Jindřiška Tomanová se práci s dětmi věnuje od svých třinácti let, na plný úvazek do školství nastoupila před deseti lety po dokončení vysoké školy. Zaměstnání jako takové miluje, přiznává ale smutně: „Mám pocit, že už stačilo.“ Než totiž do školství nastoupila jako kantorka, měla o něm zkreslené představy.
Myslela si, že se s šikanou může setkat jenom mezi studenty, což nakonec nebyla pravda. Za vším podle ní stál střet nastupující učitelské generace s tou déle sloužící. „Jako mladinká a čerstvá absolventka jsem mezi ně úplně nezapadla. Důvod byl jednoduchý, podle nich jsem si přidělávala práci. S dětmi jsem vymýšlela mnoho aktivit, které nebyly běžné a pro mě znamenaly náročné přípravy,“ vysvětluje.
Byla jsem v prázdné třídě a nevěděla, co dělat. Učitelé líčí těžké začátky |
Proto se podle svých slov po několika měsících stala vyvrhelem a zkušenější kolegyně se jí začaly vyhýbat. „Tvořily proti mně skupinky, ve kterých nechápavě zíraly a jen se potutelně usmívaly. Koncem školního roku jsem byla opravdu unavená z neustálého obhajování vlastních rozhodnutí,“ mrzí Tomanovou s tím, že po vzájemné domluvě odešla. „Důvodem podle vedení bylo, že jsem svým moderním přístupem nezapadla do kolektivu,“ krčí rameny.
Z vyvrhele hvězdou sborovny
K podobným závěrům došli i výzkumníci z Národního institutu SYRI, kteří se primárně zabývali vyčerpáním kantorů. „To je úzce spojené nejen s problematickým chováním žáků, což se opakovaně ukazuje v řadě výzkumů, ale i s šikanou ze strany kolegů, a to je důležité nové zjištění. Role šikany na pracovišti v tomto ohledu není dosud zcela prozkoumaná. Naše výsledky ukázaly, že ačkoliv jen 3,8 % učitelů uvádí, že se někdy stali terčem šikany ze strany kolegů či nadřízených, jsou ohroženi závažnými obtížemi včetně vyčerpání,“ varuje Lenka Kollerová ze SYRI.
Šikanoval vás někdy v práci nadřízený nebo kolegové?
Mezi důvody profesního vyhoření patří fyzické a psychické vyčerpání, které ohrožuje psychickou pohodu učitelů, stojí ve zprávě. „Vyčerpání je také jedním z důvodů, proč část učitelů svou profesi opouští. Souvisí to také s atmosférou ve školách, proto je důležité odhalovat klíčové jevy, které ovlivňují míru vyčerpání,“ doplňuje Kollerová.
Spolu s kolegy analyzovala data ze 118 škol všech krajů. Celkem se výzkumu zúčastnilo 740 učitelů (77 % žen) druhých stupňů základních škol a odpovídajících ročníků gymnázií.
Přeplněné třídy a nesystematičnost. Pětina učitelů se netěšila zpátky do školy |
Příběh v úvodu zmíněné Jindřišky Tomanové ale pokračuje. Zatímco na jedné škole byla černou ovcí, která se snažila dětem výuku ozvláštnit, na novém pracovišti konečně našla zastání. „Nastoupila jsem tam jako třídní učitelka na prvním stupni a prvních pár let jsem byla za hvězdu. Mé moderní metody a přístup k žákům byly kolegům ukazované jako příkladné. Konečně jsem si připadala doceněná a má práce nabývala na smyslu,“ popisuje zkušená učitelka. Nadšení po pár letech ale vystřídalo podobné zklamání.
„Opět přišly konflikty, tentokrát s vedením školy. To mělo pocit, že je naše práce vzhledem k úvazku nedostačující. S kolegy jsme byli nuceni do práce nad rámec smlouvy, strach byl motivací. Vyhrožování, že nám sníží plat, zpřísní pracovní dobu a podobně, bylo denním chlebem. Běžná byla i komunikace formou křiku,“ popisuje.
Netají se ani tím, že k ponižování vybraných zaměstnanců školy docházelo před zraky žáků i dalších pedagogů. „Vzhledem k tomu, že jsem se veřejně k chování vedení vyjadřovala a zastávala se kolegů, byla jsem opět propuštěná,“ míní s tím, že situaci na pracovišti řešili i právníci.
Nyní Tomanová pracuje v jiné škole a je spokojená, přesto ji tyto zkušenosti poznamenaly. „Začala jsem navštěvovat psychologa, výsledkem práce na dané škole bylo naprosté vyhoření. Pracuji teď jinde a můj přístup se nezměnil, ovšem naprosto se vytratilo nadšení, závislost na práci i její smysl.“
„Stydím se říct, že jsem učitelka“. Každý pátý kantor zvažuje odchod ze školství |
Závěrem dodává, že jsou učitelé obecně přetěžováni. „Mnoho učitelů v mém okolí trpí syndromem vyhoření, jsou unavení, bez energie a nedostává se jim pochopení a podpory. Tento velký problém se neřeší, a i kvůli němu trpí české školství obrovským nedostatkem kantorů,“ uzavírá.
Nežádoucí zvyšování odbornosti
Matikářka Nela Hudečková pracovala ve školství dvacet let a rozhodla se zvýšit svoji odbornost doktorandským studiem, o čemž informovala i svoji ředitelku. „Popřála mi hodně úspěchu při přijímačkách a vypadalo to v pohodě. Když mi přišla pozvánka na zkoušky, dostala jsem od ní písemně zakázané se jich zúčastnit,“ říká s tím, že na dva dny, kdy se zkoušky konaly, nedostala dovolenou. „Nemohla jsem si to vysuplovat, nebo to zaskakujícímu učiteli zaplatit.“
Po poradě s právníkem se nakonec rozhodla na testy vyrazit navzdory zákazu. Později jí ale kvůli „absenci“ přišly vytýkací dopisy. Nátlakovému chování své nadřízené ale nebyla vystavena jako jediná. Vytýkací dopisy mělo více kolegyň, například jeden den vyhodila asistentku a za dva dny za ní přišla, že ji bere zpět. Obcházela i učitele a za jejich zády jednala s rodiči,“ kroutí hlavou s tím, že se neúspěšně obracela i na školní inspekci a ministerstvo školství.
Jsme profesionálové a nevzdáme se, vzkazují učitelé. Části ale hrozí vyhoření |
Problémy s rozdělenou sborovnou na „vazaly“ vedení a ten „zbytek“ zažila i Markéta Skotnicová. Kvůli nekolegiálním kantorům se proti ní otočilo vše, co kdy ve sborovně řekla. „Mnohdy to byly opravdu věci, které jsem netušila, že by se proti mně mohly otočit,“ nechápala s tím, že situaci vyřešila těhotenstvím. Po mateřské dovolené přešla na jinou školu, přesto jí trvalo dlouho, než se zbavila strachu z ředitelny.
„Trvalo mi tři roky, než jsem se odnaučila chodit kolem ředitelny se staženým žaludkem a bolestí břicha,“ říká s tím, že většina tehdejších kolegů z dané školy raději také odešla.
Část kantorů se s žádostí o pomoc obrací i na školské odbory, potvrdila redakci iDNES.cz jejich místopředsedkyně Markéta Seidlová. „Přihodilo se dokonce, že nás kontaktovali i nečlenové,“ sdělila.
Podle ní je mnohdy těžké dané případy řešit, jelikož se učitelé bojí zveřejnit své jméno, a tak není možné dát případ k soudu. Nejvíce žádostí o pomoc evidovali odboráři zhruba dva až tři roky zpět, Seidlová ale odmítá, že by to souviselo s tehdejší pandemií covidu-19.
