Nikdy by mě nenapadlo, že třeba tvrzení, že se mi holka líbí víc bez make upu, může být bráno jako nátlak. Jasně, později už to dle popisu bylo o něčem jiném a třeba to tak myslel i tenkrát, ale zase bych nehledal problémy tam, kde nejspíš nejsou.

Dále: "Byl to spíš jeho sen, ale já jsem si řekla, že to udělám pro něj a rok to vydržím."

Tohle je taky problém. Takové uvažování v lidech pak později vyvolává pocit, že jim ten druhý něco dluží, sami se cítí v průběhu trvání nenaplnění a nevědomě si takoví lidé sami sabotují svým přístupem vztah. A hlavně, ten druhý nejspíš ani netuší, že to jeho partner takhle bere. Zkrátka, takové uvažování ve vztahu nedělá dobrotu a může se dle mého názoru ve výrazné míře podílet na tom, co následovalo.

Tedy si myslím, že nějaká část viny je i na druhé straně, ne jen pouze na chlapovi.

Kniha Svobodomyslná, no nevím.

Být to Malomyslná tak to bude trefnější a bude trhákem:-)

Jinak tyhle přestupy v rámci manželství jako morální teda nehodnotím. Domácí násilí jako motiv k odchodu nestačí. Nový chlap ano. Nebyl bych v klidu v pozici toho nového partnera. Určitě je nebezpečí, že se najde někdo ještě lepší.

Na druhou stanu hodnotím, že to pani popisuje pravdivě i s tím co pro ni moc lichotivě nevypadá a doufám, že zbytek života bude mít přijemný.

Pokud to někdo nechá zajít takhle daleko, tak to chce. Je to on, nebo lépe řečeno ona kdo si ubližuje. Odejít v současné době je snadné. Stačí chtít.

Tyhle holky co se v tom plácají naprosto nic neomlouvá.

Vrátit se k chlapovi co ji mlátí a polévá ledovou vodou je masochismus a sebevražedné jednání.

To samozřejmě neomlouvá, ždného ubožáka co bije svou partnerku nebo děti. Jednoznačně patří do vězení a na psychiatrii na převýchovu.

S první části nesouhlasím, proto mínus: Stockholsmský syndrom. Můžete tvrdit, že to tak chce, že je to ona, kdo si ubližuje. Z pohledu člověka, který je psychicky v pohodě, z pohledu z vnějšku to tak může opravdu vypadat. A to je asi tak všechno, co z tímhle můžete. Je to jednoduché, triviální, vševysvětlující a špatné, protože s tím nikam nedojdete. Nanejvýš ho omlouváte.

A že stačí chtít? Stačí. Jenže vůle, chtění, je to první na co manipulátor zaútočí a co zlomí. Uvědomte si prosím, že na začátku byla z jejího pohledu vzájemná láska. Z jejího pohledu domněle vzájemná. To je pak těžké chtít ...

A co vzkazuje obětem geometrickou řadou rostoucího počtu falešných, naprosto fabulovaných obvinění od psychopatek, kdy absolutně ničím nepodložená obvinění spolehlivě likvidují osobní životy a profesní kariéry obětí? Jaký by byl skutečný poměr případů, kdy k násilí opravdu dojde a kdy je to vylháno s jediným cílem zničit partnera, v systému, kdy oběť manipulace a lhaní nemá v podstatě žádnou naději se bránit? V systému kdy vyšetřování je záměrně předpojaté pod tlakem právě takovýchto aktivistek? Ohavná, zrůdná doba.

To už je prostě holt povaha. Asi se to může stát každému, ale někdo má rozhodně mnohem větší dispozice. Mě tam z tohoto hlediska nejvíc zaulaly dvě, pro mě nepochopitelné nebo neuchopitelné věci. Jednak pojetí manželství jako nějkého živontího údělu, který je nutné nést, ať je skoro jakkoli nesnesitelný (já ho beru prakticky jako obyčejnou smlouvu, která o osbsahu vztahu vůbec nic nevypovídá a u lidí vůbec neřeším, jestli jsou v manželství, nebo ne, je to pro mě asi podobné, jako informace, jestli je někdo členem s.r.o.). Druhak odchod (navíc po tom všem) prakticky až poté, co se objevil někdo jiný, pod nějž bylo možné přestoupit. Jakási neschopnost žít především sama se sebou a za sebe je snad prapůvod toho všeho.

To je nápad jet dělat pingla na NZ. Měla studovat husa.

Pardon, mě připadají články paní redaktorky Vlčkové pořád o tom samém, o ničem.

Klíčová věta je, že se kdykoliv na Zélandu mohla sebrat a odejít. Pak to jednou dokonce udělala a k násilnému manželovi se vrátila a dál s ním žila. Tak to je potom těžké, když někdo neví, co chce.

Pak jsou typy žen co by řezal hlava nehlava i

Mahátma Gándhí. Nevím jestli to nebude případ Kateřiny.