Krátce poté, co přeletí obzor, se objeví na obloze první padák. Za ním druhý, třetí. Až jich je deset. To američtí letci v posledních vteřinách opouštějí poškozený letoun, který se bez řízení řítí ve směru na zámek. V prostoru nad prvními domy v Černíkovicích letoun náhle mění směr a míří strmě vlevo dolů na rybník. Tam, ve výšce asi padesáti metrů ve vzduchu exploduje.
Jeho trosky se rozptýlí široko po okolí. Těžké motory padají za Proudnicí, stejně tak i větší část trupu. Část křídla s kabinou pilotů a navigátora padá do vypuštěného rybníka a polovina levého křídla na louku za rybníkem. Uběhlo pět minut od spatření hořícího letadla. Užaslí lidé se vydávají k vraku letadla. Blíží se ale i Němci.
Američtí letci zůstali dalších padesát let anonymní, nikdo neznal skutečnost, nikdo se nedobral pravdy. Vynořily se jen různé zprávy a zvěsti, většinou smyšlené. Až po padesáti letech se veřejnost dozvěděla, co se tehdy vlastně událo.
B-17 ničit Tigery nedoletěl
Bombardér B-17 G pořadové číslo 6640 "Laetitia" odstartoval za úsvitu 24. března 1945 ze základny 15. letecké armády Spojených států v Cellone poblíž italského Foggia. Spolu s ním se vzneslo do vzduchu dalších sto padesát strojů B-17 a dvě stě padesát letounů Liberátor z dalších základen v jižní Itálii.
Jeho cestu a osud deseti letců detailně popisuje Libor Pařízek, který dlouhá léta pátral po desetiletí zamlčované a neznámé události.
Posádku bombardéru čekal nejdelší let, který měla za II. světové války vykonat. Cílem byla továrna Daimler-Benz v Berlíně, která vyráběla motory pro tanky Tiger.
POSÁDKA BOMBARDÉRU. Na snímku jsou američtí veteráni Doyle, Walker, Tossey a Martin
BADATEL. Libor Pařízek s leteckým kulometem Browning M2
Svaz čtyř stovek letadel letěl za ideálního počasí na sever. Vyhýbal se velkým městům a továrnám, které chránilo dělostřelectvo wehrmachtu. Přes Jugoslávii a Rakousko to bylo bez problémů. Až do chvíle, než letouny zamířily nad rafinerii benzinu v Mostě v Protektorátu Čechy a Morava. Tam Němci spustili deset minut před polednem protileteckou palbu.
Kanony ze země zasáhly celkem pět letounů. Letoun B 17, číslo 6640, dostal zásah do druhého motoru. Ten vyřadil motor zcela z činnosti. Kapitán Warren Wilson nařídil odhodit pumy, odhlásil se ze svazu a otočil zpět na základnu do Itálie. Rozhodl se riskovat let zpět na základnu se zbývajícími třemi motory.
Po Američanech na padácích stříleli němečtí zranění
Libor Pařízek líčí, že letci vyhazovali z letounu veškerou zátěž, aby stroji odlehčili. Po patnácti minutách letu na jihovýchod však vysadil druhý motor a ten první začal hořet.
"První pilot a kapitán Warren B. Wilson z Arkansasu usoudil, že pouze s dvěma funkčními motory nepřeletí Alpy a rozhodl se přistát na ruské frontě. Proto otočil taktéž na východ," uvádí Pařízek.
Bombardér podletěl Prahu z jihu a směřoval na Poděbrady a Hradec Králové směrem k polské, tehdy říšské hranici. Od té už byla ruská fronta nedaleko, jen asi sto kilometrů. Letoun však ztrácel výšku a hořel. Zbylé dva přetížené motory vydávaly hrozivý zvuk, slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů.
TROSKY. Dobový snímek zachycuje odklízení trosek amerického bombardéru v Černíkovicích.
Němci navíc letoun od Prahy sledovali a uvedli do pohotovosti pozemní jednotky wehrmachtu v Kostelci nad Orlicí, vojáky ze skladu bývalé Mahlerovy továrny v Solnici, a dokonce i mladíky z Hitlerjugend, kteří byli na ozdravném pobytu v Bílé Labuti v Rychnově nad Kněžnou. Doslova "uvítacím výborem" se však stali rekonvalescenti SS a wehrmachtu z Kolowratského zámku, kteří se tam doléčovali ze zranění na východní frontě.
"Tito muži, mnozí těžce zranění, pajdaví a chromí, byli obzvlášť aktivní a stříleli na letce na padácích z kulometu a dalších zbraní. Žádného ale netrefili," popisuje Pařízek.
Zajatci rozdávali cigarety, čekaly je však dráty tábora
Někteří američtí letci se hned po dopadu kontaktovali s místními obyvateli, kteří k nim utíkali bez ohledu na německé vojáky. Ti se hnali za Američany "jako zuřivé šelmy". Němci během dvou hodin všechny letce pochytali a odvedli do nákladních aut. Asi polovina skončila v Rychnově nad Kněžnou, kde se je Němci pokusili poprvé vyslýchat. Nakonec všichni zatčení Američané skončili v kasárnách v Kostelci nad Orlicí.
Tam přespali na zemi v jedné místnosti a Němci je prvním vlakem časně ráno 25. března eskortovali do Prahy na dnešní nádraží Praha-Holešovice.
Při cestě Prahou byli Američané veselí. Bylo nádherné počasí, konec války ve vzduchu, všude krásná děvčata a oni rozdávali lidem po cestě cigarety, kterých měli plné kapsy.
"Mělo jim ale být ještě dost zle. Ještě tentýž den odjela část z nich do koncentráku Buchenwald v Německu, který sloužil i jako zajatecký tábor. Po čtrnácti dnech museli opět do transportů, kde se setkali zase se zbytkem posádky bombardéru," popisuje muž, který po osudu letců pátral řadu let.
Ve městě Gars am Inn v Bavorsku se pak 25. dubna ráno probudili v kostele, kde přespávali, a zjistili, že německé stráže v noci zmizely. Za pár hodin přijely první hlídky US Army a oni byli opět svobodní. A uplynula spousta let.
Pátrání hatila komunistická bezpečnostTři bývalé americké letce z posádky letounu B-17 přivítali obyvatelé Černíkovic znovu v roce 1996. Mohl za to právě Libor Pařízek ze Solnice, který už jako student začal v roce 1960 pátrat po tajemství havarovaného bombardéru. Vzpomíná, že o havárii i osudu letců panovaly různé nepodložené zvěsti. Libor Pařízek se ale dostal k velmi objektivnímu a realistickému zápisu z černíkovické kroniky. Pátrání tehdy však bránila železná opona. "Opakovaně odesílané dopisy do USA se ztrácely a tehdejší režim neměl zájem na pátrání po amerických vojácích. Dotazy na velvyslanectví USA v Praze dokonce vyvolaly zájem tehdejších bezpečnostních orgánů ČSSR. Nepomohla ani osobní návštěva amerického velvyslanectví. Tajemství se zdálo navždy ukryté," vzpomíná Pařízek. A tak výsledkem několikaleté práce byla řada rozporných výpovědí očitých svědků, pár fotografií vraku a mnoho smyšlenek o tom, že Němci letce během transportu postříleli. Ani svědci správně neidentifikovali typ letounu. Zakopané zbytky kulometu Browning M2 Počátkem 90. let se Libor Pařízek rozhodl pátrání obnovit. Dopisy už odešly do USA na správnou adresu a přišly i odpovědi. Ty obsahovaly mnoho důležitých údajů o letounu i posádce, padly jména i tehdejší adresy posádky B-17. Začala dlouhá série dopisů, telefonátů a faxů. V roce 1994 našel Pařízek konečně čtyři z deseti mužů posádky. Uběhly ještě dva roky, než se 23. srpna 1996 opět po jednapadesáti letech v Černíkovicích objevili tři muži, kteří zde havarovali - druhý pilot Defro Tossey, spodní střelec Weaver Doyle a horní střelec Malcolm "Pete"Walker. Starosta Černíkovic Václav Dušek jim tehdy udělil čestné občanství obce a letci se setkali i s některými lidmi, s nimiž se snažili před půl stoletím po doskoku u chalup hovořit. Až tři roky po návštěvě amerických letců, v srpnu 1999, nalezli lidé v kůlně na dvoře jednoho domu v Černíkovicích zakopané zachovalé zbytky leteckého kulometu Browning M2 ráže 0.50 palce. "O zakopaném kulometu panovaly dlouho jen zvěsti, ale nakonec se ukázalo, že byly pravdivé. Číslo zbraně odpovídalo záznamům o vybavení letounu a definitivně potvrdilo identifikaci havarovaného letounu. A zástupci americké armády dokonce potvrdili, že jde o levý kulomet z ´dvojčete´ horní střelecké věže, kterou obsluhoval Malcolm "Pete"Walker," popisuje Libor Pařízek. |
