá život seniorů žijících v centrech všech českých krajských městech. 

Nejhůře dopadly Praha a Brno. Pětašedesát procent ukazatelů, které jsme srovnávali, ukazují na větší věkovou přátelskost veřejných prostor na vesnicích. Je to paradoxní, protože ve veřejném vnímání jsou často města ta pokroková, lepší.

Čím je to dané?
Třeba samotnou architekturou. Osmdesát procent seniorů žijících ve městech musí překonat nějaké schody, aby se dostali z bytu. Když se nedostanete z bytu, nedostanete se ani do světa. U bariér v bytech to ale nekončí. Uvedu příklad jedné mé kamarádky: bydlela ve velmi pěkném domově pro seniory, přímo přes cestu byla poliklinika. Jenomže ta cesta byla čtyřproudová silnice, uprostřed tramvajové koleje, jediný přechod pro chodce děsně daleko. 

Vzdušnou čarou 300 metrů, ale ona se tam nebyla schopná dostat. Přeběhnout to s vozíčkem samozřejmě nejde a zavolat si taxikáře, aby vás převezl přes cestu, je také šílené. Na vesnici je třeba doktor až o obec dále, ale nějaký soused za ním seniora vezme autem. Nutno ale říct, že řada měst a obcí se už dnes snaží a chce dosáhnout toho, aby se tam i seniorům a seniorkám žilo lépe.

A co je ještě ve městě pro seniory problémem?
Jednodušší by bylo odpovědět na otázku, co není problém. Problémem je bezpečí, kvalita komunikací a chodníků, ale třeba i častá výměna sousedů. Každý občas potřebujeme někoho, nebo alespoň mít ten pocit, že máme někoho, kdo nám případně pomůže, od koho si třeba půjčíme cukr a podobně. Když pak máte místo dlouhodobého souseda Airbnb, je to nepříjemné, znejišťující, přestáváte se tam pak cítit doma. 

Lze tedy na vidinu vlastního stáří vůbec nahlížet i pozitivně?
Řada seniorů a seniorek se v našich výzkumech vyjádřila i v tom smyslu, že za nejlepší období svého života považují právě to současné. Stáří není jen o problémech a rizicích. Přišlo by mi hloupé, pokud bychom se nesnažili zkušenosti současných seniorů nevyužít pro vytvoření lepší, každému věku přátelštější společnosti i pro nás, seniory budoucnosti.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video