Přesto, poděkujme dnešní hlavě státu, že svými stále spornějšími zásahy do politiky "zcivilnila" svou funkci. Už víme, že prezident je formálně sice slabý, ale přesto významný hráč na ústavním hřišti. Není ani polobůh, ani nezaujatý mudrc. A takových tu pár máme.
Petr Pithart bude skvělý. Kdo jiný než předseda první české vlády? Kdo jiný než předseda prvního českého Senátu? Kdo jiný než bývalý komunista, disident, člověk jdoucí od vítězství přes porážky zase k vítězství? Bude z něj krásný, konsenzuální svorník...
Václav Klaus bude výtečný. Kdo jiný než největší český novodobý politik? Kdo jiný než "otec transformace", protřelý muž s maskou profesora? Bude z něj elegantní, světovým tiskem často citovaná hlava státu...
Miloš Zeman bude perfektní. Kdo jiný než muž, jenž vykopal z hrobu zmírající sociální demokracii a de facto ji dvakrát přivedl do vlády? Kdo jiný než vtipný řečník, který byl kdysi komunistou, poté thatcheristou a dnes je uznávaný sociální demokrat?
Ovládne-li svá nejtemnější bonmotová pokušení (což bezpochyby dokáže), ještě se budeme divit, jaký z něj bude vtipný a šarmantní prezident. Nejsou jeden jako třetí. A v žádném případě není jedno, kdo bude prezidentem. Volbou "historika", "ekonoma" i "prognostika" namalujeme kus své vlastní podobizny.
Jen jeden nebyl v KSČ. Jen jeden se může alespoň tvářit, že by mohl být "nadstranický". Jen jeden vypadá, že umí odcházet sám - aniž by byl odejit. Zvolí-li parlament Klause či Zemana, zůstaneme déle zakleti v marném stranickém sporu o výklad devadesátých let. Zvolí-li Pitharta, české kompromisnictví bude posvěceno nejvyšší státní funkcí.
Každá z těch tří voleb však bude mnohem lepší než alibistický únik k nemastnému korektnímu XY, který nikomu nevadí, nic si nemyslí a prezidentem bude jen proto, že v české politice není nikdy ani shoda, ani většina.
