Před rokem Jaroslav Lorman, jáhen (v katolické církvi člověk s nejnižším stupněm svěcení, který nemusí žít v celibátu, pozn. red.) vyučující etiku na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, sdělil širšímu okruhu svých známých, že je gay.
Manželka, s níž tehdy žil osmnáctým rokem, o jeho sexuální orientaci věděla a společně dospěli k rozhodnutí vztah ukončit. Širší rodině a známým následně rozeslali e-mail s vysvětlením situace. „Zpětně jsme se dozvěděli, že ještě ten večer ho někdo přeposlal na arcibiskupství,“ říká Lorman.
Některé církevní představitele, zejména kardinála Dominika Duku, rozzlobil již o týden dříve tím, že v rámci festivalu Prague Pride spolupořádal přednášku americké řeholnice na půdě farnosti Tomáše Halíka (o akci jsme psali zde). Veřejné „přiznání“ homosexuality však bylo zřejmě příliš.
„Vzápětí přišel zákaz učit, kardinál mi odebral kanonickou misi a fakulta mi zkrátila pracovní úvazek z plného na třetinový, což pro mě znamenalo hledat si novou práci,“ popisuje Lorman. Následovala řada dalších drobných příkoří.
Lorman přestal být žádoucí na odborných konferencích, i když jeho vystoupení na nich bylo dříve domluvené. Církevní nakladatelství, pro které připravoval text k vydání, jej těsně před odevzdáním bez náhrady odmítlo uveřejnit. Restrikce přišla i od řeholního společenství, pro které pracoval jako tlumočník - náhle přestal být v německých a a rakouských klášterech vítán.
Nikdo nahlas neřekl, že důvodem je homosexualita
Tím však potíže neskončily. „Měl jsem původně oddávat syna své dlouholeté kamarádky. To po jáhenské suspenzi už nebylo možné. Domluvili jsme se proto, že v rámci obřadu budu číst alespoň jedno čtení. Známe se s touto rodinou dlouho, a proto měl tento krok pro nás všechny velký symbolický význam. Týden před svatbou mi však kamarádka volala, že prý generální vikář mou účast v obřadu knězi zakázal,“ vzpomíná Lorman na letošní červen.
Nikdo nahlas neřekl, že důvodem je homosexualita, což by bylo od vedení fakulty de facto přiznání diskriminačního jednání. Děkan fakulty a zároveň kněz Prokop Brož se k záležitosti nechce vyjadřovat. „Protože je to otázka pracovně právních vztahů, které vždy chápu jako osobní záležitost, nebudu Vám z toho důvodu popisovat situaci dr. Lormana, ani vysvětlovat, co a jak se stalo,“ uvedl na dotaz iDNES.cz.
„Případ Jaroslava Lormana je lidsky i církevně velmi komplikovaná záležitost. Problém není homosexualita, ale to, že se pustil do aktivismu, začal ne zcela spravedlivě kritizovat církevní představitele. Není možné být zároveň militantní aktivista LGBT komunity a zároveň přednášet morální teologii na teologické fakultě,“ domnívá se další ze zaměstnanců fakulty, který si nepřál zveřejnit své jméno. Problematické podle něho je především to, že se Lorman v souvislosti se svým „přiznáním“ rozešel s manželkou.
Nicméně ze zápisu z jednání akademického senátu, které vyvolali studenti nesouhlasící s Lormanovým odchodem, je patrné, že hlavním problémem byla pedagogova menšinová orientace. V zápisu doslova stojí: „Začátek akademického roku provázel příběh ThLic. Mgr. Jaroslava Lormana, Th.D. U příležitosti Prague Pride se veřejně přihlásil ke své homosexuální orientaci. Děkan se s dr. Lormanem dohodli, že nebude nadále vyučovat, ale zůstane vědeckým pracovníkem fakulty. Následovala schůzka s kardinálem Dukou. Ten posléze dne 22. 9. 2015 na děkanovu žádost odebral dr. Lormanovi kanonickou misi.“
Zákaz kázání i komunikace na sociálních sítích
Velmi podobný osud potkal katolického kněze, říkejme mu Petr (muž si nepřál zveřejnit své pravé jméno, redakce však jeho identitu zná, pozn. red.), který v jednom ze svých kázání hovořil o otázkách homosexuálních věřících a naznačil, že on sám jejich prožívání rozumí.
Okamžitě dostal zákaz působení ve městě, posléze v celé republice a byl odeslán do zahraničí. Skončit muselo i jeho působení na církevní škole s odůvodněním, že „je nebezpečné, aby homosexuální kněz pracoval s dětmi“.
Ústrky pokračovaly i po návratu do Česka. „Bylo mi zakázáno zpovídat, kázat, jakkoli komunikovat s gay komunitou, byl mi zakázán Facebook a veškeré činnosti na sociálních sítích,“ vzpomíná Petr, který se posléze nervově zhroutil a po pokusu o sebevraždu skončil v nemocnici. To vše vedlo k rozhodnutí odejít ze služeb církve.
„Neotřáslo to rozhodně mojí vírou ani sounáležitostí s katolickou církví, ale radikálně to otřáslo vztahem důvěry k některým lidem. Opravdu mě překvapily reakce některých lidí, které jsem pokládal za přátele,“ podotýká Petr.
Církev odporuje vlastním pravidlům
Podle Stanislava Kostihy ze společenství LOGOS, které sdružuje věřící gaye a lesby napříč církvemi, jsou popsané příběhy „vyoutovaných“ homosexuálů v rámci katolické církve celkem běžnou praxí. „Pokud o sobě člověk neprozradí, že je gay, tak to dobře dopadne. Když to ale řekne, je to velký problém, zvlášť když se jedná o kněze či studujícího, který teprve má být vysvěcen,“ říká.
Homosexualita a BibleZda oficiální postoj církve popsaný v katechismu, který odmítá homosexuální sex, odpovídá Božímu slovu, jak jej zachycuje Bible, je komplikovanou teologickou otázkou. Podle některých odborných názorů Bůh připouští pouze sex v manželství mezi mužem a ženou. Podle jiných však Svaté písmo neobsahuje žádný zákaz styku mezi homosexuály. „Bible ani k morálce homogenitálního chování jako takového, ani k morálce homosexuálních vztahů, jak je dnes chápeme my, žádné přímé stanovisko nezaujímá,“ píše například římskokatolický kněz Daniel A. Helminiak ve své analýze biblických textů. |
Diskriminace homosexuálních kněží a dalších církevních zaměstnanců přitom odporuje samotným církevním předpisům. Ty sice odmítají „homosexuální úkony“ jako „vnitřně nezřízené“, naturalisticky řečeno: odmítají sex mezi dvěma gayi či lesbami, neodsuzují ale homosexuály jako takové, pokud žijí v celibátu. V aktuálním katechismu katolické církve (souhrnu katolického učení, pozn. red.) přímo stojí:
„Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu, je pro většinu z nich zkouškou. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě, a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s obětí Pána na kříži. Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě...“
Ve světle obou popsaných příběhů tak mohou tato slova působit přinejmenším pokrytecky. Vedení českých katolíků by se tak navíc rozcházelo s přístupem současného papeže Františka, který na konci července novinářům mimo jiné řekl: „Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“ (více čtěte zde).
Mluvčí arcibiskupa Dominika Duky redakci s žádostí o vyjádření odkázal na generálního sekretáře České biskupské konference Tomáše Holuba. Na otázku, zda v katolické církvi v Česku dochází k diskriminaci homosexuálů, však Holub v odpovědi spíše vysvětluje oficiální stanovisko církve, jak je psané v katechismu:
„Církev říká, že každý člověk je Bohem bezpodmínečně milovaný. Samotná homosexuální orientace není hříchem,“ píše Holub. „Jak toto učení ve svých životech doopravdy naplňujeme, je otázka na každého z nás,“ dodává.
Na takzvaném „coming outu“ (procesu uvědomění si své homosexuální orientace a jejího veřejného „přiznání“, pozn. red.) jako takovém tedy podle něj není z pohledu práce pro církev nic špatného. Záleží však, co je s ním spojeno a v jaké situaci se člověk nachází. „Roli například hraje to, jestli není coming out spojen s novým partnerským životem či ohrožením fungování stávajícího manželství, rodinného prostředí a podobně,“ vysvětluje Holub.
Domáhání spravedlnosti
Zatímco bývalý kněz Petr, jehož příběh je popsán výše, se k minulosti nechce příliš vracet, Lorman uvažuje, že se zpětně pokusí domoci spravedlnosti.
LGBT věřícíStanislav Kostiha podotýká, že přístup katolické církve trápí i řadové homosexuální věřící. „Katolíci, kteří se sdružují ve sdružení LOGOS, většinou ve svých farnostech nejsou ‚vyoutovaní‘. Často jsou velmi nešťastní, protože se nemohou na křesťanské půdě pohybovat svobodně. Stále něco tají,“ říká Kostiha. Homosexuál, který ve farnosti prošel coming outem a má přítele, může i nadále zůstat v církevním společenství, nemůže se ho ale účastnit plnohodnotně. Neměl by například chodit ke svatému přijímání. |
„Tenkrát jsem na to neměl sílu, řešil jsem přirozeně hlavně rodinu. Ale myslím, že dodatek mé pracovní smlouvy o zkrácení úvazku je jasně diskriminační. A takové je i stanovisko právníků,“ říká Lorman.
Podle Kostihy by k závěru, že to byla diskriminace, mohl často dospět i církevní soud. Ten však rozhoduje velmi pomalu. „Dobrat se v církvi spravedlnosti je šílené,“ podotýká.
„Důležitější než dobrat se spravedlnosti v mém konkrétním případě mi však přijde to, aby se gayové v církvi nebáli mluvit a rovnou neházeli flintu do žita. Většina lidí v jejich okolí nikoho šikanovat nechce a o šikaně ze strany hierarchie zpravidla nic neví. Je důležité zvednout hlavu a přestat se bát,“ vzkazuje Lorman.
